Infarkt Milana Knížáka

Řekl bych že tam bude kapku rozdíl v Husserlově protenci.

Samořejmě, barokní kontrapunkt gumák – negumák, exponovaný v šerosvitu veřejného WC, kde se odehrává až naturalisticky pojatý zápas mezi dobrem a zlem hlavního města, poukazuje z větší části k tebou uvedené skladbě; ovšem co ten závěr, Mirku? Srovnej, prosím: 

„Však neteskněte lidé drazí / jsme umělci, žádní vrazi / Milan nyní v nebi šťasten / po kůrech se dvorně plazí“

se závěrem „sv. Ivana“:

„svátostmi spraven, jak sluší, / tak vypustil svatě duši. / Ivan odpočívá v Skále, / dvořanům vinšujíc vale. / Amen.“

​Nemáme-li co do činění s intertextovým paralelismem, navíc ozdobeným tak nevyzpytatelným oxymórem (padouch Milan se dvorně plazí, světec Ivan dává vale), vyzývám živnostenský úřad k odebrání mé profesionální licence.

Pokud chceš porovnávat tak nikoli Život svatého Ivana, nýbrž Co bůh? Člověk (viz co člověk - bratr - písmák - hipster - etalon...), aby byla ta správná souvislost.

(tak ještě jednou, méně názorně, bohužel to nebere line break)

Bridel je přeci jen o poznání odvážnější, ale Radovan ho má přinejmenším v hledáčku. Porovnejme si metriku:

„Vikle se hlava, / vadne jako tráva, / krátí se duch, / vychází puch, / všechen ztuchlý, / kratší, opuchlý, / tvář zvraskalá, / shrbená postava, / tmělé oči / i pobočí, / sám se třese / jako v lese, / sám churavý, / nic nezdravý, / sluch se tratí, / zrak se krátí, / vzdychá člověk / na každý věk, / líný, slabý, / nejsa zdravý, / sám se vrtí / hned až k smrti.“

Mohl to být infarkt? Není vyloučeno. (Pokud je nablízku atestovaný lékař, může hypotézu potvrdit či vyvrátit.)

no jo, úplný Bridel

Ale Mirku, usuzovat z díla na to, co člověk – bratr – písmák – hipster – etalon postmoderní geniality a negumák Radovan prožívá, přeci nelze. V literání kritice určitě ne, s obezřetností nanejvýš ve psychologii. Jenže já kladu všem na srdce: nepsychologizujte, bratři písmáci! Skončíte u psaní dívčích deníčků…

Jinak k tvému přístupu výhrady nemám, snad jen, že ho nesdílím, protože věc vnímám opačne: takhle vesele to dopadlo! Radovan nepotřebuje pronikat k podstatě, protože on z ní vychází. Vlastně už náznak v titulu, který se během četby vypaří, aby v závěru ťal jako Břetislav při unášení Jitky, je toho dokladem. Já „Radovana“ (synekdocha) čtu jako model vzorně angažovaného postmoderního občana, jemuž nejsou trýznivé okolnosti lhostejné. To je dostatečný prožitek. A čtenář, který je trýzněn podobně, si to přečte a nechá se dovést od averze k tolik potřebné katarzi, aby si to nehodil ještě před večerními zprávami. 

Pokud jde o básnickou formu, na niž jsi vyhlášený pedant – a za jiných okolností bych se k tobě rád připojil, protože jsem také pedant – je situace ještě zjevnější. Pravidelné metrické útvary, čili démoni maloměšťácké morálky ve své strojené a pokrytecké čistotě, zasluhují rozšrotovat. Volný verš, démon levicového liberalismu, je pro Radovana taktéž tabu. Nezbývá než vydat se cestou hybridní syntézy, nechat promluvit hrboly, výmoly a zákruty neopakovatelného básnického útvaru, z nějž Radovan rozlévá nezředěnou estetickou slast.

PBKTBVS zvanému též alias: Ano, takhle smutně to dopadá, když si někdo místo básnické reflexe skutečného prožitku... jenom planě vymýšlí. Bez proniknutí k podstatě tomu nutně chybí koule.

Lepší než Dikobraz, rozhodně. Musím to tipnout. Mohlo by se to jmenovat "Dva gumáci a Radovan", abych nevěděl od začátku, jak to dopadne. Jenže já jsem na to během čtení stejně zapomněl; děj mě sebral.

Miroslawek: tu jistotu ti závidím, sám jsem neměl příležitost ověřit si to.

Knížák is a giver, never taker.