Minus dva blues

Je minus dva mlhy 
nerozeznávám mezi světly bicyklů a hvězd 
jen stopy mrazu a zmrzlé kaluže 
se lesknou jako tvoje oči když se díváš na film
a všichni jsou tam dokonalí, všichni kromě mě
protože jsem přestal hrát tu roli, kterou mě učili už v mateřské škole     
a jsou to oči tebe, kterou stále neznám 
a přesto nacházím tvé vlasy vadnout jako stébla trávy v koupelně 
každé ráno, které ještě jsem a jdu 
a ze sluchátek mé empétrojky zní: „Ladies and gentlemen, mister Hubert Sumlin“ 
a pak to přijde 
sólo, že se mi chce nebýt 
a odpočinout si od měst a skřípání prvního sněhu pod nohama dělníků u žosky
od reklam na sbíjecí kladiva, prezervativy a dovolenou u moře
na pobřeží nějakého masového hrobu  
třeba jugošky nebo osvětimské pláže 
a tam se dívat na něčí šukání a naslouchat z mušlí dětem, které živé hážou do kremačních pecí 
a říkat si to až budu vykládat v práci 
mezi vtipy o Židech a cikánech 
to budou všichni čumět
na ten šum 
jenže já jsem někdo jiný 
a všechno jen ne taková svině  
a zasněn neuhýbám proudu z nočních směn těch fabrik
nasvícených po okamžik auty na dluh i autobusy se zamlženými skly
a tak jako ryba stojící u dna přesto plynu vpřed  
kolem zastávek na znamení a ztracených 
jež se skloněnými hlavami nehledají ani cest 
ani sebe samých 
ani teď ani předtím 
ani nikdy 
tak stydí se za svou nehybnost 
snad jen Elfka od Rossmanna
s kterou jsem posledně žertoval o zasouvání platebních karet
se ještě umí červenat jako právě tohle svítání 
i když to na její snědé tváři není vidět 
ale já si to můžu dovolit, protože je mezi námi propast času
a tak nehrozí, že by z toho něco bylo 
i když ty vole 
wow
ale nic 
raději stínu letícího ptáka řeknu sorry 
za to že v tomhle životě 
každý někde jinde jsme
tak zatím