O rybě, která se chtěla utopit

Byla jednou jedna rybka, kterou nikdo nebral vážně. Nikdo si s ní nechtěl hrát a ona se cítila opuštěně a mizerně a nezajímavě.  Vůbec se ji nechtělo žít, a proto se rozhodla, že se utopí.

Začala pojídat jeden kámen za druhým, aby se mohla spustit do hlubin a už nikdy nevyplavat k hladině. Když už spolknula desátý kámen a šourala se po písečném dnu ke srázu. Pomalu se přehoupla přes jeho okraj a začala padat do hlubin.  V žaludku ji to zalechtalo a její pád se neustále zrychloval a zrychloval a za několik minut byla všude tma. Rybí šupiny odolávaly obrovskému tlaku, který je usazen v hlubinách oceánu. Bum! A ryba byla na dně.

Dál už to nejde, pomyslela si rybka a zároveň pocítila obrovský tlak v prsou. Pocit to byl tak nepříjemný, že ryba okamžitě začala vyplivovat jeden snědený kámen za druhým, až nakonec vydávila i ten poslední.

Ryba začala pomaličku stoupat k hladině a těšila se na to, jak bude svůj zážitek vyprávět ostatním rybám. Jak budou všichni koukat! Nikdo nebyl ještě na dně oceánu. Ona je první rybkou, která to dokázala!  

Kolem proplouval obrovský kanic a pomyslel si: Jaká krásná rybka! Slyšel jsem z vyprávění, při hladině se vyskytují úžasné ryby, které chutnají naprosto dokonale. Bohužel je to pro nás nebezpečné být při hladině. Jsme častým terčem rybářů.

Rybka omámena představou o své zářivé budoucnosti si nevšimla proplouvajícího kanice, který ji slupnul, a bylo po rybce. 

Uplynulo několik mořských přílivů a odlivů, ale kanic stále nemohl zapomenout na úžasnou chuť rybky, která se mu v tlamě přehrávala jako film. Vydal se proto k hladině pro další sousto.  U hladiny se proháněla celá hejna rybek a kanic žasnul nad svým štěstím. Úplně omámen a jako ve snu vplul do natažené sítě, do které se zamotal.

Když rybář spatřil ve své síti obrovského kanice, zaradoval se nad svým štěstím. Věděl, že jeho maso je vyhledávané pro jeho lahodnou chuť.  Jaká náhoda, vždyť tato ryba žije jen ve velkých hloubkách, pomyslel si rybář.

V přístavu kanice prodal a za utržené peníze koupil své ženě červené šaty. Už dlouho mu žena vyčítala, že nemá žádné pěkné šaty, ve kterých by mohla do města. Pořád sedí doma a ona by se tak ráda někdy pobavila. Při pohledu na šaty se oči ženy zaleskly a její hruď se počala nadouvat. Takové štěstí! Pomyslela si žena a hned, že půjde do města, aby všem ukázala jak je krásná a šťastná.

Uplynulo několik mořských přílivů a odlivů, ale žena se k rybáři nevracela. Rybáře přemohl žal a cítil jak je bez své ženy opuštěný a prázdný, navíc neměli ani děti. Už ho nebavilo ani rybaření ani kořalka a tak se rozhodnul, že skoncuje se svým životem. Započal polykat jeden prášek na spaní za druhým, až se jeho břicho zatížilo. Pomalu se propadal do tmy, ale pojednou se mu udělalo tak špatně, že všechnu směs vydávil.

Rybář pocítil takovou úlevu a klid, až se mu z toho zamotala hlava. Chtělo se mu tančit a žít. Vždyť si přece může najít jinou ženu a začít nový život. Zcela omámen nad tak náhlým štěstím, rozhodnul se, že se půjde podívat na svou nataženou síť. Sednul do člunu a jako ve snu plul po hladině bez vln. Bum! Člun narazil do útesu a potopil se. Potopil se i rybář a potopilo se i jeho štěstí. 

Uplynulo několik mořských přílivů a odlivů. Žena rybáře, která přišla o své štěstí se vrátila do chatrče na břehu moře, ale svého muže už nikdy nespatřila.