Tajemný posel

„Nechť vstoupí,“ zvolala princezna poté, co služebná ohlásila pozdní návštěvu. Do místnosti vešla ostražitým krokem postava s tváří zahalenou temnou kapucí a zastavila se na kraji zdobeného koberce. Byla oblečena do tmavé košile s koženými chráničemi na předloktí a ramenou, pánských kalhot a levou ruku jí téměř zcela zakrýval tmavý plášť. Na nohou měla obuty vysoké boty a kolem těla jí visela spousta různých váčků, kapes a kolem pasu měla široký pás s železnou ozdobnou přezkou.               
Nenápadně se rozhlížela po pokoji; brouzdala zkoumavým pohledem po masívním dřevěném stole, který přetékal různými druhy ovoce a lahodných moků, několikapatrové knihovně se záviděníhodnou sbírkou všerůzných spisů a skončila u velikého kamenného krbu, ze kterého sálalo příjemné teplo až na druhý konec pokoje.     Před krbem postávala vysoká, štíhlá dívka, která měla na sobě překrásně zelené šaty s dlouhými rukávy a přes rameno jí splývaly dlouhé blonďaté vlasy.              
 „Moc se to tu nezměnilo,“ prohlásil host, zatímco si snímal kapuci z vlasů. Byla to mladá dívka, s plavými vlasy po ramena a tvrdým výrazem v obličeji. Kdokoliv by se na ní podíval, byl by jistě ohromen její krásou, ale zároveň by se jí bál. Její bodavý pohled zamířil k princezně. S jízlivým úsměvem pokračovala: „Ani ty, sestřičko.“        
„Neotálej a raději pověz, co tě přinutilo poctít mě tak pozdní návštěvou, Cerise.“ odpověděla princezna.
„Jsem tu pracovně. Dostala jsem úkol, který sama nezvládnu. Potřebuji tvou pomoc,“ usmála se
na sestru. „Co tomu říkáš? Jako za starých časů, vzpomínáš? Společně jsme byly neporazitelné!“
Než odpověděla, obrátila se princezna čelem ke krbu: „Jistě, ale to už je minulost. Nemohu si již dovolit opustit hrad a plnit mise, když jsem následnicí trůnu. Bylo by to příliš riskantní.“       
„Domnívám se, že změníš názor, až ti povím, čeho se má mise týká.“  
Princezna se kvapně otočila: „Oč tedy jde?“    
Cerise vyčkávala a se zlověstným úsměvem pravila: „Musíme zabít pana krále.“           
 

Zrychlený dech a bušící srdce ho poháněly vzhůru po prudkých schodech. Tušil důvod té nečekané návštěvy. Čekal ji již delší dobu. Schodiště vedlo do nekončící výše, hlava se mu točila a cestou párkrát klopýtl, až konečně dorazil na vrchol a spatřil menší dřevené dveře. Pracně se nasoukal
do místnůstky a vchod ihned zatarasil závorou. Zatímco popadal dech, usadil své robustní tělo
na studenou podlahu a snažil se utřídit si své myšlenky. Z bílých vousů a hustého obočí mu kapaly kapky lepkavého potu a bolest v boku ho omámila natolik, že trvalo notnou chvíli, než byl schopen jasně přemýšlet. Dva strážci u hlavní brány. Další tři páry jsou na nádvoří a několik se jich jistě potuluje uvnitř hradu. Uvědomil si, že probojovat se přes všechnu ochranu až nahoru do věže může trvat dobrých dvacet minut. Tou dobou už ale měl dávno slyšet zvuky boje a dusot bot, které míří vzhůru po točitém schodišti. Srdce se mu svíralo strachem a třásl se po celém těle, když odpočítával poslední minuty.

„Utekl nahoru do věže, když za ním vylezeš po stěně směřující k severu, překvapíš ho nepřipraveného. Já zatím odlákám pozornost hlídky na hradbách a potom ti přijdu na pomoc, počkej na mne, než ho zabiješ,“ špitla Cerise sestře, když úspěšně zneškodnily stráže u brány. Přestože pochybovala o svých fyzických schopnostech, zakývala princezna hlavou a vydala se směrem k hradní věži.
Připadala jí nesmírně vysoká, nejraději by se otočila na podpatku a vrátila se domů. Natáhla si kožené rukavice a chytila se nejbližšího výklenku na zdi. Kdysi jsme několik takových zdí se sestrou zdolaly
za jedno odpoledne, myslela si v duchu. Již od dětství je fascinovaly vysoké věže a skály a nebylo jediného vrcholu v království, který by úspěšně nezdolaly. Už je tomu ale pár let, co naposledy oblékla oblečení podobné tomu, které na sobě měla její sestra předchozí večer. Přistihla se, že úplně zapomněla, jak volně se v něm člověk může cítit.             
Špičkou boty nahmatala ve zdivu hrbol, na který se dokázala postavit. Šmátrala rukou
po dalším výstupku, za který by se mohla zachytit, a přitáhla se. Pokračovala stále výš, až získala potřebné tempo a připadalo jí, jakoby se čas vrátil o několik let zpět. Cítila se šťastně a široce se usmívala, když jí vítr ve výšce vál do obličeje.                
Ohlédla se, když pod sebou zaslechla dusot nohou. Spatřila sestru, jak běží okolo hradeb směrem
od ní. Z ochozů se ozývaly výkřiky upozorňující na vetřelce. Sledovala, jak jeden z lučištníků natáhl luk
a zamířil na Cerise. Zahlédla jen, jak se šíp mihl vzduchem a v další sekundě se zabořil sestře mezi lopatky.
„Cerise!“
Viděla, jak její sestra padá k zemi a z hrudi se jí vydral hlasitý vzlyk. Nemohla se vrátit dolů a pomoci jí, protože by ji okamžitě spatřila stráž. Musela využít toho, že je stále v utajení. Snažila se rozmrkat slzy v očích, ale nemohla popadnout dech. Její sestra dole umírá a ona visí na zdi, neschopna se pohnout. Musí to dokončit a pomstít svou sestru. Když se přítáhla o kousek blíž oknům nahoře
ve věži, byla rozhodnuta, že otce zabije. Ještě před chvílí byla na vážkách, zda dělá správnou věc. Když jí včera Cerise řekla pravdu o králi, jejich otci, nebyla příliš překvapená. Přesto se ale cítila provinile jen při pomyšlení na vraždu vlastního otce. Nyní ale napínala všechny své síly a jako šílená se drápala vzhůru.

Krčil se v koutě, když zalechl křik zvenčí. Vzápětí se na římse malého okénka objevila ruka, za ní druhá a nato vykoukla hlava. Nejprve se zděsil, nenapadlo ho, že by nezvaný host mohl do komůrky vpadnout oknem. Vetřelec se vyhoupl dovnitř a narovnal se. Až teď rozpoznal, o koho jde.    
„Kayin? Co tu děláš? Proboha, musíš mi pomoct! Někdo se mě snaží zabít, musíš mě ochránit 
a okamžitě – “ „Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat,“ vyštěkla Kayin, „už toho mám dost! Nikdy si pro mě nebyl otcem. Vždycky jsi upřednostňoval své potřeby a touhu po bohatství před vlastními dětmi. Vím o všech podlostech, cos napáchal. Před lety jsi nechal zabít matku a bratra a dnes kvůli tobě zemřela i Cerise. Myslíš si, že nikdo o tvých činech neví, ale nenechám to dojít tak daleko, jak plánuješ.“ S hrozivým výrazem přistoupila blíž a pomalu vytahovala nůž schovaný v botě.    
„Blázníš? Co ty můžeš vědět? Mě nezničíš, já jsem král! Ne! Nepřibližuj se ke mně! Stráže! Okamžitě mě ochraňte! Pomoc!“ Ostří nože se na světle blyštilo a rychle se blížilo ke králově hrdle. „Tohle je za celou naši rodinu, o kterou jsi nikdy nestál!“ Dívka zaklonila otci hlavu a jedním prudkým pohybem mu nožem přejela po hrdle. V tu chvíli si uvědomila, že nejvíce ze všeho jí chyběl osvobozující pocit, který se jí zmocňoval, když brala zlotřilcům to, co si nejméně zasloužili – jejich život.