Napoví mi

Není to báseň, i když básní končí je to spiš pro zasmání a prostě proč ne? Ještě to nemá konec a nepočítám, že někdy mít bude.

Napoví mi přítomnost, minulost, či budoucnost? Udělal jsem teď snad někdy ňákou strašnou debohloupost?Je tohle to,ten můj osud? Mám si rozbít hlavu o sud? Dosud?Ne, proč? Proč taky? Stáčí koukat na mraky.
Stačí kouknout na mráčky a vše je hned na…. pohodu. Radši zajdu do obchodu a koupím tam za pochodu, krásnou růži na dohodu.Ach tolik schodů, dolů. Zas tolik schodů dolů, musíme kráčet spolu“ viďte vy stará, tlustá škaredá, paní.“ „A co? Jak se vám vede Jani, Hani, Stani?“ „Není to nejlepší“, povídá paní, jménem Teplejší. Aha tak to jo, a co...? „Já jsem Bětka, taky Běty“ vstoupila mi do věty. „Hm tak to jo. No nic mějte se“ povídám, a kráčím zase sám. Ještě, že tak. Fakt!!!
Tak se chystám k plyšovým myším a náhle něco slyším, hrozný křik, jako když rozmačkáš chlapovi varle na vinný střik. Ó ne!!!!!!!!!!!
A hele ňáká nová paní, stará, hluchá, bez ucha. Co to dělá? Močí? Stará bába bez očí.
„Ale paní, tohle nejsou toalety, to jsou růže, no růže, ty květy.“
Mají trny, je v nich deli. Pozdě!!! Už má po prdeli.
„Co tu běhá tahle babka?“, mluví na mě ňáký chlápek. V jedné ruce syna s dcerou, v druhé drátek.
„No asi má trny v zadku.“povídám mu „To bych neřek“, řekl směle „spíš ji někdo hodně silně, nakopal zas do prdele.“
Vy ji znáte Karle? „Já jsem Bořek, ale klidně Karel.“ Vy ji znáte Karle?“,opakuji stále. No jo. „Karle? Vy máte jen jedno varle? „Jo! „Co? „No, slyšel´s vedle ten křik? Tak to ta babka z mého varle, udělala vinný střik. Já myslel, že ta babka, trhá támhle v rohu jablka? „Trhala.“ „Už netrhá?“ Nein. Aha,tak to jo, no bylo mi s váma fajn. Tak už zase kráčím sám.
Odcházím teď na autobus a v tom vidím krásnej kus. Chytrá, hezká asi tupá, má tu sebou hňupa. Hnusnej, blbej, velkej…. tvrdej?
„Na co koukáš?“, řve tu na mě a vypadá dost nasraně. „Jen si tu tak chodím. A co? „No ty asi nevíš, že tu někdo smrdíš.“ Náhodou vím, nevěděl jsem jestli sním, ale už cestou k tobě, se cítím jako v hrobě. „Ty jsi ňaký chorý?“ a pročítám si Story. „Ne, proč bych měl být?“ a začal blít. Jen se tak ptám a věnuji se mobilovým hrám. Nastupuji do tramvaje, jako vyhnanec z ráje. Sednu a opět už jenom hledím, před kým to už zase sedím. Opět hrozně pěkná slečna, sedmnáct a možná více, moc, moc pěkná krasavice. „Přijmete mé pozvání, za ranního svítaní, na procházku ve dvou. „No nevím, snad jednou!!!“
Dřív než začnu snahu vzdávat, začnu rychle básně skládat.

Pod krásným vzhledem,snad krásná duše skrývá se,
chtěl bych u tebe stát a netřást se,
pohladit tě, políbit tě, obejmout a jít
už kvůli tomu, by stálo za to žít.

Stejně tak, jak léta plynou, stejně tak i lidé hynou,
Stejně tak i duše tvoje, někdy potká srdce moje.
Tak to je. Doufám jen, že tak to je.
Koukla na mě, mrkla očkem, sedí tady s pejskem Bročkem. Podává mu něco na chuť, vypadá to jako koko… a náhle z ní něco spadlo, její pravé,modré oko. Doprkýnka “povídám si „ a radši koukám na vlasy.

---