Vuflordova společnost

-Zimy v kraji Křepelčího hnězda byly vždy mírné, Vuf si toho byl vědom, ale tento večer byl jiný. Na Zaječí se hnala bouře, kterou si ani ti nejstarší nepamatují. -

,,Po… poslední korbel Vufe!“ koktavě mě pobízel Radošlap od kovářů. Byl to chlap jako hora, trochu nemotorný, ale byl bystrý a rád pomohl. Když však byla řeč o kalném ječmenném moku, byl k nezastavení.,,V této vytříbené společnosti se odmítá těžko,“ pravil jsem, ,,ale děti čekají“. ,,To to bych r…rád věděl, který děti myslíš,“ oponoval Radošlap. Měl pravdu, žádné děti jsem neměl, ale doufal jsem, že v jeho stavu si to v hlavě nedokáže poskládat. Vstal jsem, zamotala se mi hlava, škobrtl jsem o židli a spadl na zem.  Celá krčma se rozesmála. Byl jsem rád. Domů se mi nechtělo a tahle forma rozloučení se mi zamlouvala. Oblékl jsem si těžký kožešinový kabát. Zapl opasek s pochvou. Naposledy jsem zvolal na rozloučenou a otevřel dveře. Otevřel je silné slovo.  Zatáhl jsem za kliku, ale dveře se neotevřely. Bylo to jako by na ně někdo tlačil, ale to není možné, dveře se otevírají dovnitř. Zatáhl jsem větší silou, ale opět nic. Chlapi se opět rozesmáli.,, Vufe, ty jsi nemožnej,“ zařval na mě hostinský, ,,před ženskejma se napruješ, ale dveře otevřít nedokážeš,“ krčma vybuchla smíchy, ,,Naser si tlusťochu!“ reagoval jsem s úsměvem. Hostinský obešel pult a pomalým houpavým krokem kráčel ke dveřím.,,Bude to ještě dnes?“ Řekl jsem si sám pro sebe. Hostinský Rafl měl sice pupek jako sud, ale každodenní nošení korbelů piva a válení sudů vína mu vypracovalo pěkné svaly na rukou. Rafl si vyhrnul rukávy a vší silou zatáhl za kliku – nic.  Nikdo v krčmě už se nesmál. Zdálo se, že Radošlap na chvíli vystřízlivěl.,,Zatáhneme společně,“ navrhl jsem.  Obličej měl hostinský rudý a na čele mu nabíhala žilka. Dveře se rozlétly a dovnitř se vyvalila hromada sněhu, hrozivý vítr rozházel kabáty přítomných po krčmě. Rychle jsem vyskočil ven a tělem se zapřel o dveře. Nějakým zázrakem se zavřely a já byl sám. Teprve teď jsem si uvědomil co se děje. Všude bílo. Neviděl jsem na krok. Vítr se mi zarýval do kůže. Co se to děje? Všude byl sníh. Byl jsem  zvyklý na poklidnou cestu. Ze Zaječího do Smraduně to jsou 3 míle. Za normálního počasí je to jednoduchá cesta, ale v téhle vánici? Takovou zimu jsem nezažil. Tam kde kdysi svítila světélka domů Smraduně dnes byla tma – bílá tma. Ale na cestu jsem se vydal.

Bořil jsem se do sněhu. Byl mi do půli stehen. Po pár krocích jsem měl promočené onuce. Byl jsem promrzlý na kost. Prsty jsem necítil. Byl jsem asi ve třetině cesty, ale v tomto terénu to mohlo být mnohem méně, než se zdá, když jsem poprvé uslyšel vytí. Zamrazilo mě. Vlci? Ti se vždy ukrývali v hlubokých lesích. Ale je možné, že v takových mrazech se mohli vydat hledat potravu na jiná místa – místa, kde  je lov jednodušší.,,Ale to je blbost,“ uklidňoval jsem se ,,Určitě to byl jen nějaký toulavý pes,“říkal jsem si.,,To by tak hrálo, hah, abych se bál nějakého prašivého čokla!“ Srdce se mi zastavilo. Slyšel jsem opět vytí, tentokrát mnohem blíže. Zrychlil jsem. Vytí potřetí. Utíkal jsem tak rychle, jak mi to hluboký sníh dovolil. Přestalo sněžit. Rychle jsem se ohlídl a zahlédl jsem zhruba 15 černých teček asi 500 stop zamnou. U svatého Munziho. Zleva mi nabíhalo dalších 5 vlků. Do prdele. Sáhnul jsem do pochvy, ale nic jsem nenahmatal. Meč mi museli ukrást v hostinci. Vzteky jsem hlasitě zařval. Odhodil jsem kabát a opasek. Nic mě nemohlo zpomalovat. V dálce už jsem viděl světélka, ale zároveň jsem slyšel, jak se vlci dorozumívají štěky. V plicích mě píchalo, zdálo se, že se mi v nejbližší chvíli roztrhnou. Chvíli jsem si snad dělal naděje, že to do Smraduně stihnu. Poté jsem cítil nepopsatelnou bolest v lýtku. Spadl jsem. Nejrychlejší vlk mě dohnal. Jeho zuby se mi opakovaně zarývaly do svalu. Teplý proud krve mě hřál na noze. Doběhl zbytek smečky. Cítil jsem, jak mi rvou maso z rukou. Nebránil jsem se, i kdybych chtěl, nevěděl jsem jak. Než jsem omdlel, viděl jsem, jak vlci utíkají pryč. A slyšel jsem zoufalé kňučení.

Pomalu jsem otevřel víčka, měl jsem je zalepená krví. Probudil mě houpavý pohyb, zápach a neuvěřitelná bolest. ,,Kde to sakra jsem?“řekl jsem na půl pusy. Odpovědi se mi nedostalo. Podíval jsem se na zem, pohyboval jsem se. Někdo mě nesl na rameni. Zelené nohy mě utvrdily v mé domněnce. Ruce jsem měl svázané. Přemýšlel jsem, jestli je lepší být roztrhán vlky, nebo být v zajetí orků. Orkové, ,,fuj!“ odplivl jsem si. Rasa zelených bezmozků. V hlavě vymetýno a ženy byly kolikrát ošklivější než muži. Hlava mě třeštěla, že by kocovina? Ta určitě taky, ale cítil jsem, jakoby mě ti obři pro jistotu ještě trefili palicí po hlavě. Chtěl jsem si tam sáhnout, ale jen co jsem trochu nadzvedl ruku, bolest mi projela celým tělem. Že se divím, ještě před pár hodinami si mě porcovali vlci k večeři. Rameno jsem měl jistě vykloubené a to nemluvím o tržných ranách a zlomeninách. Všiml jsem si kusů hadrů omotaných kolem ran. Orkové se mi pravděpodobně snažili pomoc, nevěděl jsem proč, asi si mysleli, že za mě dostanou peníze, ale určitě by nepohrdli ani sladkým lidským masem. Tyhle zvířata jsou schopný všeho. Napočítal jsem družinu 12ti orků, nejspíš průzkumnický oddíl. Co k čertu dělali tak blízko lidské osady? Lidé jsou s orky na válečné stezce od nepaměti, ale co dělali zde u Zaječího? Nejčastěji přepadávali obchodníky, nebo osamocené skupiny ze kterých mohli dostat peníze. Ale rabování chudých zemědělských vesnic k nim nešlo. Ale poslední dobou je opak pravdou, nejdříve vlci, potom orkové. A v hlavě jsem měl otázku - co mě tuhle zimu ještě potká?