Opouštíme Měsíc??

Další díl mého měsíce doufám že se vám bude líbit :)

„Denieli??“

„Denieli?“

Jack znepokojeně znovu a znovu zkoušel vysílačku.

„Neozval se vám?“

„Ne“ 

„Mě taky ne“ odsekla Kate…

Jack znovu ale marně vyzkoušel vysílačku. „No nic řekl nakonec, vy dva pokračujte v práci já se za ním půjdu podívat.“

Jack odskákal pryč dlouhými skoky, které byly na zdejší gravitaci normální a Kate s Markem pokračovali v práci.

„Nikde ho tu nevidím!“ ozval se Jack ustrašeným hlasem.

„Zkus jít k tomu vozítku“ řekla Kate a její hlas se třásl.

Jack poskočil a jedním skokem se vypařil z dohledu horizontu kráteru. Po chvilce napjatého mlčení se ve sluchátkách znovu ozval Jackův hlas.

„Nic, jakoby se vypařil!“  řekl dost rozzlobeně ale zároveň vyděšeně.

„Co to sakra je?!“

„Nevím půjdu a zkontroluju jeho polohu pomocí Apolla“ řekl spěšně Mark a už skákal dlouhými skoky k vesmírné lodi.

„Kate?“

„Ano Jackie?“

„Zaprvé, ty pokračuj v odebírání vzorků a zadruhé, už mi nikdy, nikdy neříkej Jackie!“

„Ano PANE“ zdůraznila ironickým tónem.

„Myslím že není vhodná doba na žerty..“

„Už mlčím.“

„Marku máš něco?“

„Nevidím ho na žádném lokátoru a nejsou tu ani jeho životní funkce“

„Nejsou, jakože je mrtvý nebo nejsou, jakože nejsou vidět?“

„Jen tu prostě nejsou, nevím jak je na tom.“

„Sakra chlape, kde vězíš?“

„Půjdu tam ještě jednou, jestli tam nebude zavoláme na základnu.“

„Souhlas“ odpověděli oba dva.

Jack opět došel až k horizontu kráteru, kde zmizel z očí.

„Fakt že nic.“ „Sakra, niko tu není a nic se tu nepohnu…“

Jack se zastavil v půlce věty. Dál už se z jeho mikrofonu nic neozvalo.

„Jacku ??“ vystrašeně zašeptala do mikrofonu Kate

„Hej Jacku slyšíš nás?!“ přidal se Mark. A v Apollu hledal jeho signál a životní funkce.

Nic. Ze sluchátka se neozval ani hlásek. Absolutní ticho vyděsilo oba dva k smrti.
„Kate běž do Apolla a nevycházej jasný?“

„Ne ! půjdu s tebou!“ zakřičela Kate, které došlo co chce Mark udělat

„To teda ne!“

„Proč?“

„Vrátím se jasný? Ale ať se děje cokoliv nevycházej dokud ti to někdo z nás neřekne rozumíš?“

„Dobře ale vrať se“

„Neboj budu se snažit..“

Mark otevřel dveře Apolla a pomohl jí dovnitř. Poté sám vylezl ven a zavřel přetlakovou komoru.

Odskákal od Apolla až k horizontu kráteru. Zhluboka se nadých a smutně si povzdechl… Nejhorší mise co jsem zažil.

„Tak co Marku?“

„Nikde je nevidím“ řekl a byl na něm znát velký strach.

„Radši se vrať“ řekla ubrečeně Kate.

„Co by se mi mohlo asi tak stát?“

„A co se asi stalo jim?!!“

„No možná máš pravdu Kate.“

Z Markova mikrofonu se ozval šup a pak mikrofon utich úplně.

„Jasně že mám, koukej se vrátit!“

„Marku?....Marku slyšíš mě?“

Ticho. To hrobové ticho vyděsilo Kate natolik že propukla v okamžitý a nekontrolovatelný pláč…

„Marku prosím!“

Ze sluchátka se ani tentokrát neozvalo absolutně nic.

Kate i přes zákaz otevřela přetlakovou komoru a sešla po schůdkách na povrch Měsíce. Přes ubrečené oči ze skafandru neviděla skoro nic. I tak se ale odhodlala jít za temný stín kráteru... Za „prokletým“ horizontem se opět rozbrečela jako malá holka, jelikož nikde nikoho neviděla.

„Kluci! To je špatnej vtip! Není to vtipný! Vylezte!“

Její pláč bylo slyšet i přes silnou vrstvu skla skafandru. Dovrávorala k vozítku a nakoukla dovnitř. Kdyby mohla sundat helmu okamžitě by to udělala, jelikož se jí chtělo zvracet.Bohužel to nešlo, takže to musela vydržet.

 Obličej ve vozítku už nebyl vystrašený a vyzáblý jako jsem to viděl já. On vlastně už ani nebyl. Vnitřní strana skla skafandru byla celá pokrytá rudou krví.

Proč by tohle proboha někdo dělal? Kate ucítila nějakou váhu na pravém rameni, otočila se a uviděla to co já.

 

                                                           ~~POZDĚJI~~

 

 

Takovou námahu při otevírání očí jsem ještě nikdy nemusel vynaložit.

 Noták!..otevřít… nic moje víčka byla těžká jako kámen.Po nějakém tom snažení jsem konečně pomalu otevřel jedno a pak i to druhé oko.

Nejsem si úplně jistý jestli to byla dobrá volba…

Nademnou stál jakýsi tvor. Mimozemšťan! Hlavou mi projela myšlenka tak rychle že jsem sebou škubl tak silně že jsem si zaryl svá kožená pouta do kůže a zaskučel jsem bolestí.
 

„Kdo jste?“

„Co po mě chcete?“

Odpovědi jsem se samozřejmě nedočkal, místo toho mi ten tvor věnoval soucitný výraz a já poznal nebo jsem alespoň doufal že mi nic neudělá.

 Jeho tělo se podobalo lidskému až na jeho pomalou ale jistou chůzi a načervenalou kůží. Na rukou a tvářích měl malé přísavky připomínající takové co mají chobotnice.

Jeho pomalé chování mě až k smrti děsilo a mě všude po těle naběhla husí kůže. Ležel jsem na studeném lehátku nejspíše z oceli a kolem mě to vypadalo jako v nějaké nemocnici.

Všude bylo plno stolečku a samá lůžka s nějakými pacien… no tak počkat! To je přec Jack!

A kde je Kate  Mark? Měl bych to zjistit ale z tohohle lůžka to půjde těžko…

Vedle mého lůžka ležely různé „doktorské přístroje“ . Musím říct že jsem rád že nevím k čemu to všechno slouží pomyslel jsem si.

Svojí zvláštně pomalou chůzí se ke mně opět blížil jeden z těch tvorů v bílém plášti. V ruce nesl jakousi obří injekční stříkačku s nazelenalým obsahem.

Začal jsem sebou škubat, protože mi bylo jasné co mě nejspíš nevyhnutelně čeká.

Doktor se zastavil pozvedl svojí levou ruku s jehlou a lehce stlačil jakési tlačítko.

Z jehly se uvolnilo pár kapek kapaliny a doktor se připravil na mé očkování..

Pak už jsem jen cítil jak se mi velká jehla dostala do žíly a rozlévající se chlad po celé pravé ruce. Víčka se mi klížila a byla těžší a těžší. I přes snahu zůstat při vědomí jsem nakonec podlehl a tvrdě usnul.                                                                                                                                      Děkuji moc a doufám že se vám druhá kapitola líbila…

Pokud ano nezapomeňte ohodnotit a napsat nápady na zlepšení za vše budu moc rád  J

Děkuji, váš petrs191.                          

 

---