Baráky u garáží, Malina je na balkóně /II/ (3)

Malina je na balkóně /1I/

Nabízí se mu. Rozžhavená. V prádýlku. Tak to má rád. Nabízí se mu. Rty smyslně špulí. Koketně si ho prohlíží. On sedí a čeká, v ruce lahváč. „Tak co mi ukážeš, kočičko,“ zašeptá do ticha.

A ona? „Kdo doplní tajenku. Kdo zná to správné slovo. No tak, nenechávejte mě čekat. Podprsenka mě tlačí. Pomozte mi. Haló. Stačí vyťukat 9650, zavolat a říct to správné slovo. No tááák.“

Tak už zavolejte! Už jí někdo zavolejte. Ať ukáže kozy. Dopíjí pivo, zteplalé a bez chuti.

Obývák je zalit televizním světlem, které ohmatává předměty přidušeného mikrosvěta Malinovy domácnosti - fíkus, lampička, čajový servis na poličce, manželčino nedopité víno (šla spát už před hodinou).

„Tak volejte, mě se nemusíte bát.“   

To víš, že jo - za takový peníze. Ať zavolá někdo jinej, chci vidět, jak si sundáš podprdu.

Vstává, bere z krabičky cigaretu - zapaluje si už v obýváku (to kvůli tomu větru) - a jde na balkon. Měsíc a mračna.

U keřů za popelnicemi někdo stojí. Stojí a močí. Hledí na mraky a jako by se pro něj svět zastavil. Jako by se zvrácená hlava zadrhla v soukolí oběžných drah. Z pomočené trávy stoupá pára a jedině ona se pohybuje.

Malina potáhl. Kdopak se nám to vrací z hospody? Není to Bešta? Mhouří oči. Je.

Bešta se otočil a vláčnou chůzí prošel přes parkoviště na chodník, Maliny si nevšiml. Když procházel pod jeho balkónem, bylo slyšet, že si brouká nějakou písničku - rukama jako by bubnoval. Opilej, pomyslel si Malina spokojeně.

S tím zalomeným klíčem v zámku mě naštval, že prý to mám zaplatit z fondu. Frajírek.

Típl cigaretu.

Nahá dívka dávala všanc své tělo uprostřed billboardové výzdoby televizního studia. Objektivy kamer zaostřovaly chomáček upraveného ochlupení, vztyčené bradavky byly olizovány zraky diváků, diváků, kteří podobně jako Malina dopíjeli zteplalé pivo a drželi se za přirození.