Měsíc

Posádka Apolla19 vyráží na Měsíc na běžnou rutinu, ale nic nepůjde podle plánu....

Měsíc

Po úspěšném cvičení jsme byli na let zcela připraveni. Já, Kate, Jack a Mark. Mimochodem moje jméno je Deniel a tohle je můj příběh... Příběh o našem Apollu19 a o tom jak jsem naposledy viděl planetu Zemi.

Jack a Kate se ještě zdrželi v zásobovacím prostoru základny v Nevadě. Já a Mark jsme nám všem kontrolovali skafandry, jedno jsme však dělali všichni a to, že jsme se klepali nervozitou.

„Marku ?"

„Co?"

„Musím se přiznat, že bych byl radši, kdyby nás poslali na lepší misi, co ty na to ?"

„Asi máš pravdu, přeci jenom odklízení trosek není nejlepší práce..."

„Posádka Apolla19 nechť se dostaví do hlavního hangáru" ozvalo se z rozhlasových zvonů v rozích místností. Já i Mark jsme zanechali kontroly skafandrů a šli jsme dlouhou chodbou k hlavnímu hangáru. Po cestě se k nám připojili i Jack s Kate, kteří kontrolovali zásoby.

Hlavní hangár byl obří budova, ve které se tyčila naše vesmírná loď Apollo19. Plno lidí zde nakládalo potřebné suroviny a naši technici kontrolovali systémy. Když jsme došli k hlavnímu veliteli, řekl nám jen pár vět.

„Apollo19, váš úkol je jasný, musíte odklidit trosky Apolla18, které tam ztroskotalo. Odnést odtamtud ty astronauty. Hlavně v klidu a nezapomeňte vzít vzorky prachu."

„Pane, my jsme hlášení četli, víme co máme dělat" podotkl Jack a ironicky se pousmál.

„Já vím, ale pravidla jsou pravidla"

„Přichystejte si co potřebujete a za hodinu a půl je start"

„Jistě pane" řekli jsme všichni jednohlasně a odešli dělat svou práci.

Když jsme vše dokončili, sedli jsme si s posádkou do kavárny a dali jsme si poslední „pozemské" kafe . Klábosili jsme, dokud nepřišlo další hlášení, tentokrát hlásilo informace o startu a mi jsme šli do našeho Apolla19.

„Tady základna země , Apollo19, jste připraveni na start?" ozvalo se nám všem ve sluchátkách.

Jack jako kapitán lodi odpověděl „Jsme připraveni základno"

„Dobře tedy, hodně štěstí!"

„Děkujeme, bude potřeba" odvětil jsem já a najednou začaly blikat kontrolky.

To už Kate aktivovala všechny tři palivové nádrže a odjistila motory.

„Apolo19 start za 3....2....1...Start Apollo19 ve 12 hodin patnáct minut". Ozvalo se ve sluchátkách. Zbytek nebyl slyšet, jelikož se rozburácely všechny tři motory a kabina začala silně vibrovat.

„No není to úžasné?" řekla Kate a Jack se zasmál

"To teda jo" přidal se Jack.

Cesta probíhala klidně. Povídali jsme si o tom, jak jsme se vlastně dostali do vesmírného programu a co nás tu nejvíce baví.

„Já jsem chemik a do vesmíru jsem chtěl lítat od mala, ale kdo taky ne ... ?" přiznal se Jack

„To já jsem tu jako vystudovaná botanička" zmínila polohlasem Kate

Já jsem se přidal a řekl jsem jenom „Matematik..."

Mark jen souhlasně kývl a já se ho zeptal, čím je vyučený on.

„Já jsem astro-fyzik"

„Fíha" pískla Kate. Jack uznale kývl a já jsem sklonil hlavu zpátky do své knížky.

Byla to knížka mé dcery se zábavnými říkankami.

Ta, co jsem teď četl, byla o jakémsi „Džeronýmovi"

Naše cesta trvala celkem 3 dny a my jsme si povídali snad o všem, co se dalo. Byly to ale krásné dny s pohledem na naší krásnou Zemi. Jack si neustále utahoval z Kate a já s Markem jsme se bavili o matematice a fyzice, což bylo v podstatě to, co nás nejvíce spojovalo. Všimli jsme si taky, že Jack má Kate asi trochu víc rád než si připouští, zatímco ona je do něj zamilovaná až po uši.

Cestou se nám průběžně ozývala základna země a kontrolovala náš stav a směr naší rakety.

„Vypadá to, že Měsíc je na dosah!" zajásala Kate a ukázala na obrovskou zářící kouli před námi.

„Super" řekl Mark a šel propočítávat přistání a zadávat údaje do přístrojů.

Já jsem si sedl na své místo a kontroloval stav motorů a paliva před přistáním. Jack spal, jelikož jsme to měli zařízené na směny. Konečně jsme se spojili se základnou zemí a domluvili jsme se na přistání.

„Apollo19, máte povolení k přistání!" oznámila základna země.

„Rozumíme" řekl Jack, který se vyhrabal ze spacáku a jelikož vletěl do kabiny, musel ho jít zpátky uklidit. Asi za 10 minut jsme se již všichni navlečení do oranžových obleků poutali k sedačkám a chystali naší raketku na přistání.

„Kate, změň výšku na 1000 stop"

„Změněna na 1000 stop"

„Denieli, ty uprav procentuální pomoc bočních řídících motorů a ty Marku zadej do přístrojů souřadnice přistání"

„Jistě pane" řekli jsme naráz a začali ťukat do klávesnic přístrojů.

„Výška 500 stop 300....200....100 stop 70..50..20... náraz!" Kate dokončila přistání a znovu zavýskala jako malá holka. Jack protočil panenky a řekl nám, ať si oblečeme skafandry a že uděláme co máme a pak se uvidí co dál.

„Základno země, jdeme na věc!"

„Apollo19, máte povolení zahájit úkol"

„Takže" začal Jack

„Já a Kate nasbíráme vzorky, Mark zabezpečí Apollo a Denieli ty –Já vím půjdu se poohlédnout po osmnáctce.." přerušil jsem Jacka v jeho sebevědomé velitelské řeči.

„Přesně tak.. tak šup do práce!"

Otevřeli jsme přetlakovou komoru a já měl tu čest sejít jako první po schůdkách na povrch Měsíce.

Ač to bylo zvláštní, zastavil jsem se na schůdcích a podíval jsem se nad sebe. Najednou nebyl nahoře měsíc ale Země. Byl to velice zvláštní pohled. Neváhal jsem a protože jsem věděl, že gravitace je tu malá, skočil jsem už ze třetího schodu do písčitého povrchu.

Klekl jsem si na jedno koleno a do ruky jsem si nabral hrstku měsíčního prachu. I přes mojí rukavici jsem dobře cítil, že tenhle prach je jemnější než pozemský písek.

„Tak šup!" popohnal mě Jack a já se vydal k horizontu jednoho z kráterů. Když jsem došel až nahoru, uviděl jsem Apollo18, tedy to, co z něj zbylo. Moc toho tedy nebylo, jen vozítko a kusy železa. Rozhodl jsem se pokračovat a najít ty mrtvé ubožáky z předchozí výpravy projektu Apollo.

Těsně před vozíkem jsem spatřil pohyb! Tak moment! Nemůže tu nic být! Kosmonauti z předchozího Apolla jsou mrtví, jelikož půl roku s jednou vzduchovou nádrží a bez jídla a vody člověk těžko vydrží.

„Asi se mi něco zdálo" pronesl jsem nahlas i přes to, že to byla jen myšlenka.

„Co myslíš?" ozval se ve sluchátku Jack

„Nic, jen že... ale to je jedno."

Došel jsem až k vozítku a  pohled na vyhublý obličej ve vozítku s vykulenýma očima mě vyděsil.Muselo to pro ně být strašné, když věděli, že mají hodinu života a že jim nic nepomůže.Podíval jsem se na svojí rodnou planetu a netušil jsem, že je to vlastně naposledy. Najednou jsem uprostřed myšlenky pocítil, jak se někdo dotkl mého ramene! Já jsem se z hrůzou otočil a to co jsem spatřil bylo neuvěřitelné... Můj poslední pohled na rodnou planetu byl u konce....

Děkuji všem za pozornost a doufám, že se vám čtení líbilo, budu rád za jakékoliv komentáře a hodnocení,  pokud chcete, abych pokračoval, určitě napište.  Díky váš petrs191

---