NESTVŮRA

Do noci vyběhla krvavá stvůra

dlouho tu čekala, tesknila.

Prolétla ulicí, jak noční můra,

byla tu a přitom nebyla.

 

Tiše se plížila ponurou nocí,

přikrytá závojem tajemným.

Hledala oběti v Geniu loci,

se šklebem nehnutě kamenným.

 

Hleděla do oken, škrábala na dveře,

konečně zachytla tvojí stopu.

Minula stromy a drobné keře,

ucítila maličké kapičky potu.

 

Běžela tichounce, náhle Tě spatřila

- jak jsi ji uviděl, začal ses bát.

Na krku žíla se bolestí zkroutila,

ucítils, jak začla tě sát.

 

Pohled Ti zkameněl, počal jsi slzet

- byla tak rychlá - jako blesk.

Napříště matku tvou bude mrzet,

že lásku její omezí stesk.

 

Po chvíli příšera zbarvená do ruda,

zblázněná, strašlivě do noci zavije.

Zabila emoce, není však nedobrá,

pokaždé tesáky zabodá do svině.

 

Za svitu měsíce tajemnou silou,

laskavá noc smývá hříchy rána.

Rozsudek vykonán zubatou pilou,

která by zabila i jejího pána.

 

Zabíjí nevěru a rdousí neřesti

práce jí zůstává stále dost.

Tolik je na světě bolesti

jenž u ní vyvolá zběsilost.

---