ANIMOVANÝ FILM - 1. VERZE

 

 

01. 01. 2016   09:06

 

Začínám po 39 a půl letech, komusi by to byla půlka života.

Fotografie na sám začátek se nezachovaly, nic, nic, nic.

I pohyby mé paměti budou poněkud trhavé, jak postavy ve starém filmu.

Ostatně, a proč by ne, a omlouvám se, letos v dubnu mi bude devětašedesát.

 

Na začátku normalizace tehdy jsme byli mladí, například já, kterému mělo být tenkrát v přicházejícím roce teprve 29, mladíček.

V tom toku doby pocitu viskozity medu bez událostí, taženi rosolovitou hmotou uvnitř chapadlovitě se rozmazávajícího proudu stejně jako dneska, anebo jako ti dávní brouci uvnitř bubliny vzduchu v ještě čerstvě stékající smole borovicového jantaru, jsme se prostě jen tak bez zážitků mnozí nudili.

 

Pracoval jsem tenkrát v kanceláři na samém konci chodby v prvním patře havířovského kulturního domu.

Bylo léto, prázdniny někdy v červenci, venku vedro, odpoledne.

Já seděl zády ke zdi na židli před deskou světlého psacího stolu, dovnitř vešel Šeďák, posadil se do křesla u konferenčního stolku po mé pravici.

Přežili jsme časy oba, on po Chartě v Itálii, já celou dobu tady, dneska už se s ním nestýkám.

Neodolal hrozbě nízké penze, dal se tam před třemi roky v Miláně do úřednických služeb českého státu, tedy čehosi, co nesnáším pro soustavnou nelidskost projevovanou v posledních šestadvaceti rocích vůči jeho vlastnímu obyvatelstvu.

 

Časy nám dodnes zůstaly stejné, ovšem to, po potom následovalo po Šeďákově prázdninovém příchodu, tak zrovna tohle by už dneska nešlo.

 

Vlastně ne, tenkrát když příští říkal, neseděl zadkem zabořeným v křesle, nýbrž dlouhovlasý s ofinou jako nějaké páže s fotografickou brašnou na řemínku přes rameno mi stál u stolu.

 

„Taky se tak strašně nudíš?“

„Taky.“

„Měli bysme proti tomu něco udělat.“

Chvíli jsem přemýšlel, opravdu jen chvilku, neboť sestavit můj příští osudový výrok mi netrvalo déle nežli dvacet vteřin, tak jsem bývával připraven.

„Založím klub krátkého filmu.“

 

Za příštích dvacet minut jsme se domluvili na podrobnostech, které jsem dodnes nemusel sebeméně změnit.

 

Hned nazítří jsem napsal ke svému nápadu plán a s ním vyrazil do ředitelny, po schválení víceméně ihned seběhl do sklepní propagace havířovského kulturního domu, žádné ovšem zde kulturní podzemí, dnešním slovem underground.

Ředitelem havířovské kultury, abych tak napsal jeho dobově věrnými slovy, byl tenkrát takový normalizačně ustrašený komunista, který se jmenoval František Gvozď, jenž převelmi dbal na to, aby se jeho příjmení psalo takto, a nikoli popolsku, jak říkával, Gwužď, což znamená ve vasrpolském nářečí hřebík, pohnutky těchto freudovských vnitřních obav zůstaly mi neznámé.

Postavou nevysoký, tehdejšímu olbřímímu krajskému tajemníkovi Mamulovi dorostl tak akorát pod hruď, kdyby se někdy bývali spolu v čemkoli měřili.

Původním povoláním hodinář, po kterési stranické výzvě odešel od řemesla do dolů, onou pílí jistého druhu, kterou naopak postrádali zcela běžní celoživotní havíři, se postupně propracoval do ředitelské kanceláře závodního klubu Dolu Julius Fučík, neboť i kromě žádaných rychlých oprav budíků pro důlní inženýry uměl hrát na harmoniku jako člen kteréhosi restauračního tanečního orchestru.

Pár roků po příjezdu sovětských vojsk změnil místo z Petřvaldu do Havířova, budíky v ředitelně narychlo opravoval i harmoniku o víkendových večerech tahal dál.

 

V podzemní propagační dílně jsem zadal texty letáků, další ráno odejel na související služební jízdu, běžným linkovým autobusem do Ostravy.

Ředitelství krajského filmového podniku sídlilo na Tyršově ulici, na dámách v prvním patře jsem vymámil brožované seznamy vydané pražskou ústřední filmovou půjčovnou, dneska bych cosi takového současného nezískal ani za milion.

V dolarech, či eurech, ech.

 

Normalizačním ředitelem Ústřední půjčovny filmů býval v tamtěch časech nějaký Tugan Veselý, o jehož kostýmu jsem věděl, že uvnitř rudé kukly se jedná o protektorátního novináře, zapleteného snad do nálezů těl tisíců zavražděných v ruské Katyni, ostatně, nebyl takového původu mezi komunisty sám, i například čtenářsky úspěšní socialističtí spisovatelé, jedním byl třeba František Kožík, se potom z účasti na tomtéž poznávacím zájezdu na východ dlouho angažovaně vypsávali.

 

Čtenáři ovšem shánění i dneska, kolaboranti obojí!

 

Vlastně jedinou protektorátní kulturní obětí začerstva potrestanou průjmy byla tak zpěvačka Slunečnic Inka Zemánková, která se při estrádní návštěvě tábora nucených prací českých totálně pracovně nasazených dělníků v říšské Osvětimi nakazila cholerou.

Zřejmě cosi snědla, nebo se neumyla, se stejně osudovou krátkozrakostí, v níž neviděla baráky sousedního vyhlazovacího tábora stojící za ostnatými ploty opodál.

 

 

 

02. 01. 2016   08:40

 

Do čtrnácti dnů jsem už promítal, tedy pan Šebek, jehož příběhem ještě navážu, co dva týdny v šest navečer jsem vestoje osobně vybíral dvoukorunové vstupné před dvoukřídlými dveřmi vchodu sálku pro sto dětí a padesát jejich maminek, jindy návštěvníků místních loutkových představení, případní ještě pamětníci si jistě vzpomenout, že proto se tomuto prostoru napravo z foyer odpradávna říkalo Loutkárna.

Anebo taky loutkárna, to podle toho jak kdo mezi haviřami dbal na pravopis.

 

Technicky omezeni, promítat jsme mohli pouze filmy šestnáctimilimetrové šíře, zato však bez dohlížitelů či vynucených rušících přestávek k případným přetáčením a výměnám kotoučů, neboť pan Šebek k účelu vyčlenil dva kusy těch vůbec nejnovějších typů promítaček vyráběných tenkrát v přerovské Meoptě, ať je s panem Karlem připomenut stejně čestně i druhý nebožtík.

 

První produkci sestavenou ještě narychlo tvořily grotesky a nějaké veselé animované filmy, vždyť jsem se v seznamech a sejfech s nimi spjatých teprve rozhlížel a taktéž si očichával divácké možnosti.

 

Nazítří jsem zahlásil řediteli Gvozďovi první výsledek s připodotknutím, že pokud v kinech mají nařízeno, že sovětský film musí promítat i pro případného jednoho přišlého diváka, my jich včera hned napoprvé měli skoro dvě hodiny uvnitř dvacet.

Dokonce, a doloženo vytrhaným vstupenkovým blokem, o pár kusů nad 20!

  

Upřímně ohromen tímto údajem stejně jako já, povolil ředitel další promítání až do jeho případného odvolání, dejte si bacha na průser kvůli národnímu výboru.

Ten ho totiž do jeho funkce dosadil.

 

Touto blahosklonností jsem se stal provozovatelem čehosi takového jediným v celé ještě veliké republice, takovou kinařskou specialitu nikde jinde v tuzemsku tenkrát neměli.

 

Tu tehdejší svou drzost a zavilost už dneska nepochopím, ale začal jsem shánět zejména to, co v metropoli nebo v jiných krajích bylo zrovna zakázáno, objevoval jsem různě zapomenuté kousky produkce šedesátého osmého roku, zapovězené všemi stranickými sjezdy, takových, žádnými seznamy nevedených, jich třeba v plzeňské půjčovně vězelo pěkných pár.

 

Ona ta normalizace měla i svoje výhody, jež se občas ihned měnily v deprese: na místa určená mzdovými tabulkami se tenkrát dostávali lidé angažovaní a spolehliví, jenomže nekvalifikovaní nebo bez zájmu o sortiment, který měli k zastávané funkci připsaný.

Proto půjčovali, aniž by si byli z ideové rozkoše promítli sami sobě.

A pokud se i v Rudém právu o tom čemsi zrovna včera nepsalo…

 

Kromě objednávek adresovaných ostravské půjčovně a vyúčtování jednotlivých představení nic souvisejícího jsem nevedl písemně, a tak si už nevzpomenu, jak se mi tenkrát povedlo nabourat i do vojenských filmových skladů.

Ale zřejmě asi přes seznamy děl používaných přednáškovými agitátory CO, Civilní obrany, neboť v jejich zase dispozicích vězely i instruktážní filmy některé podepsané velmi renomovanými autory, připomíná se mi čelní záběr motocyklisty držícího jistě, pevně řídítka péráka původem z výrobních linek dalšího nebožtíka, Jawy, snímaného ve velkém detailu, VD, jak tato osoba s hlavou surrealisticky naprosto zcela mnoha vrstvami gázy zafačovanou projíždí po jaderném výbuchu naprosto česky idylickou vesnickou krajinou.

 

V obrazu sice uprášeně černobílém, který by ani Elo Havetta v tisícerých barvách líp nenatočil.   

 

V prvním roce existence klubu mým nejoddanějším divákem bývala ve všech detailech jeho tělesnosti vůbec ta největší tenkrát havířovská maňura mánička, civilním zaměstnáním dvoumetrový na venek velmi zřetelně osvalený telefonní technik Vlastík Fačkovec, který kvůli kompromitujícímu veřejnému vzhledu měl doposud ideový zákaz vstupovat do všech prostor, které jakkoli souvisely s činností městského výboru KSČ.

Ovšem i tohle diskriminující opatření se v době mé kadence naprosto změnilo.

 

Poněvadž zrovna v dotyčné době na popud nějaké již zcela naprosto zapomenuté varovné události vydal sám tehdejší ústřední výbor KSČ jakési nařízení o zpřísnění kontrol pracovní disciplíny, přitom zejména zákaz konzumace alkoholických nápojů na pracovištích.

V této souvislosti vyzval a zavázal všechny komunisty ke kontrolám a buzeracím jiných, včetně zahlížení do skříněk a šuplíků, též i čichání ke všem lahvím a skleničkám, jež by obsahovaly tekutiny pohledem podobné pivu, vodce, rumu, do nevinné barvy sidolu zastřený případný koňak nebo lihuprostá vína červená i bílá nevyjímaje.

 

Co se mne samotného týče, pil jsem tenkrát nezřízeně všechno výčtem vyjmenované, a dokonce i mnohem více, v jakémkoli spotřebitelském balení i množství, na místech k tomu určených, i ne.

Komunistický zákaz konzumace mých miláčků mě tedy velmi citelně postihl.

 

Ředitel Gvozď na prohibiční povinnosti plynoucí ze stranické výzvy dbal obzvláště pečlivě.

Navíc havířovský městský výbor KSČ měl svoje úřadovny umístěny ještě ob patro nad ním, ustrašeně nebohým, neboť přímo ve druhém poschodí havířovského kulturního domu.

Takže pokud v krizích odevzdaně naznačoval ukazováčkem nahoru, ke stropu ředitelny, nemínil tímto znamením jako naučený ateista vševidoucí všemocnost Boží.   

Ředitelovo tehdejší naléhavé dbání o co nejvyšší účinnost stranou stanovených restrikcí se proto v tak psychiku stísňujících poměrech jevilo jako oprávněně mimořádné.

 

 

03. 01. 2016   08:50

 

Promítávalo se od šesti, každý čtvrtek, po jednom dnu přemítání jsem si termínem zcela jist.

Čtvrtek jako údaj je kamenně důležitý, neboť souvisí i s pozdější podzimní návštěvou pana Pojara v Havířově, vnucuji se hned na začátku ještě budoucím, abych doložil, jak daleko jsem potom za pouhého ani ne půl roku dospěl.

 

Zatím jsem ovšem pouze před každou další čtvrteční projekcí sestavil krátký prográmek, nechal jej z kovolistu vytisknout v propagaci, rozposlal a průběžně sledoval, jestli mi vlaky docházejí zamluvené filmy balené navinuté na kotoučích po jednom každý zvlášť v papundeklových krabicích.

Běžná rutina, od jejíž nudy mi nemohl odpomoci nežli komunistickou stranou zakázaný alkohol.  

    

Po diskuzi na všezaměstnanecké odborové schůzi ředitelem povolené malé restaurační pivko po obědě mě nemohlo v abstinenčních bolech utěšit, a tak jsem mezi organizováním jednotlivých přednášek na jakékoli téma v počtu asi dvanácti set kusů za rok, což bylo moje hlavní zaměstnání, rozmýšlel a koumal, jak se bylo možno k etylalkoholovým zdrojům v pracovní době dostat jinak.

 

Výsledné řešení muselo být ideologicky elegantní, jinak se bolševikem pohnout nedalo.

Přičemž musela být dodržena i druhá podmínka – znějící, že bubák se má zahánět bubákem.

 

Vše mnou prozatím popisované se též dělo v době, kdy docházelo k častým zákazům místním, jak i celostátním, bigbítových koncertů, za stavu příkazů a pokynů pouze telefonických, kdy pravidla či dokonce důvody těchto prohibic nebylo možno lidskými způsoby odhadnout.

 

V tomto punktu nebyla v Havířově situace až zas tak tíživá, to víte, málem stotisícová ložnice Mamulových horníků, kterým, aby náhodou nevřeli, se občas muselo cosi poskytnout.

A tak na jejím turné republikou zavítala do prvního socialistického města vyhlášená maďarská rocková skupina, která se jmenovala Locomotiv GT.

Poněvadž její koncert se měl konat na havířovském zimním stadionu v hale pro asi sedm tisíc diváků sedících na židlích nastavěných na ledové ploše i poskakujících před sedadly ve stupňovitých ochozech kolem celého hřiště, na průser bylo zaděláno.

Sám jsem se nijak nezúčastňoval, v davech s tendencemi čehokoli jsem se nikdy dobře necítil.

 

Jenomže Šeďák, ten byl zase chtivý, jako student střední umělecké školy chtěl být takové události co nejblíž, a tak na mně s řemenem fotografické brašny přes rameno v kanceláři kulturního domu opakovaně mámil, jestli bych ho nějak neudělal oficiálním fotografem.

I pro takové příležitosti jsem měl razítko, a párkrát je i použil, ale tentokrát jsem odmítal z důvodů nedostatku mých úřednických kompetencí, neboť jsem v místě koncertu předpokládal esenbácké manévry za účasti civilních složek Lidových milicí.

 

Žadonícího Šeďáka jsem proto jednoho dne odvedl do kanceláře ředitele Gvoždě, tomu vysvětlil situaci i popsal a vypočítával, co všechno žadatel v mém doprovodu již pro havířovský kulturák udělal.

Mámený ředitel pozorně poslouchal, nebyl proti, jen mu vadily Šeďákovy trochu delší vlasy.

Se zásadním poukazem na to, že žadatelův otec je předkovým haviřem na Dukli, jsem vysvětlil, že v Brně se to teď tak nosí.

 

Viděl jsem Šeďáka naposled zhruba před čtyřmi roky, po ploše celé do výšky šišaté lebeni byl už do hodně řídka vylínaný, ale tenkrát před čtyřmi desetiletími se ještě jeho zjev navenek skvěl v podobě ofiny ve stylu pážete.

 

I tu se dostalo na jeho nedůvěru řediteli vysvětlení, že dotyčný vlasatý žadatel stojící nalevo ode mne tam v Brně studuje střední uměleckou školu.

A jako haviřsky synek bez protekce.

To poslední zabralo úplně nejvíce, poněvadž se ředitel s významnou opatrností rozhlédl po prostoru a ztišeným hlasem nám sdělil, že jeho starší dcera míní jít studovat herectví na JAMU.

„Tak asi víte, co s tím mám za starosti,“ svěřil se a naznačil hlavou doleva skrz široké okno směrem přes čtyřproudovou ulici k národnímu výboru, posléze i pozdvihnutím ke stropu, jenž byl jen pouhou podlahou kanceláří havířovského městského stranického výboru.

 

Nato se Šeďák už bez jakýchkoliv zábran či ostychu rozhovořil, koho všechno zná na JAMU i v jejím okolí, neboť palácová budova brněnské suřky i ta jamácká si stojí na jedné společné ulici navzájem velmi blízko.

 

„Tak mu to tedy napište. A potom s tím za mnou přijďte. Já na to dám razítko. Schvaluji.“

 

Tak jsem tedy sepsal na firemním psacím stroji ředitelem Gvozděm povolený statut na celou stránku formátu A4, samozřejmě dvojmo, škodolibě si vědom, že takhle velké povolení ještě nikdy žádný oficiální fotograf na celém světě s sebou neměl, Šeďák mi nakukoval do klapek přes pravé rameno, tetelil se, jak zručně mi vznikalo potvrzení, že on je blízko cíli vstupu do všech prostor a míst celého velikého zimního stadionu, zdarma k tomu, a že pro podmínku, aby nikým nebyl obtěžován a rušen, už stačí jenom pouhé jediné bouchnutí kulatým razítkem s otiskem nafialovělé barvy.  

 

Jež byla ředitelovým osobním kompromisem mezi barvou bolševicky rudou a temně modrou, kterou jsme razítkovali úřední písemnosti my ostatní.

 

 

04. 01. 2016   08:18

 

Jo, ti Maďaři…

Jo, ti kluci maďarští, jak neblaze věděl už ten dávný sapér Vodička…

 

Šeďák, opatřen mým potvrzením s kulatým fialovým otiskem ředitelovy existence, se posunoval prostorem havířovského zimního stadionu, kam se mu zamanulo. Ve vzduchu kolem něj praskaly s každým novým kytarovým riftem již minulé tóny rokenrolů, po jejichž ozvěnách diváci přesto plácali rukama nad hlavami.

Při pohledu z pódia prostředí určitě vypadalo jako louka plná poletujících motýlů.

 

A Šeďák cvakal mezi obecenstvem záběry jako nějaký entomolog, ani ten dobrý mu při jeho pořádkumilovné povaze nebyl dost a vyhlížel ještě lepší, stavěl se proto na špičky, ale i to mu s jeho postavou metr devadesát bylo málo, zvedal tedy ruce s fotoaparátem nad hlavu.

Stále soustředěně špekulující se šoural poslepu dozadu, mezi ohromně vysoké bedny reproduktorů nastavěných před zvýšeným pódiem, dokonce grimasami a pokyny rukou naváděl nejbližší obecenstvo k ještě spektakulárnějším kouskům vůči objektivu svého zenita.

 

A ono najednou cvak, zezadu mu nenadále obkroužilo krk jako chapadla chobotnice několik rukou maďarských bednařů, jejichž svaly začaly Šeďáka obkročmo škrtit.

Jeho povolení na velikém listu přeložené nadvakrát uvnitř fotografické brašny mu bylo teď k ničemu, v pouhém pudu sebezáchovy se snažil vyvléci pomocí jediné jedinké své zbylé paže z dusícího chomoutu zvykově těsné hungárské kravaty.

Příruční bodlo, jako tenkrát sapér Vodička, s sebou neměl.

Proto k ničemu mu teď byly všechny ty hadovité výsmyky pohybů jeho těla, ba dokonce i ten jeho hlas, jímž se pokoušel honvédským chrapounům vysvětlit svoje mimořádné poslání.

 

„Ich bin profesionál fotograf,“ chroptěl mezi stahy, ale platné mu to nic nebylo, poněvadž ti holomci ho předvedli skloněného a předali příslušníkům pořádkových ozbrojených složek naší VB.

 

Kterýsi z esenbáků ho pořádal o občanský průkaz, Šeďák měl i s dlouhými vlasy na fotografii, a po následující podotázce, co dělal u toho pódia, vytáhl na ně to moje avízo, které po přečtení orgánové uznali a přikázali mu rukou: „Sedni si tam!“

 

Na hokejové trestné lavici, která se teď změnila na kóji pro předběžně zadržené, se Šeďák setkal s jinými takovými výtržníky, povětšinou svými známými, vespolek a nikým nerušeni se dodívali na veřejný havířovský koncert vyhlášené maďarské rockové skupiny Locomotiv GT, až do konce již nikým neobtěžováni, a proto v hluku dalšího pokračování mého příběhu zcela zanikli.

 

Protože dění v ochozech havířovské sportovní haly pokračovalo nejprve několika stručnými bitkami mezi diváky navzájem, o něž esenbáci nedbali, poněvadž věděli, že k čemusi takovému jsou děcka v haviřskych rodinách vedena už odmala.

Pravé peklo v komíhajících se barevných světlech reflektorů však pro ně nastalo, když se začal v hledišti jeden divák svlékat v taktech jednoho z rázovitých maďarských rokenrolů úplně donaha.

Esenbáci se na něj vyhrnuli, naháč jim však stačil utéct, pozdějším vyšetřováním se zjistilo, že přijel na koncert odněkud od Opavy, což uvádím bez otálení jako závažnou vstupní indicii, zásadní pro ještě pozdější příhody.

 

Za zvuků rockové hudby, kterým zvukař ještě schválně přidal na síle, když obecenstvo vidělo esenbáky deroucí se v tlupě na jednoho, kromě protestního hulákání všech se začalo před pódiem svlékat ze solidarity s tamtím jedním pár haviřskych holek.

 

Poněvadž si i na ně esenbáci troufli a odtáhli je kamsi do temných zákulisí, začali známí a spolužáci těch zabáslých holek metodicky soustředěně roztloukat o desky podlahy položené nad ledem kus po kuse jednu po druhé ty židle nastavěné v řadách na ploše kluziště.

 

Tohleto jejich zločinné počínání ovšem zase natolik rozčílilo kdykoli na všechno připravené příslušníky civilních složek Lidových milicí, že se i bez rozkazů vrhli k protipožárním hadicím a začali vodou z hydrantů divoce stříkat po všem v jejich okolí.

Do hledišť povětšinou nedostříkli, maďarští rockeři duněli dál, esenbáci ty rozbíječe židlí vylapali, návštěvníkům se celý koncert velmi líbil a jako všechna haviřska děcka se těšili na další.

Jen pouze na rozteklém ledu vznikla škoda za několik desítek tisíc.

 

Viníci byli známí, šlo jen o to, jak je ututlat.

 

Havířovský městský výbor KSČ tedy vydal rozhodnutí o zákazu pořádání bigbítových koncertů na území města až do odvolání, každý rozumný věděl, že byl vynesen výrok platný na všechny příští časy.

 

Proti němuž ani to největší kulaté fialové razítko haviřskeho ředitela Gvoždě nemohlo nic zmoci.

 

 

05. 01. 2016   08:53

 

V těchto chvílích naprosté beznaděje jsme se zvedli my, někteří zaměstnanci havířovského kulturního domu, kterým onen stranický zákaz konzumace alkoholu v pracovní době, začínal být na obtíž.

 

Poněvadž k dobrým nápadům nemívám daleko, začal jsem mezi zbylými vrstevníky vést agitaci, jak je nutné založit mezi námi základní organizaci Socialistického svazu mládeže.

Byli jsme víceméně všichni ve věku okolo třiceti, mnozí měli malé děti, a tak o to víc si uvědomovali, jak zásadní může být při kterési budoucí příležitosti sebemenší zmínečka o pouhé jen jejich pasivně členské svazácké angažovanosti.

 

Na mém minulém pracovišti jsem členem téhož SSM nebyl, ba dokonce jsem se pod různými záminkami úspěšně ubránil takovým nabídkám.

Získal jsem ovšem v souvislosti jeden příklad, který se mi teď zhodnocoval v havířovských prohibičních poměrech.

 

Jmenoval se pan Zrzánek, a byl o několik let starším a mi funkčně nadřazeným vedoucím propagace.

Vyžadoval, abychom ho oslovovali soudruhu – se svými syny starými jako já si nerozuměl, jak si mi občas v lidských chvílích stěžovával.

Moje pití na pracovišti mu nevadlo, pokud jsem tak činil zamčen ve fotokomoře.

Od které měl soukromý klíč.

Jako ostatně od všeho, co v budově dotyčného ostravského kulturního střediska mělo dveře, neboť vůbec první činností po jmenování vedoucím z doposud zcela řádového písmomalíře byla nikomu neohlášené jeho aktivita o nejblíže příštím víkendu, kdy ve své stranické bdělosti vyměnil či mezi sebou poměnil všechny zámky včetně klíčů, a nato ve svém novém systému on sám zcela ztratil přehled a zbaběle se od nedokončené práce vytratil tramvají do místa jeho bydliště.

Když jsme se potom v pondělí ráno dostavili do práce, ti, co dorazili dříve, se nemohli dostat do budovy, a takto překvapeni se domnívali, že si správné klíče nějakým omylem nechali doma.

 

Když podobně dopadl i dorazivší z vůle strany normalizační ředitel Suchel, po několika pokusech se zámkem a domněle správným klíčem usoudil, že se zde jedná o nějakou sabotáž, a poněvadž mobilní telefony tenkrát ještě neexistovaly ani v prvních rozkresech, mínil se s tímto svým poznatkem odebrat na krajskou úřadovnu Státní bezpečnosti, které sídlila přes ulici za nejbližším rohem v několikapatrovém bezpečnostním paláci.

 

Jenomže to už dorazil do práce i pan Zrzánek, chvíli pak ještě trvalo, nežli sladil starý zámek s příslušným novým klíčem, celý den pak zabralo dopasovat klíče s otvory a ozuby jejich zámků, díky tomu všemu se pan Zrzánek však stal do příště mezi ostatními zaměstnanci velmi respektovanou osobou, s níž si nebylo radno cokoli ve zlém začínat.

 

Proto, když na mém minulém pracovišti založili onu dílčí svazáckou organizaci a pan Zrzánek se toho domáknul a žádal být ihned dokonce jmenován či ustanoven zasloužilým členem SSM na svou minulou členskou legitimaci ČSM, bez meškání mu vyhověli, učinili ho v jeho asi pětačtyřiceti členem běžným a předali mu členskou průkazku člena SSM opatřenou podobenkovou fotografií a dopsáním ve znění Čestný člen SSM, dokonce vyvedli sdělení verzálami, jak si pan Zrzánek přál.

 

Tento jediný snad takový případ v zemi existující mimo zápisy svazáckých stanov jsem potkal ještě jednou o pár let později, uprostřed noci v kterési havířovské vinárně.

To už byl pan Zrzánek ovíněný, ačkoli jako vedoucí propagace pívával jen velmi mírně a opravdu jen příležitostně, a mezi hlty bílého se mi svěřil, že nyní, když ho odevšad z Ostravy vyhnali, působí jako vychovatel na jistém havířovském hornickém učilišti; mladí rubači v něm mohli mít hutný vzor.

 

Já sám jsem si na jeho zásadu ve znění, že kdo se zmocní klíčů, zmocní se s nimi i moci, vzpomenul před prvními volbami v devadesátém, kdy za mnou přišel dnes již dlouhé roky mrtvý režisér Aleš Kubica, i on původem z Havířova, abych mu oddramaturgoval severomoravskou volební kampaň kandidáta Občanského fóra Václava Klause, které Aleš byl režisérem.

 

Býti členem OF mě ani na chvíli tenkrát nenapadlo, dokonce jim cosi takového podepsat, všechny s ním spjaté předáky jsem již tehdy považoval za prasata.

Alšovi však, s nímž nás společně vyhodili příští členové OF před prázdninami z Těšínského divadla, a který teď neměl s rodinou na živobytí, jsem samozřejmě neodmítnul, ale namísto dlouhého poučování a instrukcí jsem ho naučil jen pouze stručná znění čtyř příkazových vět, z nichž ta poslední zněla: Klíč od záchodu určeného pořadateli pro kandidáta předej jen kterémusi tebou osobně co nejpečlivěji vybranému místnímu lékaři.

 

Na základě znění mých čtyř vět a Alšovy píle se jeho kandidát, veden odkazem pana vedoucího propagace písmomalíře Zrzánka, v průběhu předvolební kampaně ani jednou veřejně neposcal ani neposral, ač k tomu měl více nežli 170 veřejných předvolebních možností, a byl proto za výdrž po zásluze díky zisku absolutního množství odevzdaných voličských hlasů, stejně jako relativně v procentním jejich vyjádření, vůbec tím nejúspěšnějším ze všech krajských kandidátů Občanského fóra v Prvních svobodných volbách, jak si tuhle neblahou alegorii tamta pakáž i na etiketách krabiček od sirek sama nazvala.  

 

Ale k takovémuto vítězství bylo tenkrát ještě v Havířově 15 let daleko, vždyť i ten příští režisér Aleš v časech našeho tehdejšího úsilí ještě dojíždívával linkovými autobusy do Ostravy jen jako pouhý student herecké konzervatoře.

 

Zatímco nás, příští gardu, do toho jejich SSM jako zvláštní dílčí organizaci vzít nechtěli, oprávněně dle jejich názoru poukazující na to, že jako zaměstnanci příspěvkové organizace řízené národním výborem bychom měli vstupovat jako jednotliví členové do již existující základní organizace SSM zaměstnanců havířovského Městského národního výboru.

 

Zdálo se, že naše porážka je neodvratná, stejně jako že hasnoucími všemi našimi souvisejícími alkoholickými nadějemi se nám navždy vzdaluje jejich cíl.

 

Magické světélko tamté legendární mimořádné legitimace pana Zrzánka nás však v našich abstinenčně depresivních beznadějích stále ještě sytilo obdobně nehasnoucí nadějí.

 

 

06. 01. 2016   09:15

 

Havířovský městský výbor SSM však byl ve svém stanovisku pevný jako skála, o kterou se ztupí všecko, až tu našu našu haviřsku silu ze zbijokami.

Dokonce já sám jsem o večerech podvakrát marně navštívil kancelářské vnitřnosti jejich ideologického doupěte nacházejícího se ve zkonfiskované jednopatrové vilce stojící přes cestu od autobusového nádraží, čili jenom kousek od oné zlořečené sportovní haly, líčím dopodrobna, abych jako pisatel před budoucím semifinále i místně topograficky pospojoval dohromady všechny dílčí dějové nitky.

Marně.

Obyčejnými dynamitovými patronami to nešlo.

 

Za pár dnů se proto vypravila za ředitelem Gvožďem naše delegace složena ze samých mladých kandidátů členství v KSČ, tedy ti vůbec nejlepší lidé z nás. Proto jsem v sestavě chyběl.

A při takovémto zastoupení došlo k zásadnímu přelomu.

 

V průběhu neformálního jednání vedoucí programového oddělení Mirka Krejzová sdělila řediteli svou neblahou předtuchu, že bez příštího pořádání rockových koncertů nemůže její oddělení splnit roční plán tržeb.

Tomu ředitel rozuměl, dokonce i se všemi stíny chápal případnou neblahost pro něho sama, zatvářil se však utrápeně a ukázal po svém zvyku prstem k nebi.

„S tím já nic nezmůžu. Ten zákaz přišel shora.“

 

Tak to byl teprve ten pravý proud na mlýn naší delegace připravené na mnohem tužší odpor.

Na ředitele se proto ihned sesypalo několik velmi iniciativních návrhů.

„Na každý příští koncert zesílíme pořádkovou službu a dáme záruku.“

„Na pořadatele navíc nemám peníze.“

„Přivedeme rodinné příslušníky.“

„Záruku v obecenstvu obstará Bob od těch vlasáčů, co mu chodí ve čtvrtky do loutkárny.“

„Založíme kvůli tomu SSM.“

 

To poslední byla tak zásadní rána, že se z ní ředitel Gvožď už nikdy příště nevzpamatoval.

 

„Tak mi to napište a já s tím zajdu nahoru za Ficem.“

 

Psát jsem uměl, vidinu optimističtěji tráveného pracovního času blizoučko již před sebou, těch pár stránek upřímně myšlených jsem odnesl řediteli.

Pravidelného návštěvníka filmového klubu krátkých filmů a nejhřmotnější havířovskou maňuru Vlastíka Fačkovce jsem velmi snadno umluvil do role naší živé organizačně ideové záruky za dva volné lístky doprostřed hlediště pokaždé k vyzvednutí na jméno u pokladny.

 

Ředitel Gvožď se na můj havířovský výběr sám osobně došel podívat v nejbližší čtvrtek do loutkárny, aby mi hned nazítří sdělil, že ti moji kamarádi jsou jeden lepší než druhý.

 

Všechno už nyní záviselo pouze a jenom na rozhodnutí kterousi šachtou placeného ideologického tajemníka Městského výboru Komunistické strany Československa, který se jmenoval Soudruh František Fic.

 

Byl to rovný chlap, uvolněný předkovy haviř, a pojal proto svoje rozhodnutí velmi důsledně.

Nejdříve se na naléhání Mirky Krejzové seznámil s vyšetřováním škod způsobených při tamtom nešťastném koncertu maďarské rockové skupiny Locomotiv GT.

Na základě seznámení se s hlášeními policejních svodek uznal, že havířovští chuligáni se dopustili při koncertu jenom klukovin, a že všechno příští zavinil ten cizí od Opavy, kterého se ještě doposud nepovedlo esenbákům zajistit.

Naši v tom fakt nebyli, mumlal si.

Když si potom ještě přečetl hlášení o škodách, které způsobili jejich zásahem členové civilních složek Lidových milicí, ozbrojené úderné pěsti naší strany, rozhodnout však přesto o případném odkletí celoměstského zákazu bigbítových koncertů i nadále sám nemohl.

 

Řediteli Gvožďovi tedy sdělil, že se musí počkat až do nejbližšího zasedání jakéhosi aktivu.

 

Mě si ovšem kvůli jistotě o ideové bezúhonnosti naší nabízené záruky pozval do tajemnické kanceláře, kde jsme se domluvili na pořadí kroků příštího postupu.

Já měl nejobrovitější havířovské maňuře Vlastíkovi vyřídit, že ať se nebojí, když mu parťák na dílně bude přikazovat, že se má dostavit opravit telefon na městský výbor partaje. Že ho prostě chce vidět Fic kvůli té záruce.

Což se stalo, parťákovi se třásl hlas až na konci páteře, když vyřizoval tomu svému nejhodnějšímu podřízenému rozkaz telefonního povelu městského ideologického tajemníka, neboť mu bylo jasné, že za takové situace si bude muset hned od zítřka hledat nového zaměstnance.

Vždyť přece záminka, že jim tam při odkládání nějak divně škrčí ve sluchátku, byla i na časy normalizační až příliš průhledná.

 

Nejhodnější havířská mánička Vlastík Fačkovec se tedy jednoho dne dostavil s obrovitou montérskou kabelou až do toho nejvyššího patra havířovského kulturního domu, za dveřmi ho přivítal městský ideologický tajemník František Fic, který si nějakou náhodou jako z udělání vzpomenul, že má cosi nutného vyřídit mimo budovu.

„To je ten telefon. Tak se na to podívej. A kdyby někdo volal, tak mu řekni, že za chvilku přijdu.“

 

V důsledku takovéto soudružské důvěřivosti se stalo naprosto něco neuvěřitelného.

Že totiž havířovské máničky v osobě jejich příštího koncertového velitele Vlastíka Fačkovce dobyly tady, uprostřed sedmdesátých let normalizace, městský výbor komunistické strany v Havířově.

Nemožné!!!

 

Zvláště pak že při čelním pohledu ode rozevřených dveří po vstupu do kanceláře z dlouhé chodby  třetího patra tatáž scéna by se pro neznalého příchozího jevila zcela jinak.

Akási bohovsky ohromná fúsatá zrzavá gorila sediaci taďalto v tajemníckom kresle s kurevsky ostrým šrúbovákom v ruke, a tak dál…

 

Takto haviřsky řečená charakteristika se měla vyplnit vzápětí, neboť havířovský ideologický tajemník František Fic zapomenul při jeho náhlém odchodu ještě na jedno.

Na stejnou hodinu jako opraváře telefonu si totiž smluvil i návštěvy zástupců organizace starých a zasloužilých členů strany, kteří tenkrát svedli v jejich angažované blbosti každému až do konce života jo zatopit.

 

S takovýmito předpoklady vešel jeden z nich do kanceláře s bodrým „Čest, Franto!“, a při pohledu na zjev ohromné gorily i máničky současně ztuhnul. Jen se stačil podívat doprava k zavřeným dveřím do vedlejší kanceláře předsedy, a bylo mu hned jasné, jak potom vykládal, za kterymi dveřami nam tady toho našeho soudruha Fica ti kontrarevolucionaři morduju.

Vstoupivší za sebou zabouchl dveře a ještě chvíli si na chodbě rovnal děsem rozježené myšlenky.

Ale to už od schodiště přicházel před kancelář následující aktivista starých a zasloužilých, který se živě zajímal: „Zdař! Co je? Franta tam není?“

„Vlez se sam podivat.“

Druhý otevřel, pozdravil, uzřel, ucukl, zabouchl za sebou dveře nazpátek.

„Kurva! To sem se lek? Co se tam stalo?“

„Jestli je ten Fic mrtvý, měli bysme to kajsi hlasit.“

„Ale jak a komu, když ten zasrany telefon je tam.“

„A ke všeckemu teď navic obsazeny.“

„Ja bych se na to vysral. Kdysme aspoň měli odkudsi zavolat pro posilu na milice. Ale ani to jejich čislo neznam. … Kurva, kaj se to zas divaš jak vyvaleny?“

„Čest, Franto, co tu chceš?“

„Kurva, tys nam teda dal. My si oba doopravdy mysleli, že si tam kdesi mrtvy.“

„Že tě zabili tamti diverzanti za tvojimi dveřami…“

 

 

07. 01. 2016   08:17

 

Osoba tehdejšího havířovského stranického tajemníka Františka Fice byla z mnoha ohledů typická nejenom pro pochopení tamté doby, třebaže projevy existence zcela jiná nežli charakteristická zřetelná ustrašenost ředitele Gvožďě, jenž si převelmi zakládal na onom ď zděděném po havířském tátovi.

Proto prosím velmi dbale rozlišovat mezi slovy haviř a havíř, kdo nesvede, nevyvede se z tehdejšího, ale i našeho dnešního, pekla.

 

Ač oba křtění jako Františkové, a i v mnohem jiném si nejenom jako nomenklaturní straníci podobni, přesto pro mne měli různé konce jejich kariér.

Ředitele Gvožďě smetl rok devadesátý do úplného zapomnění, postavou maličkého kdekdo ho obešel. Dokonce ani nějaký ten budík opravit už po něm nikdo nepotřeboval, neboť do Čech s dampingově lacinými hodinkami na baterie vtrhli rozesmátí Vietnamci.

Potkal jsem se s ním od horkého léta jedenaosmdesátého, v němž jsem se z havířovského kulturního domu vytratil, jen jednou, pár roků po tom zmíněném devadesátém v čekárně společného zubaře Bohuša Kubíčka.

Seděl naproti mně s nohou přehozenou přes koleno, a poněvadž mě upoutal ten pohledu nastrčený kohosi malý střevíček polobotky, v tomto svém okrajovém zájmu jsem pohlédl vzhůru od předmětu na obličej majitele té skřítkovské obuvi.

 

V první chvíli jsem ředitele Gvožďě nepoznal, zestárl k nečitelnosti, přesto jsem zaváhal, zdali ho snad nemám ze staré známosti pozdravit, ale zřetelně jsem cítil, jak tahle myšlenka ihned odezněla při vzpomínce, jaké jeho dobové zbabělosti bych mu mými slovy musel připomínat vzápětí.

 

Určitě by se vymlouval, nebo omlouval, dokonce by možná připomínal nebo zveličoval kterási selhání moje, proto takové radši ani nezdravit.

 

O tajemníkovi Ficovi jsem naopak věděl průběžně, poněvadž byl v rocích Válečného stavu v Polsku předsedou karvinského okresního výboru ČSTV. Kvalifikaci k takovému postu měl, vždyť přece proti nám, výsledným svazákům z havířovského kulturního domu, si zahrál amatérsky fotbal.

Jako hráč mužstva plného tajných esenbáků a milicionářů, dokonce i jeden člen ochranky prezidenta Novotného za ně pobíhal, tedy nevídaná ideologická síla proti nám s Bohušem Kubíčkem, vyloučeným členem strany, coby stopery, kteří zavilým útokům tamtěch kopáčů čelili neohroženě jako nějací dva Jani Husi, takže náš vlastní spoluhráč ředitel Gvožď v dětských keckách co chvíli úslužně zvedal míč a předával ho v roli samosoudce protihráčům.

„Faul! Kope národní výbor!!!“

Tahleta funkcionáříčkovská podlézavost leda tak kouskující hru štvala nejenom nás, ale zakrátko namíchla i upoceného tajemníka Fice.

„Kurva, Franto, vyser se na to! Tady přece hrajeme, ne?“   

 

Jako okresní sportovní tajemník potom měřil všem stejně, občas někomu pomohl k propustkám do zadrátovaného Polska, plnění ideologických povinnosti vyžadoval ve snesitelné výši, cizí peníze neutrácel, žádné čistky nekonal.

Pokud ano, a provinil se, nechť se takoví na moji výzvu přihlásí.

 

Jsem si vědom, že kdyby dostal rozkaz, jednou ranou z mauseru svého komisařského maxima ráže devět by mě ihned zblízka zastřelil.

 

Potkali jsme se od tamtěch kulturáckých časů už jenom jednou večer tak v pětaosmdesátém.

Narazili jsme na sebe před denní vinárnou provozovanou dole nalevo v budově restaurace Lučina, kulturnímu domu nadohled.

Podali jsme si ruce, zašvitořili pár vět – a už jsme seděli uvnitř, společný litrový skleněný džbánek vína před sebou.

Na jeho tvar i míru by si určitě vzpomenul dávný havířovský kamarád Harry Foltán, dneska popíjející bezchutná plechovková piva po předměstských barech australského Sydney, uteklý až za oceán tenkrát i před zrovna takovými jako ten tajemník Fic.

Šeďák zase žije tak od pětaosmdesátého v Itálii.

Na oba, jak instrumentálně nazývali tento úkon estébáci, jsem byl letmo vyslýchán.

Abych změknul, bylo mi podsunováno, že Šeďák dělá pro ně.

 

Takže Franta Fic určitě věděl, že si mě jeho kamarádi z karvinské okresní správy StB vedou jako Nepřátelskou osobu, zatímco já měl jenom tušení, přesto jsme si celý večer vykládali o dávných kulturáckých časech, ale třeba i o tom, jak se mu nevyvedl syn, na kterého on neměl po večerech čas a manželka, obyčejná soustružnice, ho vychovávat nestačila.

Sice nežil na drogách, Frantu ale mrzelo, že nemá chuť, či zájem, se společensky vytáhnout nebo vypnout nad onen nuzně proletářský původ jeho rodičů.

 

Je v této souvislosti podnětné postřehnout fenomén onoho sídlišťového paneláku, ať postaveného z cihel nebo seskládaného pomocí jeřábů ze železobetonových dílců, neboť všichni zatímní protagonisté mého příběhu, až na toho dnešního italského Šeďáka, žili v takovýchto společných mnohopatrových inkubátorech, obdobně jako většina předáků příštích porevolučně převratových časů pokojného předání vnější moci.

Jakoby si na čísi povel nájemníci stejného baráku pouze vzájemně povyměňovali klíče jejich dosavadních denních kanceláří.

Přičemž vše zůstalo při stejných pozdravech mezi nimi při setkání na chodbách nebo míjení se na schodištích.

 

„Džieň dobry.“

„Čest.“

 

Zhruba tímto způsobem se zdravívali všichni si v paneláku rovni, vždyť třeba toho tajemníka Františka Fice v tamtěch časech zostřeného ideologického boje s imperialismem nehlídala žádná ochranka, nebo dokonce individuální určený bodygard.

Všichni nájemníci ze stejných třípokojových bytů jedli ve stejných závodkách nebo bufetech stejné guláše, tytéž složením druhů krájených kostiček jednotné vlašské saláty nebo okupantská oka z podélných půlek rozřízlých vajec natvrdo zalitých průhledným rosolem v kelímcích papírových misek.

Všechno se tu v panelácích již dělo na konci osmdesátých let víceméně jako v tom příkladu Andy Warhola o demokracii, láhvi Coca-Coly a hamburgeru koupených na jakémsi baseballovém mači americkým prezidentem Eisenhowerem britské královně.

 

Jenom ty hamburgery za našich havířovských let nebyly.

 

A když potom po devadesátém jejich vůně dorazily vítězně k nám, já už ani jediný z nich doposud nesnědl – neboť jsem mezitím přestal jíst maso.      

 

 

 

08. 01. 2016   08:38

 

„Dobrý den.“

„Čejšč.“

 

Zdravívali se všichni vzájemně na chodbách paneláků, v nichž se jim splnil jejich sen třípokojových bytů.

Dispozice o případný jeden pokoj větší, třebaže i takové se občas stavěly, už jejich představivosti zvládnout nesvedly.

Neboť dalším postupným cílem byl už pro ně alespoň trabant.

Je v této souvislost zajímavé si vzpomenout, že osobní automobily značek lepších, tedy sovětských, anebo původem tuzexových, vlastnívali kromě občasných stranických tajemníků nebo důlních inženýrů, zejména příslušníci složek, které se kromě prodeje třeba ohřívaných párků naprosto nijak nezúčastňovaly prvomájových průvodů.

 

Ředitel Gvozď tenkrát mívával fiata osmsetpadesátku pořízenou z druhé ruky i za peníze vydělané hraním v restaurační dechovce, stranický tajemník Fic ani tu jawu.

Z těch, co tenkrát jezdívali mercedesy, nebo alespoň žigulíky, se po devadesátém stala revoluční politická honorace.

Z jednoho trabanta dokonce ministerský předseda.

 

Příštího revolučního ducha hodně pozvedla i ona už v rocích normalizace velkosériově vyráběná embéčka.

Jednotně motorizované obyvatelstvo se posléze velmi dobře zvládá, příkladem tohoto druhu budiž pouhými barevnými světly řízený provoz na městských křižovatkách.

 

„Zdařbůh, tajemníku!“

„Čestík, předáku!“

 

Vzpomínám si na historku, která se v tamté době přihodila sice až v okresním městě Karviné – ale poněvadž souvisí s oněmi sjednocujícími paneláky, zařadit ji sem se mi jeví vhodné v účelu jakési tamty časy jinak vysvětlující kulisy.

 

V jednom takovém karvinském sídlištním paneláku bydlel tenkrát i okresní stranický tajemník, který měl v kompetenci ideologickou práci. Jmenoval se Šárek a kdekdo se jeho existence bál.

Jedna z jeho přímých podřízených, vyhlášený ideologický hrdlořez, byla známa jako ta Kadimířka, co kuři partyzanky jednu od druhe, též že za války ještě jako slečna bývala ve Frýdku-Místku čelnou členkou Mariánské družiny.

Soudružka Kadimířová z kteréhosi paneláku spolu se soudruhem Šárkem bydlícím zase v jiném společně ničili nenávratně jeden lidský život po druhém, a do těch, na něž ještě nedošlo, tímto způsobem seli strach.

Všichni pocházeli ze stejných paneláků, v nichž ti, kteří ještě zbývali, když je tihle hrdlořezové míjeli na schodištích nebo na chodbě dole u schránek, tišili hlasy, a současně burácivě zdravili.

O sebemenší odpor se nepokusila žádná z partají.

 

Co mohlo po devadesátém vzejít rozvíjejícího s takového strachem i podlézavosti sjednoceného shluku?

 

Mocní však, vědomi si dispozic, si ovšem možnosti individuální odplaty byli vědomi, takže měli předvídavě pro takové případy i uzpůsobené trestní sazby.

Třebaže bezpečnost každého stranického tajemníka individuálně celými dny osobně nehlídali.

 

Ale nachystáni byli, což se projevilo tamtoho večera, kdy znenadání kdosi našel v kterémsi z karvinských areálů soukromých garáží zavražděnu Šárkovu manželku.

Vědělo se, že se touto cestou vrací pokaždé ze zaměstnání.

 

Pracovala jako účetní a vůči spoluzaměstnankyním se chovala skromně a kamarádsky.

Jelikož se mohlo jednat o diverzantsky motivovanou pomstu, jakýsi nepřímý trest nebo dokonce výstrahu vůči manželovi za jeho ideologické zásluhy, případ hned od samého počátku dozorovala estébé.

 

Proto se hned příštího rána objevila na celém Karvinsku zpráva, že pravděpodobným vrahem je v tomto případě manželčin milenec. Divu ani nebylo, klín faktu se takto vytloukal dezinformačním klínem, vždyť přece bylo všeobecné známo, že tajemník Šárek si mezi externistkami okresní stranické politické školy vybírá svoje občanské konkubíny.

Dneska k témuž účelu slouží jiným ony různé televizní soutěže miss, pohovory žadatelek o zaměstnání, soukromé kurzy pro manekýnky; a podobně.

 

Když celé vyšetřování skončilo, kdo byl vrahem, si nevzpomenu, za nějaký čas se potom okresní tajemník pro věci ideologické Šárek oženil s jednou z těch milenek.

Jako v každé jiné demokracii i na toto místo aspirovaly kandidátky nejméně dvě, ta vítězná pracovala nějaký čas v havířovském kulturním domě, jako jen pouhá uvolněná funkcionářka však členkou naší základní organizace SSM nebyla.

Ta z postele vyřazená se ovšem za nějaký čas stala naší kádrovačkou.

 

Která potom v tu prosincovou noc devětaosmdesátého na přímý příkaz ještě ani ne prezidentského kandidáta Václava Havla vytrhala, až a ten první jen s pouhými nacionáliemi, všechny ostatní listy našich naditých kádrových složek.

Jak i všechny ostatní kádrovky v celé zemi v případě všech milionů zaměstnanců k těmto vytrhaným složkám příslušným.

 

Neboť já už od léta roku jedenaosmdesátého byl na volné noze, moje složka tedy ležela na regálu uvnitř plechové skříně kádrového archivu havířovského kulturního domu.

Zašel jsem se tedy na její obsah jednoho dne roku devadesátého podívat.

Vytrháno.

Přitom jsem znal víceméně přesný obsah listů mé složky, neboť nad některými jsem byl párkrát vydírán.

 

 Můj dávný havířovský kamarád Harry Foltán popíjí každý den ve kterémsi sydneyském baru se svými emigrantskými kumpány plechovková piva, namísto toho, aby požádal příslušné organizace tohoto genocidně zločinného státu, ať mu kterési z nich pošle do Austrálie jeho kádrovou složku havířského zaměstnance havířovského velkodolu Dukla, a to přesně v tom rozsahu souvisejících písemnosti, v nichž se nacházela, když on z této země tenkrát odcházel.  

Neboť má k jejich znění i množství absolutní právo, poněvadž souvisí bezprostředně s jeho osobou.

 

Jakož i jiných emigrantů, takové dámy a pánové!  

 

Jakákoli změna byla tedy v devadesátém nemožná, všichni účastníci byli stejně panelákoví, a nelze ji v prostředí již dětí stranických nomenklatur očekávat ani v průběhu dalších příštích dvaceti let.

 

Osobních automobilů roztodivných značek nastavěných v ulicích našich měst od mých tehdejších havířovských dnů vůčihledně přibylo, dokonce stále titíž nájemníci zdejších paneláků jsou schopni pro deset milionů obyvatel této země smontovat za jeden rok skoro dva miliony dalších nových kousků, tedy na pět obyvatel ročně jeden.

Každý další příští rok obdobně.

Co pět let se na každého jednoho dostane nové auto – jeden z revolučních cílů roku devadesátého jsme pilnou prací náš všech schopni plnit za pouhou jednu pětiletku, molodci.

 

Mezi takovými hjundaji cokoli rozvíjejícího nemožno.

 

Proto jsem se včera usmíval i nad jinou bilanční zprávou, jsa mnohokrát státem okradeným penzistou, týkala se i mne.

V sousedním Německu, dokonce při naprosto vyšších nominálních základech penzí, stoupnou letos státem měsíčně vyplácené starobní důchody v průměru o pět procent.

A to jim tam loni přišel mezi ně téměř milion uprchlíků odkázaných na sociální dávky vyplácené ze stejné kasy jako ty starobní důchody.

Do vedlejšího panelákového carství s expanzí tolika ročně vyvezených automobilů nepřibyl loni emigrant snad ani jeden, přesto se zde starobní důchody mají zvyšovat jen o pouhé jediné procento.

 

Čtyřikrát více vyrobených osobních automobilů, čtyřikrát menší důchody.

 

Každý stranický tajemník by takovou zřetelnou disproporci tenkrát uměl všem jeho panelákovým spolubydlícím zcela srozumitelně vysvětlit.

Třeba jen tak sousedsky neformálně hned dole na chodbě u společných schránek.

Prostřednictvím třeba jiné obdobně elementárně prosté jinak přímé úměry.

 

 

09. 01. 2016   08:24

 

„To je soudruh Fačkovec.“

„A co tu robi s tymi dlugimi vlosami?“

„Soudruh nám přišel opravit telefon.“

„S takymi pajchesami. … To s čimsi takym od nas dostal bezpečnostni prověrku?“

„Ptal sem se. Spolehlivý pracovník.“

„Ale v ezezem neni. … Alebo si?“

Vlastík zakroutil beze slova hlavou a mínil vstát s tajemníkovy židle.

„Enem seď, synku,“ poslal ho gestem nazpátek ten druhý zasloužilý člen: „U pořadne roboty se nema poskakovat.“

„To maš teda pravdu, Lojzku. Jinak by ho předak hnal.“

„Ty, poslechní, jak ti řikaju?“

„Vlastík.“

„A co tata, Vlastiku?“

„Ten taky svazákem nebyl.“

„Na to se tě teď neptam. Takže je živy?“

„Fárá na Dukle.“

„Tak to nebude on. Boj ja sem tež jedneho Vačkovca znal. Rozfaravali sme spolem devaty květen.“

„To byl strýc.“

„Byl sem s nim zrovna na šichtě, když nas to tenkrat na čelbě zavalilo. Dva dni sme tam tak leželi, dva mrtvi chlapi vedle mě. Potom se k nam dostali zachranaři, viděl jsem to jak ve sně, když se ten jejich doktor na mně podival a pravil: Temu teče z uši, ten jediny to přežije. Povim ti, Vlastiku, že, byl to fajny chlap.“

 

Samozřejmě, tehdejší náhodné setkání Vlastíka Fačkovce, největší havířovské máničky prvních časů normalizace, se zástupci aktivu havířovských zasloužilých členů strany se tenkrát dělo v kanceláři tajemníka Fice s použitím jiných vět, v naprosto jiné podobě příběhu a děje, který já jsem se dnes nepokoušel rekonstruovat, jakkoli sledovat; nebo dokonce napodobovat.

Pouze jsem dávnou souvislost shrnul způsobem, jakým dodnes mluvívají postavy českých televizních inscenací, vždyť dokonce i na vysoké škole zvané FAMU mě potom na přelomu let osmdesátých s devadesátými nikdo žádný jiný způsob vedení skutečně filmových dialogů neučil. 

 

V každém případě však byl zakrátko havířovský zákaz bigbítů podmíněně odvolán, a pokud si vzpomínám, prvním koncertem poté bylo vystoupení jazzrockové formace Jazz Q Martina Kratochvíla.

Osobně jsem se zúčastnil, zejména zvědav, jak naše opatření fungují, a proto jsem viděl uvnitř sálu, jak havířovští fandové se pokoušeli co nejvíc poštívat baskytaristu Vladimíra Padrůňka, jenž stál vůči nimi netečně a mírumilovně opřen bokem těla o sloup stěny levého portálu jeviště.

„Padrůňku, Padrůňku, vosol basu,“ hulákali na něj z hlediště po pražském vzoru a předpokládali, že v důsledku jejich nátlaku se z věčného hulení nervově labilní basák Láďa Padrůněk jako vždy po jeho zase způsobu naštve on, načež s výkřikem nazpátek znějícím „Vy hajzlové!“ otočí knoflíkem zesilovače půlkruhem až k zarážce a projede párkrát celou dlaní nahoru dolů po hmatníku tak, že se těm vyřvávačům v prvních řadách obecenstva k jejich slasti z těch výbuchů rozduní na pár minut naprosto nezvladatelně hlavy.

 

Když se začali k těm prvním provokatérům přidávat s poskakování, řvaním a máváním rukama další, zvukařka Lída Kolářova z prosklené kukaně v zákulisí náhle naplno rozsvítila v hledišti všechna světla a uprostřed mezi řvouny se v té záři počal mezi nimi pozvolna vztyčovat Vlastíkův tělesný kolos.

Podoben podivné mytické amébě při pohybu impozantního vlastního těla vzhůru jako mořskými hlubinami přikazoval rukama po stranách trupu těm ostatním okolo sebe, aby si zase ukázněně sedli prdelemi nazpátek k Matce zemi.

 

Stalo se.

 

Zhaslo se.

 

Nastala, ještě však párkrát v průběhu koncertu obdobně přerušena, havířovskými bigbítovými nadšenci proječená tma.

 

Tma stejně černa jak třeba na kteremsi šibiku velkodolu ČSM.

 

 

10. 01. 2016   09:10

 

Tehdejší zákaz možná trvá dodnes, za mých havířovských let ho nikdo neodvolal.

 

Jedná se sice o maličkost, ale všechno se dělo v tamté době tak nějak podmíněně, kteří z tehdejších si tenkrát sami s plným vědomím neprožili onu žvýkačkovitost zblití od možného odsud až po povolené tam každý den stanovených jinak, takoví si dneska nevzpomenou, ale například jeden tehdejší havířovský profesor češtiny už tehdy o tomtéž neodstranitelně ulepeném pocitu bezmoci roky mínil napsat román s názvem Život na půjčku.

 

Protože se i dalších několik bigbítových koncertů díky dohledu Vlastíka Fačkovce povedlo, a zákazy postihovaly města jiná nežli Havířov, městský ideologický tajemník osobně přikázal předsednictvu městského výboru SSM, aby základní svazáckou organizaci kulturního domu uznal, schválil a evidenčně vedl jako samostatně činnou jednotku.

Tak jsem se stal v mých třiceti letech dobrovolně něčím jako komsomolcem, dokonce výborovým funkcionářem, neboť jsem se sám svévolně ustanovil sportovním referentem.

 

Přímo v budově havířovského kulturního domu nás pracovalo takových vrstevníků osm, každý jsme si podobně určili nějakou funkci, abychom jako svazácký výbor mohli pod vedením naší předsedkyně, členky KSČ Mirky Krejzové, jak bylo co projednat naléhavé, schůzovat, tedy operativně schůzovat, i v pracovní době.

Soudruh ředitel Gvozď byl s naším výsledkem nadmíru spokojen, poněvadž široko daleko žádný jiný ředitel kulturního domu nic takového zřetelně ideologického v baráku neměl.

Proto za odměnu přistoupil na náš požadavek a sepsal s naším výborem smlouvu zejména o tom, že po každých třech rockových koncertech v rámci brigádnické činnosti organizačně jako svazáci zajistíme i koncert čtvrtý, jehož však ziskový výsledek se bude napůl dělit mezi pokladnu kulturního domu a pokladnu naši, svazáckou.

Podepsáno dvojmo, opatřeno ředitelským fialovým razítkem, otiskem barvy upomínající na červené víno cíl byl tedy dosažen.

 

Za měsíc už proto bylo za co zdarma pít na několik let dopředu, po další koncertní čtveřici jsem mohl začít dávat dohromady občasné fotbalové zápasy mužstva nás kmenových doplněných manžely zaměstnankyň.

Soupeře jsem vybíral uvážlivě, abychom ve zdraví absolvovali i s příbuznými pozápasové vodkové dýchánky v tehdejší restauraci závodního klubu národního podniku Bytostav.

 

Jednalo se sice jen o pouhou restaurační provozovnu čtvrté cenové kategorie, ovšem s přilehlým sálem, do něhož se s námi u dlouhého stolu pokaždé vešel i náš pravidelný spoluhráč soudruh ředitel Gvozď.

 

V kancelářích jsme sice i nadále píti nemohli, žádnou abstinenční nouzí jsme však již netrpěli, neboť jako shromaždiště občasného schůzování jsme si určili společenskou a reprezentační místnost kulturního domu hned naproti schodišti ústícímu ve třetím patře.

O půldruhého patra níže se sice muselo projít okolo impozantně ohromné asi metrové Gottwaldovy nazlacené sádrové bysty, znalí přesně věděli, na kterém profilu měla ukopnutý nos.

Agent StB, v seznamech k nalezení pod krycím jménem Grünwald, se v souvislosti opakovaně domáhal návrhem, že kolem díla alespoň oprrraví ty vitrrráže.

 

V osmdesátých letech jsem kvůli hlášením jeho i dalšího na mne nasazeného agenta Dalibora málem inkasoval nepodmíněných 6 let za pobuřování.

Hubou, filmem, tiskem.

Jak zněl ten tehdejší paragraf číslo sto Trestního zákona.

O této nástraze jsem nevěděl, neboť mi byla tajná až asi do roku dvoutisícího, ale od navazujícího výroku mě zachránilo, že nastal ten jejich Listopad.

Po něm se mnou jejich přímí následníci ovšem naložili na příští táhlá desetiletí ještě mnohem likvidačně účinněji, škoda vzpomínat.

 

Spolehlivě mrtvý je prozatím akorát můj osobní agent třetí, Španěl, tedy jako mužik z dalekých verst vypadající diváky obletovaný proplešatělý bluesující tlouštík Josef Streichl, jehož dohled jsem já míval přiřčen stejně jako jistý idol naplněných hledišť kulturáků, letních amfiteátrů, ba i mnohokráte vyprodaných sportovních hal.

 

Oblíbenec platícího lidu i rozhlasových posluchačů, nejdříve zájmová osoba s estébáky přiřčeným přízviskem Sólista; později agent Mirek.

Druhou jmennou identitu si při podpisu bílého lístečku vázacího protokolu otrocky uzpůsobil jako již celoživotní volský chomout z koncovky svého vlastního křestního jména Jaromír.

Přezval se v místnosti na konci chodby třetího patra karvinské estébácké okresní úřadovny sám.

 

 

11. 01. 2016   08:06

 

Těm, co nežijí v dějinách, se nikdy nic neděje; natož aby se jim něco událo.

Zemřou-li nějakým nedopatřením, pak netuše.

Dějinami jsou pro ně tlusté knihy, jež je nikdy nenapadne aspoň otevřít.

Zvyk opačně pojímaných prožitků okolního dění jsem se snažil divákům poskytnout, a možná i vštípit, co čtrnáct dnů pásmy toho mého krátkářského filmového klubu.

 

Proto se na programu neocitla žádná typicky dobová dokumentaristika o svozu sena do kravínů, i když bych se dneska bez nostalgie určitě zajímal i takovými výsledky tamtěch let, poněvadž z dnešní produkce, obdobně jako za normalizace, bych opět mohl se ctí jen máloco promítat.

Z tohoto pohledu by proto obstálo, co jsem tehdy uváděl prostřednictvím tichého účastenství promítače pana Šebka, neboť v tak nízké míře kinematografičnosti jako v současnosti český film ještě nikdy nestál, řečeno stručně, snad pouze za Protektorátu, nebo v časech většinou  současníků nevnímané hrůze za Gottwalda, přičemž v obou těchto srovnáních z obdobně zištně kolaborantských důvodů prostých vědomí dějinnosti.

 

Proto jsem jim všem už v devadesátém na jakémsi shromáždění studentů a učitelů katedry scenáristiky pražské FAMU veřejně řekl, že jestli se oni sami nezmění, v příštích 20 letech nevznikne jediný český hraný film jako dílo kinematografické povahy.

Jak i stalo se.

Třebaže jsem z jejich kola kolokola již dávno ven vyhozen.

 

Jakže se z pohledu těch havířovských časů šestasedmdesátého roku jeví vesmírně vzdálených a současně i stručných těch pouhých 13 let do jara roku devadesátého…

Následovaných ke všemu zlému ještě dalšími dokonce statisticky dvakrát delšími 26 naprosto zbytečně zmarněnými řádkovými ročními evidencemi proobracených listů knížek kalendářů, jakožto dějin odžitých v řádcích předepsaných termínů a vlekoucích se v téže jen jinak mazlavě všeobklopující a vše životaschopné pažravě absorbující nudě.

Se životy odžitými po dvě generace bez kýmsi znemožněné účasti na podobě světa se třeba možná budeme jednou podobat těm milionům let starým exemplářům lesních brouků dneska už jako jen muzeální bizarnost zalitých v pradávném jantaru.

 

Chlastali jsme v pracovní době, ohlašuji velkohubě, když žitá skutečnost bývala prostší.

Když jsme občas dostali chuť, svolali jsme se na výborovou schůzi do společenské místnosti ob dvě a půl patra nad výklenkem s Gottwaldovou zlacenou metrovou bustou, vespolek narychlo vyprázdnili dvě či tři litrovky červeného vína, poté se odebrali nazpátek markýrovat zasypání prací, jak, samozřejmě, v podobných profesích děje se s předstíráním i dnes.

Víno jsme pili pouze dobré značky, tehdy jiným nedostatkové červené, neboť se siluetou rozžaté svíčky na etiketě, někomu se tento luxus možná vybaví.

 

Jednoho dne se přede mnou znenadání objevila nějaká rozhlasová redaktorka, představila se mi příjmením Ježková doplněným vysvětlením, že předtím redaktořila v okresním stranickém tisku.

Vyptávala se na všelicos, zejména na to, proč cosi takového snadného jiným jinde nejde, a jak tedy já docházím ke zdrojům svých diváckých témat.

Abych zamlčel jedno, ohlásil jsem tenkrát druhé, že totiž v rámci činnosti mého klubu začínám zakrátko s pravidelným promítáním, dokonce ve velkém sále kina, večerníčků vyrobených v ostravském studiu Krátkého filmu, neboť i do jeho útrob jsem se v mé shánčlivosti dobyl, což mělo přelomově osudové důsledky pro dějovou vrstevnatost celého mého příštího života.

Což ovšem. nejsa vylínaným pouťovým papouškem s planetami, jsem při tom tehdejším tlachání s rozhlasovou redaktorkou Ježkovou ještě nevěděl.   

 

Celý rozhovor byl publikován ve dvou výsledcích.

V tom delším asi půlhodinovém pro potřeby okresního vysílání rozhlasu po drátě, jehož síť, a zejména její koncové skříňové reproduktory rozmístěné v kancelářích nebo kuchyních málem každé domácnosti, byly především vymyšleny jako odposlechová zařízení jedné z výzvědných sítí StB.

Druhá verze byla dlouhá asi 20 minut a vysílala se jednou před nocí kteréhosi příštího pracovního dne v jakémsi pražském publicistickém bloku, redaktorka Ježková mi o obojím vysílání dala vědět dostatečně dlouho předem.

 

Sám jsem tehdy žádné české rozhlasové programy neposlouchal, jak mi vydrželo dodneška.  

Pro mě jediným hodnověrným vysíláním bývaly programy Rozhlasové stanice Svobodná Evropa doprovázené, či jen mísené, typickými zvuky chrchlání nenávistných rušiček.

 

Ó, ó, ó, jak bylo proto tenkrát v devadesátém eminentně nutné zrušit opoziční vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa z její dosavadní, a českým dezinformátorům nepřístupné, mnichovské adresy redakce!!!

 

Poprosil jsem zvukovou techničku kulturního domu Lídu Kolářovou, aby onu pražskou celostátní variantu natočila, a když holka ještě mladá prosbu splnila, navštívil jsem s touto rezolucí ředitelskou kancelář na samém pravém konci dlouhé chodby, lodivodův velín umístěn o pouhého půl patra nad zlatě lesklým majákem kašírované Gottwaldovy ohromné busty.  

 

Havířovský kulturní dům se zcela čímsi okrajovým dobyl na patnáct minut slávy do ústředního rozhlasového vysílání, ředitel Gvozď byl spokojen.

 

 

17. 01. 2016   09:58

 

Kromě dam z ostravské filmové půjčovny na Tyršové jsem začal po několika týdnech činnosti havířovského Klubu krátkých filmů spolupracovat ještě s jednou ostravskou institucí, která po 90. roce, rozkradena estébáky, zanikla.

Ostatně, ač to bylo v naprostém rozporu s textem hned vůbec prvního, neboť už ze srpna 45., těch tak zvaných Benešových dekretů, obdobně tehdy po 90. zcepeněla i ta ostravská půjčovna.

Nic po ní nezbylo, dokonce ani její katalogy, žádná sebemenší vzpomínka.

 

Ředitelem ostravského studia Krátkého filmu by tehdy uprostřed časů normalizace nějaký Petr Vlk, u jehož osoby se na chvíli zastavím, neboť zrovna on byl příkladem čehosi toho běžně normálně normalizačního, co se dneska bez účastného odžití tehdejších souvislostí nedá pochopit.

Povídalo se o něm, že je člověkem doktora Kamila Pixy, na pražském sídle normalizačního ředitele celého Krátkého filmu a kdysi v mládí na začátku 50. let estébáckého vyšetřovatele generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.

Pokud někoho předešlá zmínka překvapuje, doplním, že ve vedení i provozech československého filmu pracovaly v obdobných krycích profesích další stovky jiných podobných estébáků, obdobně jako na katedrách různých vysokých škol, kde jejich vliv přetrval i po devadesátém, a jen hloupý by se ptal, jaké to mělo a má až dodnes důsledky, a proč.

 

V souvislosti se zmíněnou filmovou branží pouze připomenu okolnost, o níž se veřejně při každoročních oslavách výročí nemluví obdobně jako o onom nočním prosincovém vyčištění individuálních zaměstnaneckých kádrových složek.

Estébácká skartace ještě historicky závažnější dokumentace tak zvaných objektových svazků Filmového studia Barrandov i Krátkého filmu Praha proběhla již na začátku listopadu, tedy už o celých 10 dnů dříve před oním studentským pochodem k nikým mimo ulici neřízenému převratu.

 

Jen se mi odkudsi donesloi, že se v Ostravě vyrábějí večerníčky, už jsem tam autobusem jel, abych navštívil ředitelskou pracovnu ve druhém patře rohového činžáku na náměstí, mám dojem, že dneska Masarykovo se tenkrát jmenovalo Vítězného Února.

Nebo dokonce přímo Gottwaldovo?

 

Ostravského ředitele Petra Vlka jsem zastihl sedícího v kanceláři, na zdi za jeho pravým ramenem visel asi metr vysoký zarámovaný obraz Felixe Deržinského, zakladatele bolševické Čeky, přímého předchůdce třeba gulagů enkávédé nebo vyšetřoven estébé.

Přestože jsem chlastával, tenhleten nábytkový detail interiérzu jsem ihned rozpoznal a věděl.

Takovouto zanedbatelnou, leč sebezáchovnou, maličkostí jsem se lišil od těch dnešních zdejších mládenců v mém tehdejším věku, kteří dneska chlastají se stejnou intenzitou jako tenkrát já.   

 

Tamten sympaticky hřmotitý černovlasý chlapík napohled ode mne starší o patnáct roků a vysoký též ke dvěma metrům vstal ze židle, hrbil se k jednomu rameni obcházeje psací stůl, aby mi, stojícímu zády ke dveřím na červeném koberci s perským vzorem, soudružsky pevně a dominantně stisknul pravici.

„To je kdo, Džeržinský?“ zeptal jsem se hned s pohledem ke zdi s nepředstíranou samozřejmostí zvědavce.

Ihned překonal svoje překvapení nechtěným přiznáním, kterým si snažil dominanci ve vztahu mezi námi dvěma navrátit.

„V srpnu devětašedesátého jsem byl v Ostravě samosoudcem. Stáhli si mě ze šachty jako dělnického kádra.“

„Na které jste fáral?“

„Na Urxu.“

„V rubání?“

„Dělal jsem tam jenom štajgra.“  

„Jako uvolněný?“

„Tak nějak.“

Na Urxu, na Stalinovi, fárali v padesátkách lágroví.  

 

Co se týče naší příští spolupráce, byli jsme na jejím rozsahu a formě domluveni za pár minut.

„Nějak to napiš, a váš ředitel ať mi to pošle s razítkem nazpátek. Já to nechám hned schválit u Pixy, jedu do Prahy na ředitelskou poradu příští pondělí.“

Ostravské studio žádné vlastní archivy nemělo, nebylo si kromě pětatřicetimilimetrových kotoučů večerníčků co půjčit. Zato ve skladu havířovského kulturáku stál zcela nevyužitě nejmíň tucet skládacích osvětlovačských štendrých, kterých naopak v ostravském studiu měli nedostatek.

Na penězích za případný pronájem nezáleželo, havířský ředitel Gvozď ihned chápal, že stvrzeny smlouvou by to byly nastálo pravidelné tisícové příjmy, dokonce naprosto bez práce.

 

„Dej mi vědět dopředu, já to schválím, ty si přijedeš, odvezeš si pár krabic, a další den mi je vrátíš. Nic ti účtovat nebudem, ale ty tam v Havířově nevybírej vstupné. Všechno je to neoficiální, kdyby se někdo z pražské televize ptal, tak že to pro nás děláš jako předdivácký průzkum.“

Tak znělo prostřednictvím ředitele Petra Vlka výsledné ústní dojednání mezi pražským vrahem Rudolfa Slánského a mnou, pouhým zanedbatelně řadovým zaměstnancem havířovského kulturního domu zařazeným pro přehlednost v platové třídě T8.

Kterého nomenklaturní kariéra Nepřátelské osoby vedené StB teprve ještě čekala.

 

Dnešním divákům tehdejších havířovských představení je dneska něco nad čtyřicet, mě bylo tenkrát o deset roků méně než dneska jim.

Promítal jsem, tedy: promítával mi ta večerníčkovská představení pan Folwarczny, havířovský důchodce opatřený všemi možnými dostupnými promítačskými certifikáty a koncesemi, jemuž se do této činnosti podnikané v kině mimo statut monopolu půjčovny zprvu nechtělo.

K vysvětlení opět připomínám znění už jen pouhé preambule onoho prvního Benešova dekretu.

 

Různě se vymlouval, hledal překážky, ředitele Gvozďě si brával v těch svých žalobně žalobníčkářských litaniích na pomoc, ale pouze do onoho prvního dopoledního úterního představení, na něž se před desátou z několika vchodů vhrnulo do sálu kina Úsvit s normovaně přípustnou kapacitou 604 diváků, přesně a ani o jednoho víc, asi tak 800 řvoucích dětiček doprovázených učitelkami k hysteriím vynervovanými z toho vnitřním ozvěnami násobeného hluku.

Pan Folwarczny při pohledu na ten mravenčící dav utekl skrýt se do své kabiny, jako fanda však uznal, že pro tolik diváků najednou nepromítává ani v letním kině, od té doby se na tentýž pohledem neopanovatelný zážitek těšíval.

Každé druhé úterý sál naplněný varem jako hrnec překypující kaší, nejdříve očima nezvládnutelné hemžení a pro uši jen tisícinásobně pronikavě pištivý řev a potom ve tmě dlouhé chvíle ticha občas proložené nesouhlasnými výkřiky anebo tleskáním.

A na začátku toho všeho pokaždé já, co čtrnáct dnů před dveřmi do sálu vypisující upoceným učitelkám lístky pokladního bloku na dílčí částky skupinových součtů jednu korunu na dítě.

 

Kdo cosi takového mohl z nás dvou na konci tamtoho našeho prvního setkání s ředitelem Petrem Vlkem předpokládat, když jsme se asi po čtvrthodině zvedli, neboť jsme po vzájemné dohodě usoudili, že zbytek domluvíme na pivu v sále nedaleké rohové restaurace zvané Praha, která už neexistuje ani ta.

 

Praho! Praho!! Praho!!!

 

Odeésácká macecho měst!

 

Za několik minut poté se do okolí našeho stolu začali trousit první ostravští filmoví umělci, které znění jakési zaručené zprávy šířené kýmsi z ředitelství donutilo ve zvědavosti opustit jejich nedaleké ateliéry uvnitř budovy na konci dnešní Sokolské a postupně se s rozpitými půllitry přidávat k nám dvěma u stolu původním.

 

 

18. 01. 2016   08:38

 

Za celou potom pozdější dobu asi 6 let, co jsme se po ostravských hospodách po nocích velmi často potkávali, jsem se nikdy nedozvěděl, dokonce i ve stavech jeho nejvyšší opilosti na něm nevymámil, ve kterém roce se ředitel Vlk narodil nebo ze kterého místa pochází.

Rovněž se nikdy sebeméně nezmiňoval o svých rodičích, sourozencích, jakoby ho mezi nás přivanulo odněkud z prostředí kteréhosi dětského domova.

Tenkrát jsem ještě zpívával moravské, proto jsme spolu pronotovali mnohé stránky imaginárních krajových zpěvníků, a poněvadž naším hlavním společným repertoárem bývaly především slovácké, odhadoval jsem, že vzešel z kterési dědiny z blízkého okolí Veselí nad Moravou.

V Zarazicách krajní dům…

 

Zrovna tuhle zná jen málokdo.

 

Hned vedle jsou Vnorovy, rodiště básníka Jana Skácela.

Jak on i tohle věděl.

 

V širom poli stojí hruška zelená…

 

Co o sobě přiznal, vyprávěl, věděl jsem již odněkud předtím, nebo od jiných vyposlechl, že nedostudoval Vysokou báňskou, že si zamlada občas zazpíval sólo před cimbálovkou rozhlasového národopisného souboru Technik, jehož uměleckým vedoucím byl Jan Rokyta původem z valašského Brumova, a jinak také kamarád spisovatele Ludvíka Vaculíka; v souběhu s agentsvím ve prospěch StB.

 

Jimiž se to v ostravském rozhlasovém studiu jenom hemžilo.

Zatímco za Vlkovy ředitelské kadence jsem ztotožnil mezi těmi se mnou jen toliko příležitostně chlastajícími zaměstnanci obdobné agenty a estébácké důstojníky umístěné v krycích hospodářských funkcích jen pouze pouhé čtyři.

Ovšem později, když byl Vlk z ředitelování pro výstrahu odstraněn za nepřímé obvinění, že umožnil nepozorností rozkrádání majetku jedním z jeho podřízených, a ředitelské místo v kanceláři už bez dozoru rámované přítomnosti zakladatele Čeky, jehož si Petr Vlk nejenom z pouhé nostalgie odvezl domů, zasedl podplukovník StB Široký přišlý z jejího karlovarského okresního velitelství, tak to teprve potom jsem se doslova bál a střehl s kýmkoli z těch nových sednout si nebo přisednout ke stolu.

 

Pro příští sekvenci líčení našich nočních putování hospodami poblíž ostravského kraťasu je nutné ještě jedno stručné topografické porovnání souvisejícího dílčího prostoru děje.

Místnosti ateliérů, čili animátorovny, se nacházely v budově před koncem dnešní Sokolské ulice hned vedle tamtoho již vzpomínaného stavení obvodního osvětového střediska, uvnitř i s propagací kdysi vedenou zasloužilým členem SSM panem Zrzánkem.

Pak už jen následovala ulice, po níž jezdily trolejbusy na Slezskou až za Důl Bezruč, za přechodem přes ni hned v prvních dveřích sídlil obvodní výbor KSČ pro městskou část Ostrava 1.

Ani ne osmdesát metrů nalevo se ve dnech i o nocích činily v prvorepublikovém  paláci nikoliv kožky z chovů činčily, nýbrž všechny možné operační složky krajské správy StB.

O pouhé stovky metrů v okolí se nacházel mamulovský a brumkovský krajský výbor strany, pasováci, krajský národní výbor, budovy rozhlasu a televize.

Bezpečnostně nahuštěno, nalíčené ideologické sítě, natáhlé kam ses podíval, a mezitím jsme se blomcali my, noční opilci.

 

Všichni jsme si byli rovni, mezi námi zcela demokraticky nezáleželo, jestli kdo byl ředitel, nebo externista tak jako já, nebo jen pouhý jinak by zcela zapomenutý technik Honza Ferfecký.

 

Z něhož potom za pár roků, aby se nám dostali co nejblíž, udělali manžela jisté nadporučice StB, oficiálně vykazované jako pouhá jejich služební písařka.

 

Takto sestaveni, do plných sil celku ještě obvykle doplněni tenkrát čerstvými borci a dneska již zaručenými nebožtíky Járou Červeným, Evženem Plítkem a Zdeňkem Michalcem, kam jsme v rozesmátém chumlu vešli, tam jsme všechno okolí zaplnili zejména pěveckými sbory v hlasové síle naplno rozjetých houkajících lokomotiv.

Tamti dnešní jsou oproti nám už jen pouhé závesnické popůlnoční lokálky.

 

Působili jsme hluk, plně si však jistí zázračnou mocí té jeho nikdy námi neviděné průkazky, kterou on vlastně nemusel ani vytahovat, poněvadž jakýmsi tajemným vlivem všichni ostravští hospodští ředitele Vlka znali, jakoby je do jednoho uhranul.

A pokud se snad při našich výpravách přihodilo, že se kdosi k nám na záchodě přistavil u žlábku a zkusil načít nějaký tématem ošidněji složitější rozhovor, ihned jsme tuto příhodu Vlkovi zažalovali.

Pak tedy on, ředitel a náš kumpán, pouze přizvedl svoje tělo ze židle nebo lavice, aby si nad našimi rameny prohlédl podobu dotyčného, a bylo-li nutné sdělit nám pro výstrahu, tak potom třeba děl: „To nic, to je dobrý, toho si nevšímejte, toho já znám. To je major Novák, nic ve zlým.“   

 

Obdobně jsem se seznámil s estébáckým důstojnickým synem tehdejšího pražského primátora.

 

Taková autorská svoboda s cíleným smyslem, jakou jsem zažíval zcela samozřejmě za Vlkova panování, mi dneska není umožněna ani náznakem sebemenšího jejího kouštíčku.

Byť jsem s ostravským studiem nezačal spolupracovat ihned vzápětí nazítří po onom prvním sezení v tehdejší restauraci Praha.

 

Poněvadž v tomto prostředí moci průkazek a života dějícího se člověku nikoli před očima nýbrž za rameny musel k čemusi takovému dopomoci jeden z mých nejosudovějších životních zlomů, ne-li vůbec ten vůbec nejvýznamnější z nich.

 

 

19. 01. 2016   09:38

 

Kdybych měl související zásadnější paralelní děje shrnout stručně, základní programovou kostrou programů promítání havířovského Klubu krátkých filmů byly v jeho úvodním období krátké filmy pánů režisérů Švankmajera a Pojara, když obzvláště toho druhého Medvědy od Kolína přece každý zdejší zná.

Tenkrát zrovna dotočil celý seriál Zahrady, zakázaného neměl nic, promítat bylo tedy co.

Cosi mi říkalo, že zrovna on by mohl na jeden večer do Havířova přijet, zatímco v případě pana Švankmajera bylo stoprocentní, že on by ze sebezáchovných příčin Prahu neopustil.

 

Takže jsem se s tímto nápadem odebral za ředitelem Gvozďem, jist si, že ho budu k souhlasu lámat až do Vánoc.

 

Jaké bylo ovšem moje překvapení, když normalizační ředitel byl ihned pro, třebaže mi vzápětí důvěrným šeptem s prstem vzhůru sděloval, že ten Pojar je vyloučený, takže je si třeba dát na všecko pozor.

Spiklil se se mnou dokonce do takového stavu, že přiznal, že on měl režiséra Pojara ještě jako soudruha na besedě u nich v závodním klubu na Fučíku, a že mu tenkrát na promítání přišlo neuvěřitelných 50 dospělých diváků.

Tedy: haviřu.

 

Tak to my budeme mít tentokrát víc, slíbil jsem řediteli ihned s naprosto neochvějnou jistotou.

Nehlesl, pouze si vymínil pravidelná týdenní hlášení.

 

Napsal jsem panu Pojarovi do Prahy, udiven a potěšen se ozval se souhlasem za pár dnů nazpátek.

Zašel jsem řediteli navrhnout hostovi výši honoráře, on jako nejbližší zodpovědná vrchnost zvýšil částku o třetinu.

Poněvadž se jednalo o vyloučeného člena strany, nastávalo tu nebezpečí, že dosaženou sumu neschválí k výplatě ředitelka okresního výboru Socialistické akademie, předtím jedna z milenek okresního ideologického tajemníka Šárka.

Zašel jsem tedy s prosbou za havířovským městským tajemníkem Ficem.

Schváleno.

Zajištěno.

 

Jakoby se všechny zatímní příběhové říčky pospojovaly – a události se rázem začaly řítit.

 

Začal jsem tedy, jak se tenkrát říkávalo, s náborem.

A pálil jsem v tomto účelu hodně hustě: články v novinách, po městě rozvěšeným dvojnásobným množstvím reklamních panelů nežli bývalo jindy obvyklé.

Osobně jsem je rozvážel a ke sloupům drátem přivazoval.

Plakáty.

 

Pak jsem obešel obě místní gymnázia, jejich ředitele přesvědčil, že se jedná o zcela mimořádnou zábavnou kulturně polickou akci, oba mi občas, nebo jejich podřízení, pro kulturní dům za peníze honorářů zvýšených o padesát procent rádi přednášeli na témata, jež souvisela s obory jejich aprobací, Medvědy znali.

Rázem jsem měl zajištěna 2 páteční dopolední promítání s účastí 1208 platících diváků.

 

Poslal jsem tuto zprávu panu Pojarovi v poštovní obálce na adresu jeho bydliště v kterési ulici Na Výtoni, Vyšehradská?, souhlasil i s touto nenadálou změnou a slíbil, že tedy přijede do Havířova na dva dny.

 

Odjel jsem linkovým autobusem do Ostravy, dámy Marie a Helena v půjčovně slíbily obstarat na pětatřicítkách všechny filmy podle mého seznamu; v Krátkém filmu domluvil na čtvrteční večerní představení jejich delegaci, ovšem bez ředitele Vlka, který měl nějaký rozumný důvod k omluvě.

Snad mu profesor Burian na vojenské klinice v Hradci řezal dlaň pravé ruky, v níž se mu vzpříčily šlachy.

 

V přípravách hotov, došel jsem za ředitelem Gvozďem, aby mi vlastnoručně podepsal a fialovým razítkem opatřil každý z trojice kalkulačních listů, rozpočty na tři promítání ve velkém sále, mluvil jsem o čtrnácti stech divácích.

Jako nejvyšší schvalovací instance v takovýchto věcech si se mnou prošel všechny řádky mých rozpisů, aby mě na konci jednoho úplně překvapil:

„Kytice ve čtvrtek večer, sto korun, souhlasím.“

„Ale kde máte kytice na další představení?“

„Schvaluji vám tři.“

 

V poměrech normalizačního Havířova ve prospěch vyloučeného člena strany cosi nevídaného.

 

Jediným zádrhelem se tak ukázalo, co se vlastně v té době veřejně neukazovalo, totiž současná fotografie obličeje Břetislava Pojara.

Pro účel mé náborové propagační kampaně jsem používal obrázek obličeje jejího hlavního protagonisty mladšího o dvacet roků ofotografovaný z kteréhosi čísla časopisu Film a doba z půle šedesátých let.

Ani s největší zvůlí nešlo všechno zakázat.

 

Což by mohlo platit i dnes – kdy se zdejší mezitím neodnaučili obdobně listovat.

 

Nevěděl jsem tedy, jak můj host vlastně vypadá.

Dávným obrázkem však naladěn, stál jsem jednoho listopadového večera roku šestasedmdesátého uprostřed ohromné haly havířovského nádraží skvěle připraven.

Všechno navazující teď již záviselo na čase příjezdu legendárního expresního rychlíku s názvem Košičan, neboť dojel-li by toho dne opožděn o padesát a více minut, všechny moje přípravy by se zbortily do černé díry ohromného průseru.

 

Mám dodnes dojem, že tenkrát dávno už také zrušený expres Košičan dojížděl do Havířova podle ustanovení jízdního řádu přesně v 17 hodin 14 minut, bylo by možná pro některého dnešního čtenáře zajímavé ověřit si tuto mou pamětnickou domněnku u kteréhosi sběratele časem ohmataných svazků těchto drážních tiskovin.

Promítání filmů zasloužilého umělce Břetislava Pojara, jak jsem drze psal na plakátech přes všechny zákazy, mělo začít ve velkém sále kina Úsvit havířovského Kulturního domu Petra Bezruče v 18 hodin.

Přesně, jak jsem byl domluven s promítačem panem Folwarcznym, dokonce s doprovodným pokynem promítat případně celé pásmo znovu, než se mu s tím Pojarem dojdeme do promítací kabiny osobně ukázat.

Jako divák seděl s manželkou pod levým vchodem nahoře v hledišti i můj obvyklý čtvrteční promítač pan Karel Šebek, v němž jsem měl jistotu, že jako znalý mých obvyklých improvizací, nějak něco zařídí, i kdyby dneska na celou mou existenci padl třeba v sále strop.

 

Poněvadž mi nezbývalo nežli stát na dlažbě havířovské nádražní haly a vyhlížet přes několikeré zdi směrem ku Praze.

 

 

20. 01. 2016   08:24

 

Se dvojím ohlášením příjezdu čtvrteční podvečerní rychlík Košičan nakonec do Havířova dorazil, aby se vzápětí v mezeře mezi hlášeními o zpožděném příjezdu a následném odjezdu rychlíku dále do Žiliny, Margecan, Kysaku a Košic ozvalo chórem ze všech ampliónů havířovského nádražního rozhlasu moje na papírku předem připravené pojarovské antré tenkrát asi takto znějící: Pan režisér Břetislav Pojar ať se dostaví k přepážce informací za skleněnými dveřmi vpravo hned na konci podchodu.

 

„Pan režisér Břetislav Pojar z Prahy ať se dostaví k přepážce informací za skleněnými dveřmi vpravo hned na konci podchodu.“

 

Samozřejmě, i přes tuto přípravu jsem se pečlivě věnoval každému cestujícímu z davu těch asi třiceti osob, které z Prahy dotyčným vlakem tehdy do Havířova přijely.

Současně jsem pečlivě střežil, jestli se kdo netrousí rozhlasem oznámenými skleněnými dveřmi.

Nikdo.

Rovněž ani žádný z těch mou pozornost míjejících obličejů se nepodobal tomu dvacet starému obrázku ofotografovanému ze kteréhosi dávného výtisku časopisu Film a doba.

 

A jakože mi tenkrát Bob říkali, přísahám, že jsem ho měl naučený opravdu pečlivě.

 

Postupně mě míjela osoba za osobou, pořád nic, moje nejistota se zvětšovala, za pár minut se ve velkém sále kulturního domu mělo začít promítat.

 

Najednou jsem ho ovšem uviděl!

Do impozantně prostorné haly havířovského nádraží obdélníkovým otvorem příchodu od nástupišť pomalu vcházel takový rozhlížející se skrček skřítek v zelené plstěné čepici na hlavě, vyhlížející naprosto přesně jako kterási z postav, jak je navrhovával Pojarův výtvarník Miroslav Štěpánek.

Tak jsem se ihned k očividně čímsi nejistému mužíčkovi rozešel.

 

Je přece známo, že, stejně jako psi majitelům, se jakýmsi nesepsaným božím zákonem podobají svým autorům figurky jejich kreslířů, oba se Štěpánkem se spolu přece vídávají v Trnkově studiu málem každý den…

 

Navíc jsem věděl, že při natáčení jednoho dílu Medvědů, když byly ve čtyřiašedesátém volby, vstrčili jako takový potměšile škodolibý pozdrav stranovládě do jednoho záběru mezi ty dva plyšáky stržený volební plakát, do pouze jediného okna, na pouhou jednu čtyřiadvacetinu vteřiny děje, ale počin to byl od nich, dávných, náramný.

 

Přitom všechno se to událo v Trnkově studiu, které sídlilo na ulici Bartolomějské, na níž se o dvě budovy dále nacházely úřadovny Hlavní správy StB.

Přičemž odpradávna zástupci těch naprosto dvou různých skupin obyvatelstva spolu chodili na obědy s pivem do nedaleké restaurace U Medvídků.

V níž jsem třeba hned já ještě předtím někdy na podzim dvaasedmdesátého seděl úplně předposledně s dávnou dívkou Vendulou.

 

„Dobrý večer. Vy jste pan Pojar?“

„Ne.“

 

Sice mě tento neúspěch namístě dorazil, ale jak už jsem byl v tom šusu, rozešel jsem se vůlí do podchodu, s nadějí že třeba ještě tam.

Nic.

Směrem od Velkodolu Dukla profukující prázdno.

Za studeným průvanem bouchajícími kovovými dveřmi po stranách dvě dlouhé řady žlutě svítících zářivek.

 

V poslední naději jsem od těchto dveří, připomínajících jejich sestry od protiatomových krytů, udělal pár nutných kroků chodbou podchodu až ke dvěma sobě protilehlým pravoúhlým vykachličkovaným otvorům po stranách, jimž v každém stoupalo až k perónům schodiště.

V průhledu do sluje tohoto otvoru, skutečně se vším pro líčení pravého, jsem nahoře spatřil jak v nějakém felliniovském výjevu majestátně ohromnou mužskou postavu obestoupenou za zády září světel venkovních neónek.

Rovněž v zeleném plsťovém kulichu se dotyčný šoural s rozhlížením schodištěm dolů.

 

„Dobrý večer, vy jste pan Pojar?“

„Nazdar! Když už jsem sem přijel, tak jsem si to okolo trochu prohlídnul. Kolik máme času?“

„Za deset šest.“

„Jak je to daleko?“

„Dvě zastávky.“

„To stihnem. Ale kdys tu už nebyl, tak bych se v těch informacích zeptal. A dojel bych to sám. Hotel mám zamluvený, ne?“

 

„Kolik tam budeš mít lidí?“

„Něco přes dvě stovky, co vím. Ale nějací ještě dorazí.“

„Dobrý. To když jsem byl naposled na takový besedě v nějaký vesnici tam nahoře u Ústí, dostavil se jediný člověk. … Tak jsme si dali s dědkem u nich ve výčepu pivo.“

 

„Máte tam u vás vůbec hospodu?“ rozhlížel se host zvědavostí dokonce až lačnou po hale s barevně svítícími vývěsními cedulemi: „Ráno jsem ještě točil a v tom rychlíku neměli jídelňák.“

 

Až teprve cestou směrem k zastávce autobusů veřejné dopravy jsem mu povyprávěl předchozí příhodu záměny s tím vousatým skřítkem v dokonce naprosto stejné čepici.

„Hele, pamatuj si. My všichni, co děláme animák, jsme, co se týče vejšky, chlapi. Jak se tak na tebe koukám, klidně bys mezi nás zapad. Vem si třeba Zemana. Vždyť on to byl dokonce zamlada boxer.“

Přesně si dodnes pamatuji to místo, na němž pan režisér Pojar mi předchozí větu řekl.

 

Až letos i tu déle než půlstoletí zakonzervovanou sorelu havířovského nádraží zmrdi vybourají, zmizela by bez paměti i tahle dávná věta s ním.

 

 

21. 01. 2016   10:09

 

Nikoli jako dnes v běžně obvyklé limuzíně pro každou nicku režimu, nýbrž uvnitř úplně obyčejného červenobílého městského autobusu jsme si v průběhu jízdy v délce dvou zastávek do mírného kopečka smluvili jednoduchý scénář našeho příštího působení.

Jestli je to pro děj vyprávění důležité, vystoupili, obešli po přechodu dělící záhon květinového pruhu po celé délce nataženého mezi dvěma vozovkami Gottwaldovy ulice, na druhé straně se vrátili potřebných sto metrů nazpátek a ve velmi bujaré náladě vešli do foyer kulturního domu.

 

 „My věděli, že pan Pojar přijede, a tak dal manžel Folwarcznemu pokyn, ať už promítá,“ zahlásila nám v ústrety z kukaně vrátnice momentálně zastupující vrátná paní Šebková a ihned odbíhala sednout si vedle manžela mezi obecenstvo v hledišti.

 

Podle slibu jsem zašel představit pana Pojara promítači Folwarcznemu do jeho kvůli takové návštěvě ještě speciálněji vypulírovanější kabiny.

Jenom jsem hleděl, s jakou samozřejmostí se host i v takovém prostředí vyznal, zcela nenuceně se ochomejtnul podél horkých plechů krytů hučících promítaček, sklem okénka vedle objektivu pravé z nich nakouknul jen tak mimoděčně na pár záběrů z kteréhosi svého filmu poskakujících na malém plátně vzdáleném dole hluboko na konci podélně táhlé černé propasti.

„Máte to tady hezký,“ oslovil promítače.

„Nějaký dnešní program by tu nebyl?“

Celoživotní havíř pan Folwarczny, jemuž se teď jeden večer v penzi pod žlutou zářivkou svítivě leskla pokožka štěstím vyleštěného obličeje, mu podal mnou předem sestavený výtisk, pan Pojar popaměti rychle spočítal ještě zbývající minutáž celého pásma a vydal vůdcovský pokyn: „Tak jdem na to!“

Kvalitu vševědoucnosti režisérových pokynů lze určit z následků jakéhokoli jeho příkazu.

 

Nezamířili jsme proto nalevo do sálu, nýbrž napravo za roh do restaurace, na čtvrťák, jak po jeho navrhnul on.

Na císařsky poctivý čtvrťák, nikoli na nějakou obyčejnou dvojku z periférie sortimentu jazykového bufetu – měl prostě v sobě zcela přirozeně zasunuto dávné nářečí.

 

„Máme pít za co, manželce jsem vzal z hrnku v kredenci poslední pětistovku,“ holedbal se, když hotově hned s donáškou platil vrchnímu společnou útratu.

Nenechal jsem se zahanbit, a ihned objednal další dvě čtvrtky téže značky, tedy rovněž vína červeného v barvě stejné, jakou tenkrát tamtoho večera svítily všem havířům ke cti velké pěticípé rudé hvězdy rozeseté jako rubíny na špičkách všech těžních věží dálek celého ostravskokarvinského revíru.

 

Za necelých dvacet minut každý ukryto v sobě skoro půl litru, zvesela a ještě pořád v kabátech jsme scházeli tmou podél jistícího pásma bludiček nouzového osvětlení k místnostem v zákulisí za plátnem.

Vedl jsem v čele a uvědomoval si, jak za mými zády lidé v obecenstvu obdivně šeptají.

 

Když pan Folwarczny nahoře odpromítal porci krabic určenou na večer, technici na pódiu před plátnem ustavili konferenční stolek se dvěma křesílky, my dva zasedli už ve svetrech, zvukařka Lída Kolářova vyzkoušela nastavení hlasitostí obou našich mikrofonů na dlouhých šňůrách.

 

A jelo se.

Z první čisté hned naostro.

 

Já měl toho večera na sobě takový tenký zelený svetřík, snad ještě pořád ho mám na památku zapadlý někde ve skříni.

Budu se muset, vzpomínkou inspirován, podívat.

Pan Pojar měl možná oblečené sako, odpovídalo by to jeho šviháckému stylu víc.

 

Před námi popobíhal s fotoaparátem starší syn havířovského primáře Švába.

Snažíl se, a já nějakou výslednou fotografii z té slávy potom později určitě poslal poštou do Prahy.

Sám jsem si žádnou nenechal, za normalizace bývalo dobré nemít žádnou společnou fotografii s kýmkoli, žádného vyobrazeného spolu, jakož ani sebe se žádným.

Kdybych tenkrát vytrval a postupně se stal novinově slavným, případní životopisci by se po mé dneska už nedaleké smrti divili, že v mé pozůstalosti zbyly sotva tři vizitkové formáty určené do průkazek.

Předtím, potom, nikdy, žádné nebo jinak můj život dokumentující exempláře, neuchovaly se dokonce ani v tak přemedializované době jako je ta současná dnešních selfíček, naprosté nic, nic, nic.

 

Ve výsledku jsme nad tím konferenčním stolkem stvořili besedu ve městě mezi obstrukčníky dlouho vzpomínanou, ve skvělé náladě bez kapičky alkoholu jsme se bavili dobré půldruhé hodiny jak na nějakém plese abstinentů.

I havířovský soudruh ředitel Gvozď i největší havířovská maňura Vlastík Faškovec, popřípadě moje po příštích pár let holka jménem Hana, která to ještě nevěděla, všichni přítomni v hledišti mezi dalšími dvěma sty padesáti diváky se občas zasmáli.

A pokud si náhodou na něco dostatečně rychle nevzpomínal, jeho biografii jsem ovládal lépe nežli host sám.

 

Kolik mezi tímto počtem zasedlo estébáků, nesvedl jsem rozeznat, tenkrát jsem žádného z nich osobně ještě neznal, tuhletu životu užitečnou dovednost jsem získal později.

 

 

22. 01. 2016   08:15

 

Jen skončilo se naše představení, spolu s neformální delegací ostravského studia Krátkého filmu jménem Prométheus jsme ihned zasedli k občerstvení nachystanému v kuřárně herců za levým portálem jeviště.

Ředitel Gvozď, který konečně dostal možnost oficiálně přivítat hosta, když viděl ten arzenál lahví nachystaných k příštímu boji, po pár slovech v souvislosti s prohibičním příkazem radši alibisticky odešel, neboť příští mecheche se mělo dít už dlouho po pracovní době.

„Jen to, Lidko, tady potom pořádně projděte, ať nezahoříme, v deset konec, jak jsem řek.“

 

 „Tady si dovoluji pozdrav pro vaší paní choť,“ vybavil odcházejícího pan Pojar erární kyticí za stokorunu, kterou před chvíli dostal jménem kulturního domu, netuše však, že ředitel bydlí v nedávno přiděleném třípokojovém bytě s oficiální milenkou.

 

Co se týče delegaci samé, tvořili ji: animátor a můj příští spolurežisér Jára Červený, dneska už nebožtík, vyhlášený kníratý fešák Pavel Keprta, náš příští kameraman, animátorka paní Šárská, která mi dodnes dluží nějaké tisíce. Tou poslední osobou, byl kdosi, na jehož slovní identitu jsem si dlouho nemohl vzpomenout, třebaže dotyčná byla střihačkou naší pozdější Budky, Vicherková, jo, vybavovalo se mi postupně, Věra Vicherková, která se potom později, po příchodu toho estébáckého podplukovníka Širokého dala dohromady s takovým jidášským zrzavcem důstojnickým, kterého si příští estébácký privatizátor celého ostravského Kraťasu přivedl s sebou z Prahy na krycí místo ekonoma. 

 

Díky, že ten jejich 17. listopad začal od onoho havířovského večera teprve až za 13 let.

Třináctka sama je nešťastné číslo, k tomu trpaslík jako ředitel a zrzavý Jidáš navrch – jak to asi, ptám se jako dávný scenárista animovaných filmů, jak nějak jinak by to bývalo mohlo dopadnout?

 

Toho večera, ještě v éře bezpečné Vlkovy ředitelské kadence, jsme o večerní desáté vyrazili do bytu té ještě daleko daleko příští estébácké manželky Vicherkové nacházejícího se v jednom z těch hornických věžáků nastavěných poblízku havířovského hotelu Merkur.

Tam jsme se opíjeli skoro do třetí hodiny, aby zhruba hodinu po našem odchodu se začali po okolí vzbouzet havíři a s nadšením stachanovců se zakrátko nechali porozvážet na ranní šichty do těžních děr všech dolů v okolí.

 

Tamty dvě delegátky, kterým již táhlo za čtyřicet a mi připadaly nechutně natloustle staré, se mladistvě vrhaly po panu Pojarovi sklenici po sklenici uhnízdněnějšímu na sedačce, a když jeho tělo v saku ty dvě předvádějící se čůzy strhly na čalouněné opěradlo popisované pohovky, on je začal svými tlapami ojíždět taky.

A přitom na nás zbylé tři mrkal, že jako jenom markýruje a dělá špásem, kolik mu tak mohlo tenkrát být?

Dvaapadesát?

 

Mně bude za tři měsíce podle kalendáře devětašedesát a takové bych neoblapoval ani dneska, i kdyby se mi sebevíce vnucovaly.

A to nejen proto, že nic alkoholového nepiju již šestadvacet a půl roku, nic, nic s alkoholem, žádnou kontušovku, pivo víno, rum.

 

Zhruba ve tři po půlnoci jsem opiláka odvedl do hotelu naproti kulturnímu domu a poté sám odešel přivolat z hlubin kulturáku uklízečku paní Moučkovou, a když stalo se a já byl bez vysvětlování vpuštěn, ustlal jsem si, jako jindy, hlavou o skleněnou desku psacího stolu v kanceláři a vyspal se v tomto odvědčeném pohodlí až do sedmé.

 

Navštívil jsem sprchy v herecké šatně za jevištěm, po absolvování se převlékl do čistého kostýmu, pana Pojara jsem shánět nemusel, dostavil se s profesionální pečlivostí na půl osmou.

Dívat se zblízka na tváře nás obou se ovšem střízlivě nedalo, proto nám holky z vedlejší kanceláře uvařily první silné kafe.

Takto posíleni jsme vyrazili vzhůru Havířovem do nedalekého bufetu na horké kakao a rohlíky.

Dneska je z něho určitě nějaký grupáč, tedy herna, nebo něco podobného ve stylu svatostánku dávného již boha Klause.

 

Času jsme měli habaděj, první z promítání pro studenty horního havířovského gymnázia začalo přesně v osm, podle rozpisu mého plánu jsme se my dva měli dostat na řadu s naší navazující besedou deset minut po deváté.

Nadto se ředitel Gvozď po nás neustále vyptával po všech nitrech kulturního domu, pesimisticky si nejist našimi příštími zaslouženými úspěchy.

 

Beseda se studenty na témata související se životem a dílem režiséra animovaných filmů Břetislava Pojara se vyvedla, účastníci se dozvěděli i mnohé doposud neznámé o knihách Aloise Jiráska či Jiřího Trnky, jak i byli uhranutými svědky živého mistrova animátorského rozboru medvědího tance v jednotlivých fázích kroku po kroku.

Co naopak si o sobě nemohl vzpomenout on, bleskurychle jsem doplňoval já s takovou faktografickou vehemenci, že se v jedné chvíli můj kolega zprava podíval a zeptal se bez ohledu na zapnutý mikrofon: „Hele, nechceš náhodou ten celej můj život vzít na sebe za mě?“

 

Úspěch!

Ředitel Gvozď sedící celou dobu naprosto zkřečovaně ztuhlý na služebním sedadle na pravém kraji úplně poslední řady nahoře cosi takového rozpoznal až s upřímně rozeřvaného hluku, s nímž na sám konec vycházeli studenti kolem něho z hlediště.

Tohle nebyla jen tak ledasjaká taková ta běžná Optimistická tragédie, při níž stříleli diváci po kronštadtských námořnících na jevišti z havířských domovů přinesenými drátěnými prahy.

Na nás dva mířená skobička při představení nás dvou ani jediná o jeviště necinkla.

 

Do našeho příštího besedního vstupu nám zbývala hodina, takže jsme se rozhodli pro oběd v patře nedaleké haviři oblíbené restaurace Lučina.

Název získaný po místní říčce, kterou denně jistě proteklo méně vody, nežli v její hospodské sestře za stejnou dobu v hektolitrech piv.

 

Bez jídelního lístku dva gulášky se šesti následované postupně čtyřmi pivy, ve školních počtech uvedeno 2 x 2, čili po dvou na oba.

Při guláši se mi mimo jiné společník se zádumčivou radostí svěřil, že tenhleten krásný výlet odleží po nedávné operaci s dalším akutním zánětem žlučníku.

Následovalo z jeho strany ještě několik stejně povedených vět, až tou poslední, dodnes pro mě zajímavou, se mně nad rozpitým půllitrem zeptal: „A co ty, děláš něco?“

„Ani ne, občas něco napíšu.“

„A co jako?“

„Takové jako odstavce pouze. Ale nikdy to nedokončím.“

„Bylo by to na animák?“

„Asi ne.“

„Hele, víš co, posbírej to, strč do obálky a pošli na moji adresu. Já se na to podívám, a jestli v tom něco bude, předám to mýmu dramaturgovi.“

 

Posledních pár vzpomínek, které mi dodnes utkvěly na tamtu dávnou událost, shrnu již v několika větách, poněvadž ani tehdy delší nebyly.

 

Před druhou besedou již zcela odhodil svou pověst a nechal se v zákulisí tahat dvěma zaměstnankyněmi za vlasy na důkaz, že jeho celá ohromně kudrnatá hříva není parukou.

 

V průběhu příští besedy se z jakéhosi důvodu rozhovořil o své mamince, která tehdy nedávno zemřela ve věku osmdesáti dvou let, vzpomenul jsem si na tuhle okolnost párkrát před jedenácti roky, kdy na konci května umírala moje matka.

Byla ji šestaosmdesát, chuděře, když mi tamtoho posledního odpoledne jejího života položila již odcházejícím hlasem na nemocniční posteli tři zcela vědomé otázky.

Já zůstanu po mé smrti bez jakýchkoli vzpomínek i nadále sám.

 

Pokud bych mohl za ředitele havířovského kulturního domu Gvožďě shrnout, všechno dopadlo dobře.

Ale aby nás s panem Pojarem cestou na nádraží k popolednímu pražskému rychlíku Košičan v našem stavu radši nikdo neviděl, napsal nám tentokrát na ty pouhé dvě autobusové zastávky služební auto, do něhož jsme se vešli pohodlně nejenom my oba, ale i ty dvě kytice z konců pátečních besed, které vláčel s sebou provinilec do Prahy, aby si tam jejich prostřednictvím udobřil manželku za ten prázdný hrníček zanechaný jí včera v kredenci.

 

Když to tak píšu a souběžně sleduji a přemýšlím, jak tohle téma filmové či scenáristicky v případné příští verzi uchopit, napadá mě jediný možný divácky zajímavý způsob.

Jakési setkání duchů zviditelňujících se ve způsobu pohledovosti Pojarovy Zahrady.

Neboť mezi posmrtnými duchy je možná každá souvislost, zcela přirozeně zdůvodněna každá jakkoli napřeskáčku navazující časová realita.

 

Což mě napadlo po tolika dnech psaní, pane Pojare, teprve před chvílí až dneska.

Dík.

 

 

23. 01. 2016   08:07

 

Netrvalo ani pár týdnů, ozval se mi dopisem domů do Těšína dramaturg pražského studia animovaných filmů Jiřího Trnky, ať si přijedu popovídat do Prahy.

Abych ušetřil i na cestovném, ihned jsem využil jakési příležitosti poskytnuté mi ředitelem havířovského kulturního domu Františkem Gvozďěm, a vyrazil do Prahy na nějaké školení nebo jinou instruktáž související s mým pracovním zařazením odborného pracovníka v tarifní třídě T8.

 

Když jsem vešel do útrob tamtěch památných míst, krok za prahem prvního ateliéru jsem se zhádal s jakýmsi vousatým zuřivcem.

Jiná cesta nebyla, neboť pouze jen krajem dotyčné první místnosti totiž vedla cesta do dramaturgovy kanceláře.

Vzápětí, po pár větách jiných řečí jsem se opodál dozvěděl, že obdobného setkání s tímto zuřivě nerudným kameramanem jménem Miler se dostane každému, kdo se poprvé opováží vkročit do jeho jeskyně. 

 

Poněvadž o zrovna stejný krok mě za prahem dramaturgovy kanceláře vítal nataženou rukou rovněž vousatý Jirka Kubíček, jehož uvítací věta zněla: „Pane, máte talent.“

 

Do půldruhého roku jsme proto v Ostravě měli hotovou Budku.

Pas de deux.

 

Pana Pojara jsem od tamtěch času nikdy už nepotkal.

Zbyly po něm ovšem filmy.

Jenže já se už na filmy nedívám.

První zákaz činnosti jsem dostal od podplukovníka StB Širokého zhruba ve čtyřiaosmdesátém.

Druhý od něj někdy na začátku devadesátého též.

 

To mi tenkrát zase jiní estébáci zakázali, a rovněž podruhé, dramaturgovat i v divadlech.

 

S havířovským filmovým klubem krátkých filmů, jehož vznikem zápis mých vzpomínek začal, to dopadlo nejinak.

Hned o prvních prázdninách zůstali za čárou čtyři z mých stálých dvaceti diváků, samozřejmě největší havířovská maňura Vlastík Fačkovec mezi nimi ještě s jedním kamarádem, se kterým pak ve dvojici v Německu tiskli bible a z ní vycházející jinou náboženskou literaturu.

Při této příležitosti jsem se dozvěděl od paní Václavikové, vedoucí stranické skupiny kulturního domu, že soudruzi z karvinské okresní správy mluví o mém klubu krátkých filmů jako o náborovém středisku pro emigraci.

 

Vydrželi jsme však s promítačem Karlem Šebkem být klubově činni navečer každý druhý čtvrtek ještě celou příští sezónu, po níž o dovolených z počtu nových stálých dvaceti diváků zmizeli navždy do zahraničí další čtyři.

 

Dál nebylo radno.

Navíc jsem už točil Budku.

Předal jsem tedy celou činnost kamarádům, kteří dojížděli na havířovská promítání z ostravské Hrabůvky.

Do hned prvních Vánoc všechno zaniklo.

 

Jeden z těch Hrabůvkanů potom později pracoval pro podplukovníka Širokého jako grafik v podnikovém časopise firmy, jejímž prostřednictvím zprivatizoval tento jeden jediný estébák celé ostravské studio Krátkého filmu.

 

Někdy vprostřed července roku devětaosmdesátého jsem veřejně prohlásil, že příští převrat chci tentokrát zažít střízlivý.

Od té doby jsem nevypil, čekaje, trpělivě v nekonečnosti dějinných dálek vyhlížeje, sebemenší změnu.

 

Dávné moje holky Vendula a Hana, které obě nějak bezprostředně souvisely s Budkou, mě bez vzpomínek již dávno odepsaly, jak se jim náleželo, zatímco mi ne.

 

Onehdy, přesně dvanáctého, jsem kráčel pěšky vzhůru Havířovem do ordinace mého zubaře Kubíčka.

Třebaže tento dentista se už jmenuje Bohdan, navazuje nad křeslem po tátovi Bohušovi, vyhlášeném zubaři a mém dávném kumpánovi a spolustoperovi, který letos v květnu už bude dva roky mrtvý.

Na památku našich dní si již před mnoha lety odnesl celou složku mého exempláře technického scénáře Budky.

 

Míjeje po levici dodnes stále stejně bílou budovu havířovského Kulturního domu Petra Bezruče, uvědomil jsem si, že místo mého příběhu není třípatrové, jak jsem si mi myslel a z paměti vybavoval, nýbrž jen pouze dvoupatrové, jak vidím dnešním pohledem úředně zbaveným málem všeho mého minula.

No, vidíte, a pak věřte vzpomínkám zrovna někoho takového, jako jsem já…

 

se Smrtí na věčné časy!

 

Ředitel František Gvozď.

 

Fialové razítko.

 

 

 

 

 .

---