Mainstream, mainstream, mainstream

V poslední době se mi častěji a častěji stává, že více a více lidí bezděčně v rozhovoru prohlásí: „nesnáším mainstream.“ Většinou je to v reakci na otázku, co dotyčný nebo dotyčná poslouchá za hudbu, zda má rád nebo ráda nějakou módní značku a podobně. Poznámku o mainstreamu při tom umístí hned na začátek odpovědi nebo, kdybych to náhodou z předchozího nepochopil, na její konec.

Naposledy jsem se s tímto jevem setkal včera na sociální síti facebook, kdy lidé masově, v reakci na páteční teroristické masakry v Paříží, přebarvovali své profilové fotky francouzskou trikolorou, aby tak vyjádřili soucit a solidaritu s francouzským, respektive pařížským lidem, na jednu stranu a svůj nesouhlas s takovým jednáním na stranu druhou. V podstatě ve stejnou chvíli se vynořila stejně početná, druhá skupina lidí, kteří začali označovat dané chování za hloupé, stádovité, mainstreamové. Když jsem si pak prošel seznam svých přátel, abych se podíval, kdo vlastně si svou profilovku takto upravil, našel jsem tam zástupce různých profesí, různé úrovně vzdělání, ženy i muže. Donutilo mě to, abych se zamyslel, proč a zda je mainstream špatný.

Z angličtiny převzaté slovo mainstream znamená hlavní proud, mainstreamovým chováním se pak myslí chování, které se objevuje u většiny společnosti. Spolu s mainstreamem se často objevují pojmy stádovité chování, konformita, konformní chování, které však nejsou synonymy s mainstreamem, ale spíš příčinou mainstreamu. Existuje spousta odborných studií a experimentů, proč k tomuto jevu dochází, proč většina lidí pluje s proudem než proti němu. Hlavním důvodem je, že člověk nerad vyhledává a řeší konflikty, proto raději splyne s davem, než aby šel proti němu. Praktičtějším důvodem je to, že když si jdou sednout s kamarády a všichni se baví o nějakém tématu, o kterém toho já zrovna moc nevím, tak si raději do příště o tom taky něco přečtu, abych tam příště „necivěl jako vejr.“ Takto pak vzniká trend. Mainstream pak vytváří bestsellery, platinové desky, podnikatele roku, filmy roku a tak dále. Proto není divu, že na mainstream se snaží politici cílit své politické programy (viz. teorém středového voliče), spisovatelé pro něj píšou knihy, „novináři“ články a restauratéři jídelní lístky. Podobných příkladů bychom našli bezpočet.

Kdybych se měl zamyslet nad něčím, co se v posledních několika letech stalo mainstreamem, tak bych určitě zmínil třeba běhání, sushi a luxusní značky. Nepatřím sice k lidem, kteří by šli běhat i v deseti stupních pod nulou do půlmetrového sněhu, nicméně pokud není 38°C a nevrátím se z práce za tmy, rád vyrazím za dům do lesa na svůj hodinový okruh. Dělám to tak více než deset let a pamatuju si, že v době, kdy jsem začínal, nebyly jako dnes maratony v každém větším městě a běhání se zdaleka nevěnovala taková pozornost. Rovněž si napamatuji, že by mě v roce 2000 kdokoli pozval na sushi. Dnes o sushi slyším na každém rohu. Taktéž se v poslední době vynořila spousta luxusních značek jako Lacoste, Tommy Hilfiger, Gant, Hugo Boss a další, které jsou tak „luxusní,“ že je vidím na řadě uklízeček a dělníků, když odcházejí z práce. Proto si troufám tvrdit, že se vše uvedené stalo součástí mainstreamu.

Proč je však mainstream dnes vnímán jako něco špatného? Proč tolik lidí zdůrazňuje, že jej nemá rádo? Myslím si, že je to tím, že každý člověk chce být vnímán jako výjimečný a jedinečný. Ostatně už i Karel Havlíček Borovský raději „šel louží,“ aby byl originální. Takže v kombinaci s nekonfliktním chováním tady vzniká zajímavý paradox. Většina lidí sleduje stejné filmy, poslouchá podobnou hudbu, čte stejné knihy, chodí na pilates, jógu, sushi, běhat a při každé příležitosti nezapomenou zmínit, že nesnáší mainstream. Důsledkem toho všeho je, že nebýt mainstreamový se stává novým mainstreamem.

Nicméně, je běhání nebo odsuzování terorismu špatné kvůli tomu, že je součástí mainstreamu? Já myslím, že není. Naopak, je dobře, když většina lidí odsoudí tak nelidský čin, který se stal v Paříži, když vyjádří soucit s druhými lidmi, když třeba prostřednictvím změny profilové fotky sdělí své stanovisko. Jistě, válka se tím nevyhraje, ale člověk má alespoň naději, že společnost pořád ve své podstatě není tak zkažená, jak by se někdy mohlo zdát.