odštěpení, duše

Ty to dáš... dáš dohromady střípky, odpovědi... bolí mě hlava, ale přemýšlím. 
Přemýšlím nad sny, nad střípky, které lze složit – a přestanou bolet... Už nikdy nehledat venku, tam problém není, nejde o okolnosti. Osvobodit se uvnitř – a všechno ostatní zapadne na své místo... Po delší době silný sny, když se probudím, pálí mě ruce, mám pocit, že žhnu, ale teplotu nemám. Jde o ten oheň, to, co jsem v sobě zabila? To, co jsem považovala za špatné? Oheň jako hlavní element, podstata, to, s čím se člověk narodí. 

Ve snu mě nepálily ruce, šlo to z něj. Po dlouhé době v pralese, vypadal stále stejně, od dětství se tam nic nezměnilo. Ama tam našla odpovědi – možná to není náhoda, možná je to všechno synchronicita. Nevzpomínám si, jak v tom snu vypadal, vím, že to byl nějaký šaman, vím jen, co z něj sálalo. Mohla jsem utéct, bylo by to bezpečnější. Bytost, která se na vás podívá a jste ovlivnitelní. Mohla bych být jeho loutka, stačila by jedna myšlenka. Mohla bych být mrtvá, stačilo by slovo. Ale to on neudělal... „Patříš sem, i když ses narodila jinde,“ vykládá mi, „využíváš špatně svoji sílu.“ A já nerozumím. Ničemu. Amazonie, to byl odjakživa můj sen, začalo to jednu noc, když jsem byla malá, a pokračovalo to ve dne. Ale pokud někam patřím, tak spíš do Irska, tam jsem se cítila doma, oponuju v duchu, ale on slyší. „To, co cítíš ze mě, máš v sobě, rozumíš?“ 

Já na tyhle věci už nejsem, kdysi jsem se chtěla vyznat v bylinkách, přírodní léčbě, zrovna šamanismus mě lákal... Taky jsem četla Nebe nemá dno... Ale teď mám svoji sociální práci, pomáhám doopravdy, těm, kdo si sami pomoct nemohou. Inspiruje mě to, vidím díky tomu i své možnosti, to, že nemůžu promarnit čas. Že je v mojí moci, jak se budu cítit. Že jsem to, co si vyberu, ne to, co se mi stalo. Ne každý si může vybrat. Ne každý má ten luxus. „Přesně tak. A teď si na něco vzpomeň.“ Moje blízká duše, když cítila v nohách ostny, měla imaginaci lva v kleci, vzteklého, se spoustou energie v sobě, který ale nemůže ven. Ty studie o perfekcionismu, to je ono! Dojde mi po probuzení. 
Perfekcionismus způsobuje agresi, která se projeví ve svalových křečích. Nejde ven. Ven, potřebuju to pustit... Pustit ven, ale nehledat venku. V tanci jsem sama sebou, cítím jen ten oheň, tu podstatu, nic okolo, bolest zmizí, všechno zmizí. Otevírám oči, ruce pálí, běžím do koupelny, pod studenou vodu. Nepomáhá. Zamknu se tam a schoulím v křečích, které nesmí být vidět. Musím říct nejlepší kamarádce, že se mi zdálo o pralese, byl to náš společný sen. 

O pár hodin později se dozvím, že zemřela moje kmotra. Alena. Už jen význam toho jména... a ona byla opravdu taková, měla jsem něco z ní. Mám po ní i druhé jméno. Zdálo se mi i o katastrofách, konci světa, v pralese jsem věděla, že doma se děje něco, co nemůžu ovlivnit... Dávám dohromady střípky, možné synchronicity, kniha Nebe nemá dno, vzpomenu si a pak na ni narazím náhodou v knihkupectví. Nestíhám vyšetření, budu snad muset jet s vlasy plnými gelu po eeg za autisty, ale k čemu? K čemu diagnózy, prognózy, hledat venku? Nikdy jsem se s žádnou nesmířila, a proto jsem se uzdravila. Jsem to, co jsem si vybrala, že budu, tohle říkal i Jung, má vždycky pravdu. A moje pravda je v tanci, moje já je v tanci, potkáváme se s tolika bytostmi, někdy ve správný čas, jindy v nesprávný, jenže něco takového neexistuje. Venku nenajdeme nic, jde o to, potkat se s vlastní duší, pak se vyjasní všechno ostatní. 

Sama v pokoji, za okny odkapává ticho. Nemusím pouštět hudbu. Půjde zevnitř, jako na taneční terapii. Všechna já splývají, hladím po vlasech tu holku se dvěma copy, část duše, která se kdysi odštěpila. Už si nebude myslet, že nemá hodnotu, kdykoliv není dokonalá, skutečná láska jde zevnitř, sama k sobě, máma ti ji už nedá. Pouštím tu ohnivou, už dávno nemusí vzpomínky vyrývat do kůže. Ta éterická spí, nemůže bolet. Tak jsme jen tři, bolest nás sjednocuje a já už chci navždy vymazat hranice, být jen jedna. Zatímco tančím, bolest se proměňuje v barvy, v energii, teče tělem, skrz něj, prosakuje ven. Uchopit ji a přetvořit, i ona je bytostí, která se ode mě odštěpila. I ona je něčím, co jsem nechtěla, co jsem odmítla. Co se musím naučit mít ráda.