On court, off court - ztracená

9/

Diskotéka je v plném proudu. Hlučná hudba vibruje, a tak se hned vrháme na parket. V bujarém tanci se snažím najít odreagování a taky chci zapomenout na nevítaného společníka.

„Zuzko," křiknu po chvíli na kamarádku, " jdu k baru objednat něco k pití, mám hroznou žízeň, přijď za chvilku, objednám ti taky něco."

Zuzana přikývne, ale parket opustit nehodlá.

„Pane vrchní, " mávnu na barmana a vesele se usměju, „ vodu a dvakrát vodku se semtexem."

 „To je všechno pro vás, slečno?" vykulí na mě překvapeně oči.

„Jo, chci tancovat až do rána, tak tomu musím trošku pomoct," odpovím pobaveně a rozhlédnu se kolem. Spousta cizích tváří mi nabízí klamnou jistotu, že si mne snad Daniel nebude už všímat. A když se s ním Zuza chce bavit, tak ať. 

Chvíli zadumaně přemítám, pak zaplatím pití a lačně si loknu zlatavého moku. Ještě než stačím položit nápoj zpátky na bar, někdo mi zezadu promluví přímo do ucha: „Slečno, nedáte si se mnou skleničku šampaňského?"

Srdce mám rázem až v krku. Ten hlas! Není možné si ho splést, ani v tom hluku tady! Pomaloučku se otáčím a bez jediného zaváhání odpovím: „S vámi, pane, třeba celou láhev!"

„Ale to bychom byli poněkud veselí, nemyslíte?" odpoví příchozí rozverně a já špitnu, že má asi pravdu a skloním stydlivě oči. Ihned je však zvednu a šťastně se usměju. Přede mnou stojí Robert. Šibalsky na mě kouká a pusu má roztaženou od ucha k uchu.

„Kdy ses vrátila?"

„Kde ses tady vzal?"

Promluvíme téměř současně a oba nás to rozesměje.

„Přiletěla jsem dneska ráno."

„A to už jsi tady?" podiví se Robert.

„No, Zuzka mě vytáhla, je někde v davu."

„Ale co ty tady, nemáš zítra náhodou turnaj? To bys neměl asi moc ponocovat?" vyzvídám a prohlížím si ho jak svatý obrázek.

„Tys nezapomněla?“ řekne Robert měkce a je to spíš konstatování než otázka. Mám pocit, že mně za to chce obejmout.

„ Jak bych mohla, pozvals mě přece!“ odvětím a moc si přeju, aby to udělal. Kouká na mě a asi mi nevěří.

„ No víš, kluci mě vytáhli, prý aspoň na chvilku, abych s nimi šel a netrhal partu. Už jsem se chystal pryč, ale pak jsem tu uviděl někoho, koho jsem musel přijít pozdravit."

Při těch slovech se kolem kdosi neohrabaně prodírá a Robert se musí ke mně přitisknout, aby mu uvolnil cestu. Já věděla, že to bude rozkošné, až se mně poprvé dotkne!

On je však taktní, nastalé situace nijak nezneužívá, omlouvá se, jak může, ale přesto zůstane stát blíž než před tím, a jak sedím na barovce, cítím na svém stehně to jeho. Je to jen nepatrný dotyk, ale bouří moje smysly, přesto, anebo možná právě proto, že je tak decentní a nenápadný. Zase se kdosi prodírá a Robert se musí naklonit ještě jednou. Přitom mi zírá upřeně do očí a mé tělo zalije vlna rozkoše, když se mě jeho rty konečně dotknou. Ten polibek je letmý a nenápadný, jak tlesknutí ptačích křídel v letu. Přivírám oči a Robert naplno využije stísněného prostoru a stiskne mě v náruči. Odevzdaně vydechnu a nechávám se pusinkovat jak malá holka, která to zažívá poprvé. Ve chvíli, kdy mě Robert oslovil, jsem přestala myslet na všechno kolem sebe. Na Zuzku i na nebezpečí, které zde číhá v podobě Daniela. Veškerá moje pozornost teď patří jenom jemu. Muži, který mě před týdnem bavil svými vtípky, a který mne dnes poprvé políbil. Jsem ztracená. Vím to. Je to přesně ten stav, kterému jsem se roky tak urputně bránila.

Zdeněk měl pravdu. Jsem zamilovaná.

Robert s úsměvem využívá tlačenice kolem nás, vymlouvá se, že za to nemůže a já se nenápadně snažím být u něho co nejblíže, protože rozkoš, kterou mi skýtá jeho přítomnost, je cizí, ale neskutečně krásná. Naoko se tvářím, že mi to vadí a pod jeho doteky taju jako sníh. Přeju si, aby se sem nahrnuli všichni lidi kolem, aby nemohl uhnout ani o kousek.

Jaká šťastná náhoda nás svedla sem!

DJ najednou změní přístup a z reproduktorů se ozve pomalá hudba. Táhnu Roberta na parket, protože tam se můžeme objímat docela nepokrytě. Když mě chytí kolem pasu, prožívám to, co jsem si přála, když jsme se před týnem loučili. Pevně mě svírá, jako bych měla upadnout a v intimním šeru mne znovu políbí. Už nedokážu být nečinná, oddaně mu nabízím svá ústa a jazykem něžně olíznu ta jeho. Pak se do sebe zaklesneme jako dvě kostky z lega a svět kolem zmizí.

Jen kužel světla si nás najde a drží se jako klíště přisátý na našich tělech a skrytá kamera přenáší na velké plátno vášnivý tanec našich polibků. Ale já nic z toho nevidím. Až když se ozve bouřlivý potlesk a jásavé ovace, oči se mi znovu otevřou. Zahanbeně skláním obličej Robertovi na hruď a v těle mi tepe nával vzrušení divočejšího, než jaké jsem kdy poznala. Opatrně mi hlavu zvedne a usměje se, jako by chtěl říct: neboj se, já tě ochráním, a vleče mě pryč z nemilosrdného hledáčku kamery. Pruh světla nás provází až k baru, kde nás opustí a začne si hledat novou oběť.

Zase jsme zpátky v té mačkanici, přesto mám pocit, že jsme tu jenom my dva a nikdo jiný. Robert si mě zaujatě prohlíží, očima přejíždí můj obličej, vyčesané vlasy, krk i přiléhavé tričko s hlubokým výstřihem. Čtu mu ve tváři, že zájem o mě ho naplno zaměstnává a ať už je to jakkoliv, touha, která tu visí ve vzduchu, je společná nám oběma. V dlani, kterou mám lehce opřenou o jeho hruď, cítím, jak mu srdce zběsile buší.

Robert se rozhlédne po sále a pak se na mě znovu upřeně zadívá.

Naznačuje mi snad, že by chtěl, abychom šli ven? Někam do ústraní, kde bychom zůstali jen sami dva?

Mé vzrušení mě mocně ovládá. Jsem slepá a hluchá ke svému okolí. Robert stojí přímo přede mnou a skrze naše oči se vpíjíme jeden do druhého. Krev v těle mi divoce pulzuje a v hrudi mám balony, které už už vyletí ven. Z očí mi plane divoká, nespoutaná vášeň a v těle hoří žár, který nechce být uhašen. I když se mě teď nedotýká, pořád cítím jeho náruč, když jsme tančili i polibek plný něhy a zároveň obrovské touhy a vím, že nic a nikoho jiného na světě už nechci. Zdá se mi, že je příliš liknavý! Přeju si, aby mě vzal za ruku a odvedl odsud pryč…

Nezáleží mi na tom, kde mu budu patřit, já jen chci, aby to bylo neopakovatelné a jedinečné i pro něj! Udělám gesto rukou, ale on se na mě pořád upřeně dívá. V těch zvláštních očích s ním splývám v jeden celek, všechno v nás se dotýká a neodlučitelně spojuje. Nakloní se ke mně, až na tváři cítím horkost jeho dechu a mluví mi přímo do ucha. Hlas se mu chvěje vzrušením a jeho rty se lehce dotýkají mého lalůčku. Zhluboka polknu. Mrazivé chvění mi běhá po těle jak ohnivý ďábel a zapaluje ve mně jednu pochodeň za druhou.

„Romi, prosím,“ škemrá mi do vlasů jak malé děcko.

Zkoumavě si prohlížím ty nádherné oči, jeho rty i tvář, všechno je tak blízko….

„Hele, tak to je ten tvůj novej amant, jo?" ozve se znenadání vedle mě a já se rázem zřítím z Everestu přímo až k jeho úpatí. Daniel mě majetnicky obejme kolem ramen a přitiskne si mě k sobě jako před chvilkou Robert: „Nechceš nás představit? Dnes je, koukám, seznamovací večírek!", haleká a šklebí se na nás jako klaun.

Bouřlivé vzrušení, které před chvílí zaplavilo mé tělo, vzrušení, které snad i bez Robertových dotyků mohlo vyústit až v orgasmus, nedokáže jen tak odeznít a způsobí ve mně totální kolaps. Udělá se mi mdlo a mám nutkavý pocit na zvracení. V hlavě mi hučí tisíce sirén. Zalapám po dechu a z posledních sil se opřu o bar:

„Danieli, tohle ne! Nech mě na pokoji." Shodím z ramen jeho ruku a odstrčím jej tak prudce, až zavrávorá. Nenávidím ho tak silně, že rázem chápu vraždu v afektu. Robertův úsměv je ten tam.

„No, nekoukej mladej, myslím, že by se slušelo, kdyby ti řekla, kdo jsem, když teďka bude šoustat s tebou!" vyhrne na Roberta rovnou.

„O co ti jde, frajere?" ohradí se Robert.

„Vo nic, klídek, jen abys byl v obraze, když ji budeš mít v posteli teď ty: je náročná, ráda se baví, má ráda nevázanej sex, pěkný dárky a hlavně veeelkou svobodu. Tak jen přemejšlím, když se tak na tebe dívám, jestli na to budeš mít, kamaráde."

Daniel neponechává nic náhodě. Zřejmě čekal jen na vhodný okamžik, aby mě mohl ponížit a ublížit mi. Dočkal se. Bláhově jsem si myslela, že mne spustil z očí! Možná, že naše představení na parketu podpořilo jeho zlost a odhodlaní k pomstě. Poznávám tu zlobu, když jsem mu v Holandsku řekla, že už ho nechci. Myslím, že kdyby mohl, možná by mi ublížil jinak, ale tímhle výstupem mě zasáhl asi nejvíc. A on to moc dobře ví.

I tohle je láska, bohužel. Druhá strana téže mince.

Na okolní svět se nesmí nikdy zapomenout, pomyslím si trpce, když mi hlavou bleskne, jak lehce jsem v Robertově blízkosti přestala brát realitu vážně!

„Do toho ti nic není a dej si odchod," odsekne Robert, ale jeho slova nemají dost velkou váhu. Je příliš zaskočený; v milostném opojení je nadmíru zranitelný i ten nejsilnější.

„Danieli, nech toho, to nemáme za potřebí," zaprosím nešťastně, „ ani ty, ani já. Běž pryč!"

Srdce mi bije jako zvon, ale vůbec ne blahem jako před chvílí. Je mi zle od žaludku, celá se divoce třesu a mám obrovský strach, že tuhle situaci nedokážu Robertovi nijak vysvětlit.

„No jo, já vás nechám cukrovat, hrdličky, užijte si to. Však všeho do času," zabrblá si pod fousy. Svou roli dohrál a na rtech má vítězný škleb.

„To jsem zvědav, jak dlouho tady budete ještě štěbetat," a škodolibě na mě mrkne.

Nakonec si neodpustí, aby mě neobjal, pak mě odstrčí zpátky k Robertovi a zmizí v davu.

Katastrofální situace. Zdá se mi, že jsem spadla do hluboké díry a někdo ji seshora zasypává. Je po všem. Tohle nemůže žádnej chlap ustát, natož ten, o kterého se teprve usiluje. Všechno zničil, ten debil Daniel! Já věděla, že to byl blbej nápad, tahat ho s sebou. Zuzano, jak já tě nenávidím!!

Pomalu odlepuji oči od země a sbírám poslední zbytky odvahy, abych se na Roberta dokázala aspoň podívat. Nemám nejmenší tušení, co bych měla říct. Pravda by možná byla na místě. Ale jaká pravda? Ta, o které mluvil Deny, nebo ta, kterou jsem si vysnila a kterou bych chtěla, aby se stala?

„Kdo to byl?" zeptá se Robert odměřeně. Hned jak Daniel odešel, odtáhnul se ode mě a ve tváři se mu usadil výraz zarputilé bojovnosti.  

„Promiň, tohle se nemělo stát," řeknu namísto odpovědi.

„Ptal jsem se, kdo to byl? Zhrzený milenec, tvůj přítel, kdo?“ Jeho hlas je najednou tvrdý a působí mi obrovskou bolest.

„Robi, já nevím, co ti mám říct. Daniel už není ničím v mém životě, ale nechce se s tím smířit." Jsem zoufalá, láme se mi hlas a je jisté, že tohle nejsou žádné argumenty.

"A jak dlouho není? Dva dny? Moc nevypadá na to, že by to trvalo dýl!" vyjede na mě podrážděně Robert.

„A i kdyby! Nezáleží mi na něm!" vykřiknu na svoji obranu. Hrdě se vzepnu k odhodlanému boji, ale Robert je ve svých útocích mnohem obratnější.

„A na čem ti záleží? Záleží ti vůbec na něčem?" znechuceně se odvrátí a překotně vypije víno, které zteplalo v jeho sklenici.

„Robi, prosím tě...já...nemůžu za to, nevěděla jsem, nechtěla jsem..."

Najednou se bariéra zábran prolomí a já slyším samu sebe, jak říkám: „Záleží mi na tobě. On pro mě nikdy neznamenal tolik jako ty, i když mezi námi nic není...já... ty jsi pro mě nejdůležitější… Odpusť, tohle jsem nechtěla."

Do očí mi vystoupí slzy. Cítím se ponížená a pokořená, a v bušícím srdci mi pulzuje příšerný pocit neznámého strachu. 

„Víš co?" řekne Robert po chvíli, „ asi raději půjdu, tohle nemám za potřebí ani já."

Nemůžu uvěřit, že to říká. Snažím se najít slova, kterými bych ho zadržela, ale nedaří se mi to. Nešťastně těkám očima po jeho tváři a marně hledám něco, co by mohlo vrátit zpět chvíle, které jsme spolu prožívali, než se tu objevil Daniel.

„ A zítra?" špitnu zoufale.

„Co zítra?“

 Robert chladně pokrčí rameny.

 „Jestli přijdeš, je tvoje věc. Koneckonců je to tvůj klub, ne?“ dodá pohrdavě. Vrátí zpátky na bar skleničku, barmanovi hodí spropitné, a aniž by mi věnoval jediný pohled, nechá mě tu stát tak, jak mne tu před chvilkou našel.

„Robi,“ zašeptám zdrceně a hrdlo mi sevře křeč potlačovaného pláče.

Zuzana se přiřítí jako voda: „ Viděla jsem to, doufám, že není nějakej problém?"

Ohromená prudkým zvratem situace civím do davu, neschopná pochopit, co se tu před chvílí odehrálo. Nechci už nikoho vidět a s nikým mluvit, tím méně se Zuzkou. Svět kolem se rozpliznul a ztratil své laskavé kontury. Začínám se dusit v atmosféře světel, hlasité hudby a směsice lidí, ke kterým najednou cítím odpor. Před malou chvílí jsem je ještě milovala, ale teď je všechno pryč a já vím, že jsem přesně tam, kam jsem se nikdy nechtěla dostat. Prokletí muži! Nemilovat je, to je jediný způsob, jak se uchránit bolesti a zklamání. Ale jde to? Dokáže to vůbec někdo? Jak dlouho jsem o to usilovala! Možná právě proto se mi zdá, že teď nutně musím umřít.

Prodírám se ven tančícím davem, zrovna když zazní moje nejoblíbenější písnička... Celebration...Madonna to s taneční hudbou vždycky uměla...jak ráda jsem na ni pokaždé tancovala, a teď pod jejími takty sotva klopýtám.

„Romano, počkej!", Zuzanino volání však nemůže přehlušit hlučnou hudbu.

A navíc, už je pozdě. Na všechno. Na přátelství i na lásku.

Rozhněvaná a zdrcená vyběhnu ven z diskotékového klubu. Na prostranství si ještě stačím všimnout, že tam Robert stojí s nějakou dívkou, ale tahle situace mě už nebolí. Je konec. Konec něčeho, co ani nedokázalo pořádně začít.

Z parkoviště se odděluje auto s rozsvíceným panelem na střeše. Mávnu překotně rukou a hlasitě zavolám: Taxi! Ráznost s jakou to udělám, vzbudí rozruch, takže se za mým hlasem všichni ohlédnou. Včetně Roberta.

Ale mně nezáleží na tom, jestli mě sleduje. Je mi natolik zle, že dokážu jen prudce otevřít dveře vozu, který zastavil na okraji silnice, a chvatně nasednout. Houknu na řidiče adresu a svalím se na sedadlo. Ta bolest je hluboká a zničující, jako by někde uvnitř v mém těle doutnala a najednou prudce žhne. Už to nevydržím, těmi slzami se snad udusím!

---