Na konečné

Jednou tam dojede každý, někdo dřív a někdo později a každý zjistí co je za zdí … no zjistí, jak se to vezme.

Od mala se bojím smrti, toho dne kdy někdo vypne vypínač, nastane tma, ticho a KONEČNÁ. Držíme se stébel svědectví o „Životě po životě“ a „Světle na konci tunelu“. Mám strach na ten konec myslet, ale myšlenkám na něj se stejně nevyhnu.

Chtěl bych ono světlo, chtěl bych onen druhý život, ale přemýšlím a dnes přemýšlím nahlas. Můj děda kdysi říkával, že až jednou nebude, tak jak se tam na druhé straně potká se svými manželkami a ženami. První zemřela mladá při porodu, druhá ve věku přes 40 let, družka něco po 70 letech a můj děda ve věku 103. Každý v jiném věkovém rozmezí, jak si budou rozumět, jak mohou být všichni spolu, když budou věkově rozdílní, jaké to bude a co vlastně bude?

Pak mne napadla jedna věc. Člověk má mozek, vzpomínky a smysly v něm uložené. A až jednoho dne nebude a nějakým zázrakem snad existuje duše, která směřuje do nebe či pekla a ony duše se na onom místě potkají, jak si budou rozumět, jak se poznají.

Co je duše? Nebude mít oči, neuvidí. Nebude mít uši, neuslyší. Nebude mít nos, neucítí. Nebude mít ruce, neobejme. Nebude mít ústa, nepromluví. Nebude mít mozek, nebude mít vzpomínky, paměť.

Kdyby bylo něco po životě, nedal by nám někdo z druhého břehu vědět, ale jak, když výše zmíněné nevlastní…

Bojím se tedy toho, že opravdu nic není a my míříme na KONEČNOU.

Už z toho důvodu, že si nevybavujeme nic, co bylo před ŽIVOTEM, v té době spousty milionů let před námi a tak si nebudeme vybavovat nic, co bude po něm.

Pokud ovšem duše existuje, jakou má podobu, jak funguje, jak se mezi sebou dorozumívají a kde jsou, pokud jsou?

Opravdu se bojím, že tam na konci je KONEC.