Porucha viditelnosti

Pomalu se svlíká. Sundá si jedno ramínko, druhý ramínko a nechá noční negližé, aby sjelo po voňavý a jemný pleti na zem. Prostor zaplní velká pevná prsa. I hned po nich lapaj lačný a chlupatý ruce. Vášnivě mačkaj a žmoulaj bradavky. Žena sykne vzrušením a prohne hlavu dozadu.

Za šest týdnů se naučíš devadesát procent všeho, co víš. Zbytek jsou zkušenosti a manuální grify. Nikdy se však nedovíš, jak se lidi chovají za tvými zády.

Já tu šanci mám.

Ty chlupatý ruce patří vyhublýmu hnusákovi, kterýho mi představila kdysi dávno na firemním večírku. Nějakej Robin nebo Robert nebo Rupert…Prostě Slizoň.

Sedím na kraji postele a dívám se, jak si Slizoň bere do pusy jednu z bradavek a laská ji jazykem. Nikol mu vjede prsty do vlasů, opět vzrušeně zasyčí a prohne hlavu dozadu.

Táhne ji na čtyřicet, ale tělo má krásně hladký, bez jedinýho ďolíčku nebo vrásky. Je krásná jako před lety.

Když jsme se brali, slibovala mi věrnost v dobrým i ve zlým. Ale to slibuje každá.

Slizoň ji chytne za půlky a vášnivě zmáčkne. Nikol mu oplatí dlouhým francouzákem. Mám je jako na dlani. Tisknou se k sobě a mumlaj zamilovaný řečičky.

A všechno to začalo tak nenápadně.

„Tohle jsem ještě neviděl,“ řekl mi tehdy doktor. Odebral mi krev, mozkomíšní mok i kostní dřeň. O tři dny později přišly výsledky testů a doktor z toho byl celej zkoprnělej. „Tohle jsem jaktěživ neviděl!“ zopakoval.

Nikol se uchichtne a poklekne k nohám a prudkým škubnutím uvolní přezku na pásku, strhne zip a serve kalhoty ke kotníkům. Slizoň nemá spodní prádlo. Jeho žilkovanej šulínek trčí do vzduchu. Nikol vzrušením sykne, pohodí vlasy a pouští se do práce.

„Co to má znamenat, doktore?“ zeptal jsem se tehdy. „Já, já, já…chci říct, nikdy jsem o tom neslyšel.“

„Porucha viditelnosti je velmi, velmi, ale opravdu velmi neobvyklá. Není divu, že ji neznáte,“ odvětil doktor.

„Co teď se mnou bude?“ zeptal jsem se a doktor rozpačitě pokrčil rameny.

Slizoň je už přichystanej. Chytne Nikol pod pažemi a nešetrně ji pohodí na postel. Její horké tělo dopadne těsně vedle mě. Roztáhne nohy a kotníky vymrští do vzduchu. Slizoň na nic nečeká a ulehá na příhodný místo.

„Pravděpodobnost, že onemocníte inordinatio visibilis je jedna ku půl miliardě. Jde o psychosomatické onemocnění, které způsobuje v raném stádiu svalovou ochablost, bolest hlavy, otupělost a melancholii. V pokročilém stádiu chvilkovou a částečnou neviditelnost. V posledním stádiu přichází neviditelnost permanentní a totální.“  

Bohužel nemoc nekončí smrtí.

Slizoň funí jako by běžel maratón. Rudne v obličeji. Pánví však neúnavně opakuje ten samej pohyb. Nikol za jeho zády překříží kotníky a hlasitými vzdychy ho povzbuzuje, ať hlavně nepřestane, že teď je to vono, teď je to vono, teď je to vono. A Slizoň se jako sbíječka snaží a snaží a snaží.

Začínám mít strach, že dostane infarkt, a na chvilku se zasním, jak krásná smrt by to byla.

Když ti zneviditelní nohy, nic se neděje. Prostě se oblečeš do dlouhejch nohavic a obuješ si tenisky.

Když ti zmizí prsty, oblečeš si rukavice.

Když ti zmizí ruce, tak dlouhej rukáv.

Když ti zmizí krk, tak rolák.

Pokud je venku zima, tvůj život se v podstatě nezmění.

Slizoň se chystá na grandiózní finále. Jako parní stroj buší a buší a buší. Jeho výkon je fakt obdivuhodnej, to se musí nechat. Když nás Nikol představila, vůbec bych to do něj neřekl. Vypadal tak křehce a nejistě.

Tehdy jsem už byl od pasu dolů neviditelnej a Nikolina dosavadní podpora se pomalinku měnila na chladný nezájem. Přehlížením a sečnými odpověďmi dávala najevo znechucení, který každým dnem stoupalo.

Nikdy nemoc nepovažovala za fascinující hříčku přírody, jak jsem se na to zpočátku díval já. Považovala ji za zrůdnost a jakmile vyšlo najevo, že se nikdy nevyléčím, přestala svůj odpor skrývat. Prej za to mohla flegmatičnost a taky špatná životospráva. „Kdyby ses tolik necpal těma hamburgrama, určitě by se ti taková příšernost nestala,“ opakovala mi zatvrzele.

Slizoň zvolňuje tempo a popadá dech. Nechce nic uspěchat, to se Nikol líbí a odmění ho upocený francouzákem.

Když mi zprůsvitněl obličej, ztratil jsem práci realitního makléře a Nikol se mnou přestala mluvit. Nesnášela mě.

Když mi obličej zmizel úplně, přestal jsem nosit oblečení a stal se pouhým prostorem bez schránky. 

Tehdy jsem přestal chodit do města, kde do mě vráželi a přehlíželi, a podnikal jsem dlouhý výlety do lesa. Miloval jsem tu krásu splynutí s přírodou, kdy zvířata netušila, že jsem jejich hostem.

Pomalu jsem si na neviditelnost přivykl. 

Slizoň naposledy zrychluje tempo a pouští všechnu svou lásku do břicha moji manželky. Přitiskne svý rty na ty její a pak se odkulí na stranu.

Zvednu se, otevřu dveře a vyjdu z ložnice. Za sebou slyším vystrašené „Honzo, jsi to ty? Ježiši. Já vůbec nevím, jak ti to vysvětlit. Myslela jsem, že seš zase v tom svým lese.“

A tak se nad tím pousměju a neslyšnou chůzí mířím k vysokým stromům.

 

 

 

 

 

 

---