**

Proč mě neslyší, proč ji má slova míjí?
Ne nemíjí ji, ale tříští se o bariéru
chránící její tělo, ovšem už to není svatozář,
jen Čínská zeď a já nemohu najít padlou stěnu
a zahájit útok, jak barbaři u Tibery
Řinčení mečů otupuje mysl a já trpím
jako křižák u Akonu - jeden svět umírá
Stál jsem před ní, ale byl jsem zahalen mlžným oparem,
kryl mou tvář
Pak padla noc a já musel připustit,
že jsem sám, kolem pusto a ticho
Usnul jsem a sen stvořil stvůru,
odhalil netušené možnosti a přikazoval zvůli,
snad neposlechnu
Probuzení není nový život, jen prodloužení
a úsměv nemá sílu vykupitelskou
Obloha zmodrala pod údery bubnů,
jak těch vnějších, tak pod duněním z nitra
a válka může znamenat oddech tam,
kde se dech krásou zastavil
Ale klid je zdánlivý
Zenon se mýlil
mohu předstihnout želvu
a oštěp uvízne v mé hrudi
Pohyb je věčný, láska je jen pojem
vepsaný žhavými uhlíky do kůže,
prázdná množina vykreslená uhlem
Spustil se déšť, ne spíše jen mrholí,
snad ten proud z nebes má sílu katarze
Jenže moc věřit se nevyplácí, byť víra jediná
dává možnost zvednout hlavu
ovšem gilotina už je nabroušena stejně jako dav
a vzepřít se je možné jen největší zradou
zradou sebe sama
A největším hrdinstvím je možná vypít číši bolehlavu