Iluzorky 61 - 70

61)

Někdy, když zavřu oči, jsem vysvobozená z města. Mohu jít ven, vyjít na vzduch a kráčet – tak jak jsem. Protože mým lesům nevadí otrhaná sukně. Hovoří ke mně zeleně a hostí slunce. Jsou klidné. Patřím do nich. Tam vládne svérázné hmyzí a vánkové ticho. Žádné motory, žádné televizní hlasy, žádní opilci potácející se z nonstopů. Jen pokoj a nekonečné blaho.

Ani řece nevadí otrhaná sukně. Leží jako hádě a mrká na mě každým ze svých zčeření.

Někdy, když zavřu oči, dokážu se vrátit.

A všechno je v pořádku.

 

62)

Moje hlava je jak otevřený chrám, do kterého nalezli hadi.

Nic už není svaté, nelze se vrátit k obřadům, dokud nebude vymýceno to nepozvané plémě.

Bezpočet skulin!

Bezpočet tajných komůrek!

Zásuvek.

Dutin ve zdech!

 

63)

Tolik, tolik miluji!

Tolik, tolik obrazů mě zaplavuje!

Plní mi hrdlo, derou se mi do srdce každou žilou.

Ty! Ty! Ty! Jsi na všem, čeho se od této chvíle dotknu. Tvůj dech ulpí na každé lesklé ploše v mém bytě. Potrvá to do temnoty.

Hodina soumraku vždy určí Tvou polohu přesně jako kompas.

Hodina, kdy mhouřím oči a dýchám zhluboka.

Ruce pak skládám na hrudi a pláču.

Pláču.

Pláču.

A stesk mne celou rve na kusy zubožené ženy.

 

64)

Stůl před námi je plný pohárů. Mají lesklé hladiny – v některých je víno – v některých je krev. Cítím, jak napjatě mne držíš kolem pasu. Mohla bych dokonce slyšet Tvé myšlenky.

„Není to odlišeno! Žádné značení! Žádný systém!“

Ne, žádný systém a kolem se tlačí další návštěvníci tohoto pozoruhodného hoštění.

Když sáhneš po krvi, změníš se v draka.

A mě by čekal úprk před horkým dechem a mocným drápem, než účinek vyprchá a zas se staneš mužem.

Sáhneš po zlatém kalichu zdobeném rubíny.

Ach, špatná volba.

Špatná, vazká a hutná volba.

Žloutnou Ti duhovky.

Ach, děvče, pryč! Pryč odtud! Uteč!

 

65)

Víš, vybrala jsem si Tě už jako drobný zárodek v lůně tvé šlechetné matky. A vybrala jsem si tu nejlepší krev, jen co je pravda.

Bohužel, nemohu to teď zarazit. Jsi třináctá. Bez třinácté nikdy nebudu kompletní. Nikdy se nezrodím. Nikdy! A já nejsem z těch, co se obětují, drahoušku. Ovšem... můžeme uzavřít dohodu. Však vidíš, co mi schází. Ano, TY vidíš. Ty tvoje oči! Nech mne si je vzít, třináctá dívenko, a já tě nechám žít.

Můžeš vyměnit jednu tmu a jinou. Ale v té druhé můžeš cítit aspoň něco. V první je jen vyprázdněná bolest.

Měj svoji budoucnost, když se mi pláčem... a nebo zoufalstvím nehtů nezkazíš.

 

66)

Následuji Tvůj hlas. Jeho odrážená odezva se nese sklepením. Je jediným hřejivým projevem v těchto vlhkých a mechem tapetovaných chodbách. Je bezesporu bezpečnějším navigátorem než veškeré červené nitě světa. Žádný býčí netvor nade mnou nemá šanci, dokud se za mne modlíš.

Vyváznu a jsem o tom do hloubi duše přesvědčená. Na konci zmatku, u východu z labyrintu, budu moci sevřít a políbit Tvé dlouhé, bledé prsty.

„Děkuji za záchranu,“ zašeptám ospale. A Ty mne napojíš a uložíš mne k spánku.

Ta představa mě jediná drží na nohou.

 

67)

Jak vymýtit myšlenku, která se jako larva prožírá až doprostřed mozku? Jak ji zahnat, když přesvědčení, že má pravdu, je příliš zhoubně ukotveno kdesi v mřížoví těla?

Jsou to lži, jak se nám snaží namluvit všichni naivkové? Ti, co věří v hodnotu mysli, dobra a pravdy?

Nebo je někdo doopravdy ZROZEN pro SAMOTU?

Je někdo skutečně předurčen k tomu, že jeho schránka není a nebude hodna laskání a něhy? A září to pak ven – kostmi a masem a gesty a volbou slov? Je na některých tělech šifrovaná cedulka: „NEDOTÝKAT SE!“, „NEBEZPEČÍ ÚRAZU“, „POZOR, NEVZHLEDNÉ!“, „NEVHODNÉ K REPRODUKCI, ZÁKAZ KOITU!“, „NEMILOVATELNÉ, PŘEJDĚTE NA DRUHÝ CHODNÍK!“?

A pokud ano, pokud proboha ano – jak s tím pak žít? Jak samou závistí a zlámanou sebeúctou nezešílet?

 

68)

Když nové odejde, je třeba milovat staré. Když se to vzrušující setře všetečnými prsty, entuziasmus odpluje a zanechá jen vlny klidu.

Dokážeš po bouři sledovat tiché moře? Dokážeš plakat nad jeho důstojnou rozvážností a houpavé melodie ti nejsou nudné po vlnobití lámajícím si vaz o špičatou skálu?

Co z toho vybereš, když se máš rozhodnout? Vrhnout se pryč a hledat nové, vzedmutější světy?

Setrvat?

 

Já umírám láskou k jemnému kolébání. Já sama hýčkám důvěrně známé.

Vím jistě, že se té vášně zas jednou dočkám, přijde sama. Chvíle oddechu nevyděsí.

 

69)

Havrani si plní břicha pustou krajinou. Sytí je už pouhý pohled na hutnou hlínu. Sytí je samotný akt letu.

Nechápu, jak se to může dít.

Ale čím více krouží, čím déle se vznášejí nad územím nikoho, tím tlustější jsou.

Ach, bože!

Křídla je neunesou. Padají.

 

Jak to asi bude znít?

 

 

70)

Naplníš mi šálek, abychom pokračovali v rozhovoru. Prodloužíme si milé odpoledne. Vymluvíme se na to, že stejně co nevidět začne poprchávat, a můj červený deštník by přitahoval příliš mnoho pozornosti. Nebo by se kolem něho mohly srocovat pohádkové postavy, jak bych tak ťapala v panenkovských botkách loužemi Tvého města.

Ne, kdepak. Ty raději ochráníš mou čest kapkou pohostinství.

Stejně ve mně čteš, jak se mi tu líbí, zachumlané v dece.

Voní tu knihy a důstojnost.

Tak ještě aspoň jeden šálek. Ještě hodinu.

Ale stejně si myslím, že dnes tu zůstanu přes noc.

---