sázka

Řekl jsi ne,

já nechápu tě…

proč jsi mě lákal?

Stahoval dolů?

Já zmírala touhou,

touhou po tobě…

a ty jsi řekl ne.

Je pozdě,

vše jinak je…

a já propadám se do sluje,

kde už však někdo jiný je.

Však je to můj milý?

Ptám se sama sebe

a nenacházím odpověď.

Je to jako sněť,

co mě pomalu sžírá.

Ohlodává na kost,

odhaluje duši.

A já se nebráním,

nemá to cenu.

Pravda se skrýt nedá,

ach běda…

vím, že tohle nesmím,

poddávat se těm depresím.

Asi to musí ven,

já bojím se jen,

že bude to konec,

že zazvoní zvonec,

že skončí to,

že bude to bolet…

že se to na mě bude sápat,

že mě to bude drásat…

Nakonec se pravda odhalí

a všechno to přebolí.

Ale mělo to cenu?

Stálo to za to?

To mi nikdo nepoví,

to se nikdy nedozvím…

Vše má něco do sebe,

mám to ale teď vydávat ze sebe?

Odpuste mě…

bláhová byla jsem,

že věřila jsem v čistou lásku

a proto podnikla jsem tu sázku.

Sázku, která mě málem život stála…

Ne, nemyslím to doopravdy,

to je jen takové slovní spojení…

ale na věci to vůbec nic nemění.

Stálo mě to všechno hodně síly,

přesto jsem se nedostala k cíli.

K cíli, o němž jsem snila

a strašně naivní jsem byla…