Klárka a kouzelný amulet

psala jsem to loni a teď jsem to objevila.... rozneste mě na kopytech! ... předem se omlouvám za hrubky a pravopisné chyby..

Klárka a kouzelný amulet

Kapitola první

Procházela se ulicemi prašného města. Bylo vedro a bylo už pozdě. Slunce dávno zapadlo. Šla pomalu a zírala do země. V ruce zvadlou kopretinu a na rtech otázku: co tu sakra dělám. Ten pocit, že nikam nepatří, pozvolna naplňoval celé její tělo i duši. Byla už skoro půlnoc, když dorazila domů. Klárka se takhle často toulala, aniž by věděla proč. Přátele neměla takřka žádné. A do tohohle města se dostala vlastně náhodou – prázdniny u babičky se můžou trávit i v tom nejnudnějším prostředí. Ale Klárce to bylo jedno. Alespoň bude změna, říkala si.

Druhý den se probudila docela pozdě, protože včera ponocovala a vymýšlela, co bude dneska vlastně dělat. Sešla dolů na snídani – byl klasicky chleba s máslem. Babička už na ni čekala. Popřála dobré ráno a zakousla se do snídaně. Celou tu dobu, co jedla, jí hlavou vrtalo, co bude vlastně dělat. Když prázdniny právě začaly a včera tu byla taková nuda. Bude muset něco vymyslet. A tak se jala prozkoumávat ten starý dům. Ze všeho nejvíc jí lákala půda. I vydala se tedy tam. Byla tu spousta harampádí a starých krámů a na všem tlustá vrstva prachu. Prohrabovala se věcmi a dělala si v tom svůj pořádek. Našla babiččin starý památník. Pomalu listovala stránku po stránce. Což o to obrázky byly pěkné, ale památník byl politý kafem, a tak ho radši odložila. Jako další poklad našla starou šperkovnici. Vzala si ji k sobě do pokoje, že ji prozkoumá tam. Vešla do místnosti, ze šperkovnice otřela prach, otevřela ji a posadila se na postel.

Inu, milý čtenáři, správně tušíš zakopaného psa. V šperkovnici byl kouzelný přívěšek, ale o tom Klárka ještě nevěděla. Respektive o tom šperku věděla, ale nenapadlo ji, že by mohl být kouzelný. Opatrně ho vyndala a prohlížela. Líbil se jí natolik, že si ho pověsila na krk. Byl to měsíční kámen olemovaný stříbřitou nitkou. Jak mile si ho pověsila kolem krku, začal přívěšek vyzařovat zvláštní teplo a celý se rozsvítil. Dlouho se pak jako správná holka prohlížela v zrcadle, když v tom si uvědomila, že má přívěšek jinou barvu, než když ho našla. Rozzářil se jasně modrou barvou.

Celý zbytek dne trávila opět touláním se po městě. Objevila dětské hřiště, kde nikdo nebyl. Taky se není čemu divit. Vždyť byl v odlehlé části města a sem moc dětí nechodilo. Posadila se na houpačku a bezděčně klátila nohama sem a tam. To jsou zase prázdniny, říkala si pro sebe. Jsem tu teprve druhý den a je tu taková nuda. V tom začal přívěšek znova hřát a zabarvil se do modra. Klárka se nejdřív lekla, ale pak jí to začalo zajímat. Zahřímalo a v zápětí se spustil lijavec, jak se patří na parný večer.

Dorazila domů celá promoklá. Dala si sprchu a převlékla se do pyžama. Venku se ženili všichni čerti a blesky křižovaly oblohu. Klárka se vždycky bála bouřky. A myslela si, že bohové lidem hrozí, když dělali něco, co se jim nehodilo. Celá vystrašená se schovala do skříně a zavřela za sebou dveře.

Jak se tak opírala o zadní desku skříně, zjistila, že tam najednou žádná přepážka není a tak se propadla do země nikoho. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co se vlastně stalo. Přívěšek jí významně hřál na krku. A najednou zhasl. Volná přepážka se proměnila v neproniknutelnou zeď. Klárka se snažila všemožně dostat zpátky do skříně, ale nešlo to. Bouchala, dupala, křičela, ale bylo jí to prd platný. Ta zeď tam prostě byla a byla tak opravdová, že skrz ní nešlo projít. Otočila se, aby zjistila, kde že to vlastně je. Ocitla se na konci dlouhé chodby v nějaké budově. Opatrně se vydala naproti ke dveřím. Míjela pokoje a u každých dveří byla cedulka se jménem – avšak lidé v pokojích chyběli. Ta chodba se zdála nekonečná. Ve vzduchu byla cítit zatuchlina. Jako by tohle patro dlouho nikdo neobýval. Kdoví jestli to tak bude v celé budově, říkala si pro sebe. Bylo už pozdě večer a Klárka si zapomněla vzít svoje léky. Začínala se třást, každý pohyb byl nad její síly, a co bylo horší, vracely se jí hlasy, jež slýchávala tolik let. Teprve teď poznala, jaké to je. Teď poznala sílu slov své psychiatričky, když říkala, aby léky v žádném případě nevysazovala. Teď to měla všecko zpátky. Teď ale slyšela ještě jiné hlasy, než před tím. Jako by šeptaly. Šeptaly svá přání. Říkaly jí, co má dělat. A kupodivu to bylo smysluplné. Začala se jimi řídit, protože neviděla jiné řešení. Nejhorší asi byl ten pohyb. Sedla si na zem a poslouchala. Zavřela oči a až se probudí, tak bude v bezpečí své postele, ale tak se nestalo. Když je otevřela, byla zase zpátky na chodbě. Vzala přívěšek do dlaní a pokoušela se ho zahřát, ale nešlo to. Byl studený jako kámen. Když to šlo sem, tak to musí jít i tam. Pomyslela si.

Pojď se mnou, ozvalo se v zápětí. Klárka vzhlédla a před ní se objevila průhledná postavička děvčátka. „Pojď se mnou,“ ozvalo se znovu. Nevěřila svým očím! Ta dívka byla tak reálná, skoro jako skutečná. Zvedla se, přesto, že jí bolel celý člověk. Dívka jí doprovázela až ke dveřím na druhé straně. Opatrně vzala za kliku. Dveře se otevřely a za nimi? Schodiště – nahoru i dolů. Kudy teď? Rozhodla se jít dolů. Dvanáct schodů a pak ještě jednou dvanáct. Počítala všechno, co se dalo – schody, lidi, kroky i odbíjení zvonů na věži. Najednou uviděla světlo a uslyšela čilý ruch, který vycházel zpod dveří. Bála se vzít za kliku, ale dodala si odvahy a udělala to.

Čekalo jí překvapení. Ocitla se na další, tentokrát osvícené chodbě. A byli tam i lidé – myslím tím ty skutečné lidi z masa a kostí. Spoustu z nich jen tak bezděčně chodilo sem a tam a něco si pro sebe říkali. Procházela tou chodbou – nikdo si jí nevšímal. Skoro jako by sem patřila od jakživa. A taky že ano. Byly tu tytéž cedulky se jmény jako v horním patře. A Klárka dokonce narazila i na to své jméno! Vzala za kliku – bylo zamčeno. Pak se ozval zvonek a všichni se najednou ztratili ve svých pokojích. Najednou tu bylo tak zvláštní ticho a nikdo kolem. Zhasly světla. Objevily se dvě postavy. Dva doktoři. Šli tou dlouhou chodbou a koukali do prosklených okýnek každých z dveří. Pak si všimli Klárky. „Tamhle je. Chyťte jí!“ volali jeden na druhého. A protože nemohla moc rychle utíkat, tak jí hned chytili.

Odvedli ji do pokoje bez oken. Nemohla se vzpírat. Prostě to nešlo. Byla tak slabá. Posadila se ke stěně a opřela si hlavu o dlaně. Pak se objevila znova ta malá holčička. Jenom tu s ní byla a Klárce to dodávalo odvahu. V hlavě se jí točily myšlenky jedna za druhou. Co s ní asi udělají? Co bude dál? „Hledali tě. Dlouho tě hledali.“ řekla holčička. „A jak se vlastně jmenuješ?“ ptala se Klárka. „Madlenka.“ odpověděla prostě holčička. „Tys tu taky žila?“ chtěla vědět Klárka. „Ano, ale už jsem jenom ve vzpomínkách zdejších lidí.“ řekla prostě. Dál už se Klárka nevyptávala, protože se otevřely dveře a vešel zástup lidí a s ním i ti dva doktoři. Byli nepříjemní už od prvního pohledu. Nechtěla se na ně dívat. Nechtěla s nimi mít nic společného. Madlenka zmizela tak náhle, jako se objevila. Teď už Klárka nedokázala rozpoznat, kdo je skutečný a kdo ne. Měla v tom zmatek. Jediné, co chtěla, bylo dostat se odsud pryč. Jenomže to nešlo. „Vstávej.“ ozvalo se najednou. „Ne, zůstaň sedět, nehýbej se!“ „Jen ať vstane.“ „Ne, nedělej to!“ „Pomozte jí někdo na nohy“ a pak se jí chopili dva chlápci, velcí jako gorily. I vzhledem si byli docela s gorilami podobní. Zvedli Klárku tak prudce, až jí to vylekalo. Začala se vzpírat a bránit. Kopala kolem sebe, bouchala, ale oni byli silnější. „Dáme tě něco pro uklidnění“ slyšela jakoby už z dálky. Slova:„Braň se“ byla stále silnější a tak se bránila. A za chvilku už byla krotká jako beránek. Do teď nevím, co jí píchli, ale působilo to rychle. Odnesli jí na zamčený pokoj a připoutali k posteli. Všude zhaslo světlo a zavládl klid. Klárka se dostala na psychiatrii od kud není návratu. Jediné vysvobození je smrt. Přesně jako to udělala Madlenka. Ta teď bude s Klárkou až do konce našeho vyprávění. A stane se její nejlepší kamarádkou v těch nejtěžších chvílích

 

 

 

 

Kapitola druhá

Druhý den se probudila oblbnutá práškama. Viděla rozmazaně. Každý pohyb jí bolel. I když po pravdě se moc hýbat nemohla. Ležela odevzdaně a zároveň vzdorovitě na posteli a zírala na prasklou zářivku u stropu. „Tak ses nám přeci vrátila zpět.“ ozvalo se ode dveří. „Už jsme na tebe čekali.“ Klárce to nedávalo smysl, ale poslouchala dál. „Odvažte jí a odveďte jí na umývárnu, ať se může osprchovat. A sundejte jí ten přívěšek. Vrátíme jí ho až při propustce – tedy jestli vůbec...“ A bylo ticho. Klárku vysvobodili z pout a odvedli jí do umývárny. Moc jí mrzelo, že jí sebrali přívěšek. Ale jedno jí bylo jisté: pokud svítí, zmizela ta zeď. Musí ho za každou cenu dostat zpátky a vrátit se na chodbu v patře nad ní. Ještě nevěděla, jak to udělá, ale prostě odsud musí pryč. „Odsud se jen tak nedostaneš.“ sdělila jí Madlenka, „jediná možnost je jako jsem to udělala já.“ „A to?.. aha, to ale já nechci. Musím odsud ven. Doma mě čeká babička...“ Klárko, nečeká. Tady plyne čas jinak než za zdí!“ Klárka byla zvědavá a ptala se dál: „A běží čas rychlejš tady nebo tam.“ .. odpověď jí byla jasná a jinou už ani nepředpokládala. „Až se odsud dostaneš, tak už na druhé straně nebudeš existovat několik století.“ odpověděla Madlenka. „Takže jediné vysvobození je smrt?“ „Ano.“ „Ale pokud získám zpátky ten amulet, tak bych se mohla... .“ „Nevrátíš se tam – už nikdy. Tady vše končí, ať se snažíš sebevíc.“ „Ale za pokus to stojí.“ „Jak myslíš..“ a Madlenka zmizela. Klárka pustila sprchu. A spustil se fialový déšť slov a pocitů. Klárce to zvedlo náladu natolik, že na chvilku mohla být zase jenom sama se sebou tak šťastná a spokojená, jako když ještě nebrala žádné prášky. Byla to ta jiná dimenze – ta, do které patřila a kterou měla ze všech nejradši. Osušila se, oblékla zmuchlané pyžamo a vyrazila směr svůj pokoj. Na té chodbě potkávala lidi, ale jako by je znala už od začátku, jako by k ní nějakým způsobem patřili. Ale nemohla si vzpomenout jak a proč. Všechno tady bylo tak důvěrně známé. Pár kroků za Klárkou kráčela Madlenka a významně si prohlížela ostatní. A jako by jim všem chtěla říct: já jsem to dokázala, dokázala jsem odejít. Ale ostatní si jí nevšímali, protože jí jednoduše neviděli.

Klárka roztáhla závěsy, aby vpustila slunce dovnitř. Ale bylo pod mrakem a mrholilo – jenže už ne fialově, jako ve sprchách. Trochu jí to mrzelo, ale jenom na chviličku. Pak se ozval zvonek – bylo osm hodin. Šlo se na snídani. Klárka nevěděla, co se děje, a tak vykoukla ze dveří, a když viděla, že ostatní vycházejí, připojila se a šla také. Sešli dvoje schody. Dvakrát dvanáct a pak ještě jednou. Nezapomněla počítat. Ocitla se v přízemí budovy. Byly tu dlouhé stoly a v pravo okénko, kde vydávali jídlo. Zařadila se tedy za ostatní a zkoumavě prohlížela Madlenčino oblečení. „Další!“ volala na ní paní kuchařka. Ale Klárka nic. Museli jí ze zadu popostrčit, aby se vůbec pohnula a se slovy jo, aha si vzala snídani. Sedla si až k oknu, aby na ní nebylo vidět. Nechtěla mít problémy sotva se tu ukázala. A v hlavě jí vrtalo, jak se asi dostala sem, kde už to zná, i když tady podle ní předtím nemohla být. „Ale ano, bylas tu, v minulém životě. Možná se ti to jenom v hlavě pomotalo. Čekali na tebe jenom týden, než ses tu ukázala. To zas není tak dlouhá doba. A Klárce bylo jasné, že má pravdu. Jak by si jinak vzpomněli tak rychle, kdyby jí neznali, nechali by jí v klidu odejít. Ale teď odejít nemůže. Aspoň ne, když ještě nemá amulet. Chtěla vyzkoušet, jestli ta zeď opravdu zmizí. Ale nemůže u ní čekat hodiny, pozná to jenom podle přívěšku – až se zas rozzáří. A to může trvat dny. Pomalu se začínala smiřovat s tím, že svou babičku už nikdy neuvidí. A domů, že se taky nevrátí. Jen smrt je vysvobození, jak řekla Madlenka. Klárka se s jídlem loudala. Neměla důvod spěchat, až v jídelně zůstala poslední a musela jí nahoru do patra doprovodit paní doktorka, která na ně během dne dohlížela. Byla mladá a Klárce se docela zamlouvala. Ostatní jí říkali ještěrka, pro její hbité oči a prsty. Vždycky, když něco dělala, dělala to pečlivě a rychle jí šla práce od ruky. Té by se dalo i věřit, pomyslela si. Ale nic neřekla a poslušně šla do schodů. Dva, tři, čtyři.. „Stát!“ Klárka se zastavila. „Jdeme dál, žádný zastavování.“ slyšela říkat ještěrku. „Utíkej!“ a Klárka utíkala po schodech, co jí nohy stačily. Běžela pořád výš a výš. Až narazila na dveře od třetího patra. Bylo zamčeno. A nápis hlásal zákaz vstupu. Otočila se a už viděla ještěrku, jak za ní pospíchá. Klárka neměla jinou možnost, než se nechat chytit. Její prozatím první pokus o útěk se nezdařil. Ale v hlavě jí běžela slova: nezastavuj se, nenech se chytit, je to pro nás důležité. Pro koho? Kdo tu se mnou ještě je? Jakto, že vás nevidím? Měla v tom zmatek. Ještěrka ji chytila za pyžamo a vedla s sebou dolů na pokoj.

Klárka neměla ráda lidi a ani netoužila mít nějaké kamarády. Byla sama s Madlenkou a bylo jí dobře. Celý den strávila na pokoji: seděla na posteli, houpala se dopředu a dozadu a pozorovala ptáky za oknem. Madlenka se od ní nehnula na krok a pořád ji nabádala, aby šla aspoň do společenské místnosti. Ale jí se nechtělo. Pořád měla v hlavě ten amulet a tolik otázek, jež jí nikdo nedokázal zodpovědět. Večer se vydávaly léky. Dostala jiné než na které byla zvyklá. A zabraly kupodivu rychleji. Za dvě hodiny usnula jak malé děcko.

Zřejmě se jí zdálo cosi strašidelného, protože se probudila uprostřed noci celá zpocená. Nebyly tu žádné stíny, které by jí děsily. Žádní lidé – teda kromě Madlenky. Klárka byla dokonale probraná. „Musíš najít ten amulet.“ radily jí hlasy. „Je to důležité, pomůžeš nám dostat se odsud pryč.“ V hlavě se jí rodil plán, jak odsud utéct. Pomalu se vyplížila na chodbu. Všude bylo ticho, jen v její hlavě ne. Pořád opakovali tutéž větu: Musíš nám pomoct! Klárka šla bosá po chodbě ticha. Nahlížela do jednotlivých pokojů. Byla opatrná a další hlasy jí jen pletly myšlenky. Dostala se až do sesterny. Vyndala z kartotéky své desky a studovala, co tam napsali. Spoustě z toho nerozuměla, ale pojmu schizofrenie rozuměla ještě líp než doktoři. Zdálo se jí, že někdo jde a tak kartu uklidila a schovala se pod stůl. Když rachot přestal, dodala si odvahy a vylezla. Ale to neměla dělat. Vběhla do náručí sestře, která měla noční službu. Klárka se bránila, kopala a bouchala kolem sebe, ale sestra si rychle přivolala pomoc a Klárku odvedli zpět na pokoj. Zamkli jí tam, jako by byla nějaké zvíře v kleci. Tak to tam chodilo a mříže za okny ji utvrzovaly v přesvědčení, že to zvíře opravdu je. Chtěla usnout, ale to už se jí nepovedlo. Čekala, až se rozední, aby mohla na snídani. V břiše jí mocně zakručelo.

Madlenka jí dělala společnost celý zbytek času, kdy musela být zamčená na svém pokoji. Až ranní zvonek pro ni byl vysvobozením. Dveře se v zápětí odemkly a do místnosti vstoupila ještěrka. „Tak tys nám v noci ponocovala?“ opáčila a pří tom se na Klárku dívala zkoumavým pohledem. Klárka na to nic neřekla. Nechtěla s nikým mluvit, ačkoliv to dobře uměla. Prostě nechtěla. Počítala znova všechny schody dolů na snídani – dvakrát dvanáct a pak ještě jednou. Ale to už milí čtenáři víš. Měli ovesnou kaši s ovocem. Klárka se v ní rýpala a utápěla ovoce ve vločkách. A jedla tak pomalu, že byla zase jedna z posledních, co tu zbyli. Po snídani měla naplánovaný denní program, tak jako všichni, co tu museli, ač nedobrovolně, trávit čas. Všichni se nahrnuli do společenské místnosti a posedali si na židle, které byly kolem dokola celé místnosti. Klárka zůstala stát před místností a tupě zírala dovnitř. Až jí ještěrka musela dovnitř dostrkat. Neochotně se posadila na židli až u dveří. „Tak se všichni postavíme a rozmístíme, aby každý měl kolem sebe dost prostoru.“ povídala ještěrka. Zůstala sedět, vůbec se jí nechtělo zapojovat se do společného programu. „Řekla jsem všichni! To platí i pro tebe.“ Klárka se neochotně zvedla. „Představíme si, že jsme stromy. Ruce vysoko nahoru. A necháme se houpat větrem. Pojďte všichni na špičky. Výš, ještě výš.“ Přece můžu být i křoví. Pomyslela si Klárka a sedla si na zem jako pecka. Ranní cvičení se jí nezamlouvalo. Nezamlouvalo se jí tu nic, z toho, co měli dělat. Ještěrka to s lidmi uměla moc dobře. Dokázala je motivovat tak, že za chvilku dosáhla právě toho, co chtěla. Milý čtenáři, ty ještě netušíš, jak se ještěrka jmenovala doopravdy a pro tuto chvíli ti to zůstane ještě chvilku utajené.

 

 

 

 

Kapitola třetí

Bylo asi deset dopoledne, když se cvičení rozpustilo a každý si šel po svých. Nikam nepůjdu, říkala si Klárka. Zůstala v místnosti sama, když ostatní už odešli. Ještěrce vrtalo hlavou, co v sobě Klárka tají, proč se nechce zapojovat do společných aktivit. Nedalo jí to a zůstala stát ve dveřích a Klárku pozorovala. Ta ještěrku nevnímala a s hlavou plnou otázek přešla k oknu a pozorovala holuby. „Nesmíš nikomu nic říct,“ radila jí Madlenka. „Ale až půjdeš na odpolední malování, tak bys mohla něco namalovat, něco pro mě.“ prohodila jen tak, aby řeč nestála. Nebudu dělat nic, co dělají ostatní a už vůbec ne se někomu svěřovat. To, co mám jako své veliké tajemství, nechci nikomu říkat. Pomyslela si Klárka. Ale Madlenka naléhala. „Aspoň ještěrce bys to měla říct. Ulevilo by se ti.“ Ale tohle bylo právě to poslední, co chtěla slyšet. Ještěrka ještě hodnou chvíli Klárku pozorovala, a když se nedočkala ničeho výjimečného, nechala ji tam samotnou.

Klárka měla nařízenou ochranu a tak s ní všude chodil jeden pán a dohlížel, aby nevyváděla nepatřičnosti. Neznala ho a také jí nedělalo dobře, že na ní pořád koukal. Jako bych nemohla mít chvilku soukromí? Jediná osoba, kterou přijímala, byla Madlenka. Té věřila. I když nebyla z masa a kostí, ale jenom duše. Ale i tak si Madlenka dokázala zachovat podobu, jako když ještě žila. Zemřela jako čtrnáctileté děvče, kdy se upálila ve třetím patře této budovy. To bylo přesně to patro, které bylo zapovězené všem ostatním obyvatelům. Bylo to patro duchů, strachu a obav. A právě to Klárku tak lákalo.

Při obědě si Klárka prohlížela zahradu, kam ještě nesměla. To místo bylo pro ni zapovězené, stejně tak jakýkoliv přístup do třetího patra. Sem chodili jenom ti, kdo se nevzpírali zdejšímu režimu a spolupracovali. Bylo to pro ty, kteří na sobě pracovali a chtěli odsud jednou pryč. Ale nikdo už jim nevysvětlil, že pryč se odsud jít nedá. A tak žili v sladké nevědomosti a v přesvědčení, že jednoho dne opustí tyto zdi.

Odpoledne bylo na plánu malování. Dobrovolně vešla do místnosti k tomu určené a posadila se úplně dozadu, aby na ní nikdo neviděl. Dostali čtvrtky a barvy. Měli namalovat jaké chtěli zvíře. Ale to Klárka odmítala, stejně tak jako nechtěla komunikovat. Dlouho se rozmýšlela, jaké to zvíře by namalovala. Teda vlastně namalovala jen v duchu. Ale pak jí to nedalo a začla malovat. Namočila štětec do černé a postupně začernila celou čtvrtku. To zvíře je v noře, kde je tma, proto je to tak. Pomyslela si.

Hlasy se staly její skutečností v ten okamžik, co sem přišla. A jenom proto, že se bála bouřky a byla zvědavá. Sebrali jí amulet. Prý pro její bezpečí. Ale ona věděla, že tady nikdy bezpečí nebude. Jediné bezpečí bylo uvnitř jí samotné. Byl to její svět, který byl tak pestrobarevný a krásný, že se to nedalo ani popsat. „Krásný obrázek jsi namalovala,“ říkal kdosi a koho slyšela jen ona. „Ale podívej ven. Na ty veverky na stromech a ptáky na parapetu. Mohla bys nakreslit třeba ty. A ne jenom zvíře v noře.“ „Ne, ať nic nekreslí, je to pro její bezpečí.“ Klárka byla pro zdejší personál záhadou. Nevyznali se v ní – dokonce ani ona sama v sobě. Jediné, co chtěla, bylo jít pryč se svým amuletem. Počkat, až bude zase zářit a zmizí ta stěna. Počítala s tím, že babiččin dům tam už jistě stát nebude. Že cestovala v čase, který tady běží o hodně pomaleji než ve skutečném světě. Ještěrka procházela mezi lidmi a dívala se, co nakrelslili. Když došla až ke Klárce, bylo jí trochu líto, že nakreslila jenom tmu, ale nakreslila aspoň něco. Podle Klárky to bylo zvíře v noře a ne žádná tma, jak se to zdálo ještěrce, ale nic jí na to neodpověděla. Když se pro něco rozhodla, tak to dělala přesně tak, jak chtěla ona a teď se rozhodně nechtěla s někým dohadovat o tom, co nakreslila.

Před večeří měla jít k ještěrce na konzultaci. Museli jí tam dovlíct, protože se nechtěla hnout z pokoje. Madlenka šla s ní. A kladla jí na srdce, aby s nikým nemluvila, jenom s ní. Klárka s ještěrkou mluvit nechtěla, rozhodně jí nepopřeje ani dobrý den. Mám přece své hlasy – ty jsou celý můj svět. Nechci je za nic vyměnit. Žádné léky od vás nepotřebuju. Ale na druhou stranu, pokud se chtěla pořádně vyspat, tak si je vzít musela. Bolelo jí to – myslím to její tajemství. Bylo to pro ni těžké, ale zatím to nesla statečně.

Teď se ještě nedozvíš, co měla Klárka za tajemství. Ještě na to není čas. Pojďme se vrátit do kanceláře ještěrky – tedy doktorky Simony Majerové. Klárku posadili do křesla naproti oknu před ještěrčin stůl. „Tak tě tady u nás znovu vítám.“ přivítala ji. ..A nic, z Klárky nevylezlo ani to hmm. Jen na ni upřeně zírala, skoro jako by koukala skrz ní. „Viděla jsem jak jsi nakreslila zvíře při hodině. Pověz mi, proč je celé černé? Mě to připadá jako tma a ne jako zvíře, co ty na to?“ A zase nic. Nechtěla, prostě nechtěla komunikovat. „Taky bysme si měly promluvit o tvých lécích. Pokud mi nepovíš, co tě trápí, nemůžu je případně změnit.“ říkala mírně ještěrka. V tom jí doprostřed řeči skočila Madlenka: „Vidíš ty nůžky, seber je, ale opatrně, až budeš odcházet.“ Klárka v tu chvíli poznala, co má Madlenka v úmyslu. Pak se otevřely dveře a vešel jeden z personálu: „Máte naléhavý telefon, paní doktorko.“ „Ať mi ho přepojí sem. Aha, mě tu vlastně telefon nefunguje, Dobře tedy, půjdu s vámi. Kláro, ty tu na mě počkej a nedělej žádné vylomeniny, za chvíli jsem zpátky.“ A odešla. Klárce to nedalo. Natáhla ruku. Sebrala nůžky z nádobky s tužkama a zastrčila si je za pyžamo. Vstala a přešla k oknu. Venku pršelo.

„Tak jsem zpět, pojď se posadit.“ zůstala stát. „Řekla jsem, aby ses posadila! Nebudu tě přemlouvat,“ počkala chvíli, „pojďte mi s ní pomoct,“ řekla tomu pánovi, který ji měl na starost. Společně Klárku posadili. „Tak povíš mi, co tě trápí? Nebo na to mám přijít sama?“ A bylo ticho. Paní doktorka listovala v Klárčině kartě a pročítala jednotlivé informace. „Co hlasy? Slyšíš je pořád?“ Nic. „Pamatuješ, když jsi sem přišla poprvé, co tě donutilo k pokusu o sebevraždu?“ Nic. „No nevadí, pro dnešek to stačí. Můžeš jít.“ A s těmito slovy Klárku propustila. „To jsme byly docela rychle hotové, co říkáš?“ prohodila ještě. Ještě, že to netrvalo celé odpoledne, pomyslela si Klárka. „Máš ty nůžky?“ ptala se Madlenka. „Ano, mám.“

Za chvilku zapadlo slunce a Klárka ležela na posteli oblbnutá práškama a za pasem jí hřál pocit, že to dneškem všechno skončí. Že zítra se probudí v nebi a bude moct být s Madlenkou pořád. Počkala, až se zhasne a všude bude ticho. Musela se hodně přemáhat, aby neusnula. A nakonec se rozhodla, že to skončí. Vytáhla nůžky a dvěma řeznými ranami ze sebe nechala vyprchávat život. Netrvalo dlouho a kolem šla večerní kontrola – na tu Klárka úplně zapomněla. Ta ihned zalarmovala paní doktorku a Klárku odvezli na jiné oddělení. Obě zápěstí měla teď zavázané. Píchli jí injekci, po které okamžitě usnula. Snad to nebude pro ni tak hrozné, až se probudí a zjistí, že je pořád tady. Co myslíš, milý čtenáři. Necháme Klárku spát napořád, nebo se probudí do krásného letního odpoledne?

 

 

 

 

Kapitola čtvrtá

Klárka se probudila celá rozlámaná, zápěstí ji pálilo a nemohla se hýbat. Byla připoutaná k posteli. Na jídlo neměla ani pomyšlení, natož pak s někým se stýkat. Vždycky o sobě říkala, že je vlk samotář, že nikoho nepotřebuje. Teď ležela na pokoji sama a to jí vyhovovalo. Měla tu svou Madlenku a ta ji nadávala, jak mohla být tak pošetilá a zapomenout na noční hlídku. Teď Klárce nadávala z plných plic. Klárce to bylo líto a z očí se jí kutálely dvě slzy. „Tak dobře se tu o vás starají a tys chtěla zmizet?“ slyšela uvnitř hlavy. Chci odsud pryč a je mi jedno, co tu na to budou říkat, jednou se odsud dostanu ať živá nebo mrtvá. Na tom nesejde. Stejně ale nemám kam jít a vyjít na ulici jenom v pyžamu je dost velká troufalost. Uvažovala si pro sebe. Za chvíli jí přišli dát večerní léky a Klárka znovu usnula. Celou tu dobu, co spala, jí hlídal ten mladý pán. Jmenoval se Petr. A dohlížel na ni i během dne. Tedy střídal se u ní ještě s Martinem, ale toho Klárka nenáviděla, a Petr jí nevadil.

Klárka měla neklidné spaní, pořád sebou trhala. Probudila se ve tři ráno. Respektive probudily jí hlasy: „Nesmíš to uhasit, je to důležité. Jen síla ohně vše splatí.“ Nedávalo jí to smysl, ale poslouchala dál. „Všichni podlehneme. Jedou určitě. Tys ta, co nás může vysvobodit.“ Takže stačí založit požár! Hurá, mám to. Radovala se. „Tak jednoduché to zas není. Musíš získat sirky a ty jsou jen ve třetím patře. Jsou dobře schované. Musíš je najít. Musíš nás odsud dostat.“ Ale kde je má hledat? Ve třetím patře, ale kde, vždyť na to neuvidí, není tam světlo. Všechno je tam už ohořelé, tam nic nechytne. Musím ho tedy založit tady na patře. Nejlíp v noci, a na hlídku si dám pozor. Slibovala si.

Venku se začalo pomalu rozednívat a Klárka měla v hlavě důležitý plán. Hned, co ji osvobodí z té postele, začne shánět sirky. Aby mohla vysvobodit všechny z toho strašlivého snu. Ze zajetí léků a terapií. A hlavně ze spárů doktorů. Zapálí tuto proklatou budovu. „Tak je to správně.“ znělo jí v uších. „Neposlouchej je,“ nabádala Madlenka, „takhle nás neosvobodíš. Musíš najít amulet a projít tou zdí.“ Ale k čemu by mi to bylo. Lepší dostat všechny do nebe, než tady bloudit do konce života. Hádala se s Madlenkou.

Z pout jí neosvobodili ani nadcházející den. Pořád jí hlídal Petr, i když to podle ní bylo docela zbytečné. Jak má asi něco provést, když je přivázaná? Tohle jí prostě nedávalo smysl. Měla dost času na to, aby si připravila svůj plán. Další den ji probudil zvonek ohlašující snídani a kupodivu zjistila, že je volná. Posadila se na posteli, a jak se opřela o ruce, obě zápěstí ošklivě zabolela. V ten moment si uvědomila, že se jí nepovedlo odejít za Madlenkou. Teď měla hlavu nejen plnou hlasů, ale také požáru. Stáhla si vyhrnuté rukávy, aby nikdo neviděl, co udělala. I když komu by to asi tak vadilo? „Nám to nevadí, aspoň můžem s někým mluvit.“ ozvalo se. Já mám přece Madlenku, ne vás! „Ale ano, nás taky. My ti nedáme pokoj. Už nikdy. Ty léky, co ti dávají, moc nezabírají, co?“ A Klárka si vzpomněla na svůj ziprasidon, co dostávala před tím. Ten hlasy spolehlivě zaplašil. Ale no co, jsou tu, tak to musím brát. Dodávala si odvahu. Po snídani bylo, jako obvykle každý den, zase cvičení. Nešla tam. Zamkla se v pokoji a nikoho tam nechtěla pustit. „Nevím, koho napadlo nechávat klíč v zámku?“ divila se ještěrka, „s tou holkou sou samý problémy a to nemluví.“ Klárka seděla na okně a pozorovala skrz mříže holuby – zase. Ti jsou aspoň volní, pomyslela si. Ti nepotřebují žádné cvičení, žádnou terapii, ti se potřebují jen pořádně najíst žížal a drobků a je jim dobře.. Byla ztracená v davu ošklivých vzpomínek. O tom, co se jí stalo s nikým neplánovala diskutovat, natož s doktory. Bylo jí teprve jedenáct, když jí její vlastní otec znásilnil. Klárka si v tu chvíli vzpomněla jaký to byl odporný pocit, který musela zažít. Ale stalo se. To už zpátky nevrátí. Bylo jí hrozně. Propadala se do sebe. Pak zaslechla jakýsi zvuk. To se jí dobývali do pokoje. Museli použít páčidla. Takže zámek zničili a od té doby dveře nešly zavřít a tak byla Klárka bez trochy soukromí. A navíc ji hlídali, kamkoliv se hla.

Měsíc se vyhoupl vysoko nad obzor, když si povídala s Madlenkou. A usoudila, že je příhodná chvíle pro malou výpravu. Slezla s postele a vydala se po chodbě. Nechala se vést hlasy a ty jí bezpečně zavedly až do sklepa. Bylo tu všemožné harampádí, staré rozbité židle, v koutu se krčil velký vycpaný klaun a na všem byla velká vrstva prachu. Klárka si vzpoměla na zaprášenou truhlu u babičky. Sebrala ze země kousek ostrého skla – pro jistotu, kdyby něco. A rozhlížela se dál. Nemusela hledat moc dlouho a našla v plechovce klíče. Od kud asi? Hlasy to věděly líp než ona: „Přece třetí patro!“ Strčila si klíče do kapsy a vydala se do třetího patra. Počkala, až přejde sestra a usadí se do židle na chodbě. Slyšela její kroky. Naštěstí na schody nebylo z jejího místa vůbec vidět. Šla bosa a tak jí nebylo slyšet. Vyběhla do schodů a opatrně vyndala klíče. Zkoušela jeden za druhým. Pasoval až ten poslední. Dveře cvakly a se skřípotem se otevřely. Klárka se bála, aby je nikdo neslyšel. Ale Madlenka šeptla svoje neboj, což Klárku vždycky uklidnilo. Už když se sem dostala, lákala jí ta skříň na konci chodby. Vydala se tedy tam. V pokojích nemělo cenu se zdržovat. Ty vzal požár útokem. Dveře skříně se potichu otevřely, sotva se jich dotkla. Jako by tu na ni čekalo, co potřebovala. A také že ano. Na podlaze našla kanistr s benzínem. Tak a už mi chybí jenom sirky. Říkala si pro sebe. Otočila se a za sebou uviděla překvapené oči lidí, co tu zahynuli. „Máš možnost se odsud taky dostat.“ šeptla malá holčička. „Jen pro to, že jsi jiná. Ta zeď musí lehnout popelem!“ říkala ještě. Klárka se ptala, protože tomu vůbec nerozuměla: „A kde mám hledat sirky?“ „Nepotřebuješ. V té skříni je zapalovač.“ Otočila se čelem ke skříni a prohlížela ji důkladněji. Našla ho. I vzala tedy benzín a zapalovač. Šlo se jí tak lehce, jako by se vznášela nějaký ten centimetr nad zemí. Přešla celou chodbu, následovaná davem duchů. Polila zeď a zapálila. Plameny okamžitě vyšlehly do výše očí a pak ještě výš. Pohltily celou zeď. Cihly se proměnily v prach a najednou požár byl ten tam. „Teď už můžem pryč!“ radovali se duchové. „Totéž musíš udělat i v druhém patře, v prvním to není potřeba, tam nežijí lidé.“ „Ale jak se odsud dostanu já?“ chtěla vědět Klárka. Odpověděla jí Madlenka: „Musíš být bez těla, jedině tak to jde. Pokud chceš osvobodit všechny ostatní, musíš je zabít!“

Tomu Klárka rozuměla docela dobře. Ale dneska ne. A nebo ano. V kanistru bylo dost benzínu na zapálení celé budovy. Vzala ho. Zapalovač strčila do kapsy. Opustila třetí patro. Dveře nechala odemčené – pro jistotu. Klíče schovala pod obrácený květináč a vyrazila pomalu ze schodů. Bylo jí těžko. Zápěstí bolela, jakmile do rukou něco vzala a benzín byl těžký. V polovině schodiště si musela odpočinout. Hlasy ji nabádaly, aby šla a nezastavovala se, že vše dobře dopadne. Když se dostala do druhého patra, musela projít kolem sestry. Ta tvrdě spala a odfukovala. Šla tiše. Madlenka z toho měla radost a hlasitě ji povzbuzovala. Všude rozlévala benzín – po celé chodbě a pak zapálila. Oheň se šířil velice rychle. A za pár okamžiků byla budova v plamenech. Ostatní probudil žár a kouř. Někteří se už nedostali z pokojů. Klárka využila situace a běžela do skladu. Našla svou krabici a v ní byly předměty, které si už ani nepamatovala a mezi nimi – ano, byl tam – amulet. Zářil jasně modře. Takže se jí to povedlo! Zeď je prolomená. Chviličku tam tak stála a koukala na přívěšek. A pak jí probudila prudká rána. Otočila se a běžela nahoru. Chtěla projít zdí ve třetím patře, avšak tam se už nedostala. Oheň byl silnější než ona. Běžela tedy zpátky – ven z budovy, ale všude byl oheň. Klárka zpanikařila. Pobíhala od jedněch dveří ke druhým. A pak jí hlasy napověděly. Ten kousek skla, co měla v kapse. Rozvázala si obvazy přes zápěstí a skoncovala to. Byla navždy pohřbená pod troskami této budovy. Osvobodila stošedesát čtyři duší, které tu bloudily. Teď konečně mohly najít odpočinek. A když se doktoři ráno vrátili do práce, našli jenom ohořelé zdi a jejich vzpomínky, jak to vypadalo před požárem. Na tomto místě už nikdy nic nepostavili. Snad to tak chtěla Madlenka, snad lidé z města. To už se nedozvíme, každopádně se povídá, že v tom parku, co tam teď vyrostl, straší.

 

 

 

 

 

 

---