Než ráno odjedu

Won Ume,Můro,

když jsem mluvila o sprzněných sonetech , měla jsem na mysli třeba Ondřeje Hanuse,který za ně dostal literární cenu. A když bych měla uvést velmi úspěšného autora haiku , který z hlediska "ortodoxie" vlastně ani hajku psát neumí,pak by to byl Miloň Čepelka.

Umbrarica, jsem někdy tvrdohlavá... když někdo poruší formu sonetu, Ty osobně, vnímáš  ten daný text  jako sonet? Tady by mě opravdu zajímal Tvůj názor.

Můro,

nekomentuji tvé kritiky nějak ze zásady,ale jen když s nimi nesouhlasím.

A k sonetu : těm,kteří ho dnes nejvíc przní ,se nejvíc tleská,

protože destrukce a zesměšňování všeho tradičního je nejvíc in.

Jak víš,já mám ráda všechno tradiční a to včetně haiku,ale jako

tradicionalistka bych si tady ani neškrtla.

A jaký mají dnes mnozí tzv. literáti vztah k haiku ti  právě názorně

předvádí Miroslawek(patrně pod vlivem alkoholu).

Než ráno neodjedu

Když v autě škrábu

zamrzlý zámek klíčky

 -  jak od cizího

Ono jde pořád hlavně o radost ze psaní, a pokud napsaný text vnímáš jako haiku, není důvod jej publikovat jiným způsobem. Kolik je čtenářů, tolik je vnímání textů. Pro každého bude mít text jinou hodnotu, podle jeho vlastních zážitků a zkušeností.

Obdivuji i texty free-form autorů, pro mě je v haiku důležitý především zřetelný přesah a vyvarování se poetických ozdob - metafor. Dále pravdivost a prostota obrazu. Haiku není stavěné pro "velké umění", abstrakci neunese.

Můj názor je jen jeden kamínek, co s ním? Možná, když se seskládá s názory ostatních, pomůže přes pochycení kontur zachytit celý obraz mozaiky. 

Děkuji mnohokrát za komentář...

Pročetl jsem si odkazovanou diskuzi, a plně s ní souhlasím...

Jak jsem psal, já nemám problém s kritikou, vždy ji vděčně přijímám, i když nemusí být vždy příjemná...  Pokud je ale pro mě přínosná, vítám ji...

I mě se občas podaří naplnit 5-7-5, a občas je to i několik hodin "práce", ale to nevadí, beru to jako součást tvorby...

Jen rád nebývám "svazován"...  Budu to tedy brát tak, že pokud se vejdu do formy a ideálně i popisného obsahu, smím svá díla nazývat haiku...  Pokud budu příliš "frí", tak to raději ani do kategorie haiku psát nebudu, když to sem vlastně nepatří...

Ad umění, budu spokojen s tím, když budu "umělcem života", kdy se mi podaří "slovní hříčkou" (abych už nepoužívavl slovo haiku) zachytit ten prchavý okamžik vhledu, aniž bych se neplodně snažil být "skutečným umělcem haiku" jen proto, že se vejdu do formy...

Ještě jednou vám všem děkuji za váš čas a energii, kterou věnujete tomu to tématu...

... úmyslu 

-----------

Won Um: beru své komentáře jako látku k případnému využití pro toho, kdo by o ni mohl mít zájem. 

k tématu formy byl zajímavý a pro mě inspirativní komentář od nicku jorel tady: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=389927

Osobně pracuji s motivy v naprosté většině s cílem co nejlépe naplnit formu. Za posledních pár let jsem ale při zvažování kvality haiku nikdy nikomu nepřepočítávala slabiky. 

Umbratica, už Tvůj předchozí nick se neustále vymezoval proti takřka každému mému komentáři k haiku. Zeptám se Tě, když změníš formu sonetu, bude to ještě sonet? Patřím k autorům, kteří se snaží řídit pravidly této formy. Komentuji zřídka , vždy v souladu se svými znalostmi a přesvědčením, bez zlého ůmyslu. Možná by si i tento přístup mohl zasloužit respekt.

Myslím si,že tvůj přístup k psaní je asi nejrozumnější,jaký může být.

Čím jsem starší,tím víc se snažím respektovat poetiku toho druhého

a nevnucovat mu tu svou.Jaksi se stalo,že pro mnohé je dnes haiku

jediným ostrůvkem ortodoxie v rozbouřeném moři nových trendů.

 - Proč ne ? Je ale třeba vnucovat tohle pojetí i jiným ?

Já jsem se původně tak nějak nemohla smířit s tím,že vznikla jakási

americká tradice haiku nebo i česká tradice haiku. - Ale ty tradice

jsou tady a ovlivňují další a další čtenáře mnohem víc než Bašó nebo

Issa. Můžeme se nad tím třeba pohoršovat,ale to je asi tak všechno.

Pro mne je důležité,co haiku říká a jak je text zvlánutý po estetické

stránce - a taky se v duchu ptám,co asi dal samotnému autorovi a

proč ho napsal. 

Krása borovice

nelze popsat

jedním veršem

Děkuji za vaše názory... "Haiku" jsem začal psát před lety, jako součást mého hledání smyslu života a umění být "tady a teď".. Haiku jako "fotografie" okamžiku, jako něco, k čemu se i po letech mohu vracet a co mi dává okamžitou vzpomínku na to, kdy a kde to které haiku vzniklo...  Nepřenositelné, ale občas se to někomu i líbí...

Jsem spíše příznivcem "freeform", protože nucené "lámání" do formátu 5-7-5 a další "musíš - nesmíš" mi přijde jako něco, co z "ducha okamžiku" dokáže udělat znásilněný paskvil, jen proto, abych to mohl nazývat haiku....

Ani neřeším, jestli je to "haiku" nebo "senrjú" nebo něco takového...  A je mi to jedno...  A pokud by to mělo znamenat, že to, co ke mě přichází a s čím mám touhu se podělit s ostatními, bude "rušit" ve smyslu "to sem nepatří, to má být jinak", není důvod sem psát... Jsou i jiné způsoby, jak mohu předat své "vnitřní fotografie" světu...

Velmi rád se učím a skláním se před moudrostí ostatních, obdivuji verše Umbraticy a skvělou formu veršů Můry...  Vím, že se s vámi nikdy nebudu moci rovnat, ale, upřímně, ani po tom netoužím, protože to bych již po tom nebyl já...

Děkuji za to, že jste...

Z hlediska japonské ortodoxie máš určitě pravdu,Můro. Ale kdybychom

aplikovali tenhle přístup na české haiku jako celek,museli bychom

vyškrtnout asi většinu u čtenářů úspěšných autorů. Vážím si toho,

že ty jsi ortodoxní i ve formě.Jiní ale třeba píšou dle návodu,který

zde doporučuješ,ale formu si upravují ,jak chtějí(viz freeform haiku).

To je pak poněkud schizofrenická ortodoxie. - Zdeformuji si haiku,jak chci

já - ale ty musíš dodržovat pravidla která já jsem zdůraznil a která já

akcentuji !

Děkuji, věřím, že mi to pomůže v mé další tvorbě....

Pozor, toto je už příliš dopovězené, k haiku textu chybí silnější moment překvapení. Nápad přirovnání předoucího auta ke kočce je pěkný, ale v haiku je použití klasických metafor spíše nežádoucí. Existovalo staré pravidlo, pokud chceš psát o borovici, běž a pozoruj borovici. Ptala jsem se, pro Japonce je prý podstata každé věci natolik významná, že přirovnání takřka nepoužívají. Prostě se snaží najít výjimečnost každé věci, a tu zachytit tak, aby vyvolala zajímavý a přitom přirozený obraz.

chi chi

Tak tohle je velmi příjemný humor. - To můžu.