Iluzorky 71 - 80

71)

Jsem ta, která kráčí. Nesu si na podrážkách esenci všech cest. Mám dlouhý plášť a tašku přes rameno plnou připínáčků a ptačích kostí.

Někdy se zastavím a pozoruji spěch. Myslíte, že také kráčíte. Ale ne. Je to omyl. Je vám to vidět ve tvářích. Rojí se vám v nich neposedné tiky myšlenek. Ale takhle se to nedělá, ne, ne. Takhle se nekráčí.

Kráčí se odhodlaně.

Kráčí se pokojně.

Když někdo kráčí, vpíjí se do prostředí, kterým se pohybuje, až tvoří koherentní směs.

Proto já kráčím – a vy si mě ani nemůžete všimnout.

 

72)

Myšlenky to někdy dělají, že se rozprchnou jako hejno lesklých rybek, když mezi ně ponoříte dychtivou ruku. Nestačíte chytit ani jedinou.

Zůstane jen frustrující pocit, že tam byly. A bylo jich tam tolik! Nepočítaně! Zářily jako šperky ukované z tajemství. Některé se dokonce hladkým, svižným, chladným a průzračným dotykem otřely o prsty nebo zápěstí. Nelze je tedy popřít.

Ale nyní jsou pryč. Všechny jsou pryč a plují k někomu jinému.

Ten může mít větší štěstí.

Lze mu to vůbec přát?

 

73)

Vsadila bych se, že je tam život. Někde za září monitoru. Vždyť odtamtud chodí vzkazy od lidí, co jsem kdysi měla možnost vídat naživo. Povídáme si skrze znaky písmen a já se směju úplně jako dřív, prohlížím si u toho jejich fotky a zdá se mi, že tu jsou. To mi hlava dělá vždycky. Vždycky jsem milovala víc z dálky než z blízka. Je to asi nějaký druh předurčení, podobně jako sexuální orientace. Nemůžete se rozhodnout, jestli to berete, nebo ne.

Jste bezbranní proti moci monitoru. Chrlí na vás jedinou lásku, kterou jste kdy poznali.

Jsou to dveře k lidem.

I tak je blažené je tu a tam zavřít. A otevřít ty druhé. Ve vlastní mysli.

Tam je to taky obydlené. No páni! Jak TAM je to panečku obydlené!

 

74)

V srdci jí pulzuje hřích, když schází dolů. Pod schody je mříž a za ní modré stěny. Páchne tu moč, cigaretový dým. Kam lidská ruka dosáhne jsou zdi popsané výmluvnými prohlášeními, ve kterých má leckdo něco s někým, nebo se v nich jmenovitě poukazuje na osoby s tělesnými nedostatky, či naopak přednostmi.

Ale nic z toho ji nezajímá. Je zaměřena na vlastní hlad, na vlastní toulavou náladu.

Jak to miluje! Dunění prostoru, neodbytnou hudbu, která se rozpíná, až krade dech přímo z plic! A za dvoukřídlými dveřmi tepe celý klub. Rytmus je jeho život, srdce, krev. Strašně touží se vrhnout přímo do toho víru a nechat se rozdrtit... k věčné agónii, amen!

Ale dnes ne. Dnes jen najde chlapce s balalajkou a odvede ho nahoru.

Čeká je tam dívka.

Má světlé oblečení a blond rozcuch.

Vypadá, že má namále, aby se do toho chlapce nezamilovala.

 

75)

Když vytřídíš všechny učebnice ve skladu osvíceném holou žárovkou, smíš odejít domů. Pak budeš mít dovoleno překousat řetěz.

Jenže polic je nekonečno. Plechově řinčí a jsou studené a bezcitné. Narvané k prasknutí. Práce je víc, než jeden člověk zvládne.

Ale chceš vůbec ven? Mimo sklad jsou jen dlouhé, temné chodby. Vedou z nich dveře do tříd, a ty, které nejsou prázdné, mají v břichu unavené, zoufalé žáky, tisknoucí zpocené ručky k lesklým deskám stolků.

A čarodějnice přenášejí po schodištích lavice s vyškrábanými prosbami o pomoc. Odnášejí je těmi černými koridory kamsi do neznáma. Sem a tam. Jako mravenci v žilách se zkaženou krví.

To ty regály působí ještě jako přívětivě shlížející sochy plné moudrosti šamanů.

Žárovka na drátku útěšně poblikává.

Všechno se zdá být zajíkavě v pořádku.

 

76)

Namáčím štěteček do černé tuše. Zvedám ho k Tvému obnaženému rameni. Ale než se dotknu holé kůže, přejedu spršku pih u klíční kosti svými rty. Cítím, jak dýcháš, cítím, jak žhneš, cítím tu nahou vůni a nutím se nekousat.

Místo toho pár rychlých tahů vyloví z nicoty slovo PAIN... zachvěješ se chladem, jak se barva dotkne Tvojí pokožky. Ale setrváváš. Máš zavřené oči. Jsem za to vděčná, protože ty mé jsou plné slz.

Zamžikám a znovu nořím štětec do té černi. Dopíšu větu o bolesti a začnu druhou o trýznivé touze. Nic ještě nešlo tak snadno.

Beru svou duši a kladu ji na Tebe... a Ty pak sám vsaješ mou podstatu. Nové sepětí. Ultimativní psaní. Ultimativní herectví. Kde končí první člověk a kde začíná text? Kde končí text a kde začíná druhá lidská bytost? Já tvořím už tím, že Tě popisuji vším, co cítím. Ty tvoříš už pouhou vlastní existencí.

Máme svá mocná slova, oba se propadáme do upřímného a společného jádra svých profesí... a přitom smíme zůstat absolutně bez hlesu.

Umění je ten most.

Vždycky byl.

Navždy zůstane.

 

77)

Nikdy to nebude dost, že ano? Nezáleží, jak dlouho a jak tvrdě se budu snažit. Pokud nedosáhnu DOKONALÉHO výsledku, bude to málo.

Jenže... ono to NIKDY nebude dost, abych Ti stála za pozornost, že je to tak?

Nebudu dostatečně HEZKÁ na reprezanci.

Dostatečně ŠTÍHLÁ.

Dostatečně USMĚVAVÁ.

Dostatečně POSLUŠNÁ.

Dostatečně SEXY.

 

Možná ve svých světech.

Tam, kde andělé mají místo rukou pahýly a šlechtičny se šklebí žraločími úsměvy na tlející obětiny. Možná tam, kde se hodí vláčet šaty mělkými hroby. Tam, kde sama královna má zpřelámaný, špatně srostlý hřbet a její nástupkyně malou hlavu na dlouhém hadím krku. A s oběma Lucius s gustem spí. I krásný a mocný Lucius, vládce všech a všeho. Tam bych možná došla zálibných pohledů. Tam bych stála hrdě ve své zrůdné podobě a davy by mne spásaly obdivem. Protože skutečnost zde září SKRZ fyzickou schránku. Ne naopak.

Ale tady - mezi vámi – nikdy to nebude dost, že ano?

 

78)

Cožpak by bylo možné zůstat, když se tu nedá ani nadechnout? V kuchyni bzučí mouchy tak úporně, že by to každé necvičené ucho mohlo zaměnit s puštěným rádiem. To ten sandwich ve dřezu.

A moje oči vidí jenom černobíle. Přísahám. Barvy požral strach. Nebo si to jen namlouvám, protože jsem kdysi četla, že lidé normálně vidí barvy, a přišlo mi to líto? Nebo je to všechno jenom noční můra? Ach, ano, mohla by. Protože všechen obraz se tu a tam zachvěje a zamlží. Mouchy bzučí, mně je na omdlení a chci už sakra pryč! Než někdo přijde. Než mi třeba UBLÍŽÍ!

Jenže dveře jsou zaklíněné a nejde s nimi hnout. Nejde!

Musím ven oknem, na požární žebřík.

A jak slézám dolů po zrezivělých šprušlích, z okna, ze kterého jsem se před chvílí vysoukala, na mě vyteče temnota.

 

79)

Noční procházkou mě provází žába, šakal a lelek.

Vzájemně se měří s nedůvěrou sobě vlastní, každý ze svého koutku mého zorného pole.

Šakal mě váhavě vede. Jeho zbabělý chvost vidím před sebou probleskovat ze tmy.

Žábu mám po levici. Hopká vytrvale a téměř netečně. Je to má pojistka s rozvážnou hlavou. Nepanikaří. Je chladnokrevná, a to je sakra dobře v těchto končinách.

Lelek přelétává ze stromu na strom po mé pravici. Řekla bych, že má vztek na tu žábu. Ale ovládá se. Ví, že potřebuji všechny. Nechce se snižovat k vraždě. On zastupuje důstojnost a rozhled.

Milá společnost. Jdeme spolu životem. Bludištěm. Městem.

Je milé mít přátele na každém kroku!

 

80)

Už v tom malinkém klukovi – v tom drobném tělíčku v šortkách – bylo postaveno ono hrůzostrašné domino, do kterého se jednou ťukne, a nikdo nezastaví příval zla.

Každé ublížení přidalo jeden hrací kámen, každé mělo svůj podíl viny, a to je přeci tak hezké, mít jenom malý kousek zodpovědnosti. Ne celé břímě. Proto se všichni, co chlapečkovi dopomohli k škrtičovým rukám a smrti na elektrickém křesle, ti všichni se mohli do konce života utěšovat. Ti nejodpornější z nich se ke všemu pohoršovali a říkali teď už dospělému, do hloubi duše rozbořenému chlapečkovi „zrůda“.

Když seděl na konci všeho svého připoután k popravčímu stroji, úplně jasně pocítil tu strašnou nespravedlnost. To nepochopení. Tu křivdu.

Strašný smutek a samotu.

Nikdo ho ani na vteřinu neměl rád.

 

---