Sůl

Sedím a zkřehlé dlaně si ohřívám o hrnek s kafem. Pomalu usrkávám. No fuj, co to, vždyť je slané! Hledám příčinu. Cukr jsem tam nedávala, takže splést jsem se nemohla, nebo ano? Hřbetem ruky si otírám mokrou tvář a zarážím se. Ne, nespletla jsem si cukr se solí. To jen ty slzy napadaly do hrnku. Už je to pár let, když jsem si kafe omylem osolila, ale tehdy jsem měla na tváři úsměv. Možná trochu přihlouplý. Ano, už je to dávno. Sladká nevědomost, bezstarostnost, euforie. Bezmyšlenkovitě si sypat do kafe sůl a pak se tomu smát.