Vuflordova Spása

Buch! Praštil jsem se do hlavy. To zvíře co mě neslo semnou praštilo o zem. Zastavili jsme někde v bažinách, sníh už tál a všude bylo mokro. Svázali mi ruce, nohy a lanem mě přivázali ke stromu. Já v klidu seděl. Zaječí úmysly jsem neměl. V mém stavu bych se daleko nedostal. Nohy a ruce roztrhané od vlků, hlava rozmlácená od palcátu a všude kolem bažiny. Potřeboval jsem ranhojiče a rychle. Sledoval jsem, co ty obludy podnikají. Bylo šero a vypadalo to, že si staví tábor na nocování. Kručelo mi v břiše, už jsem den nejedl. Očima jsem projížděl každého orka. Byla to odporná stvoření. Tohle bylo mé první setkání. Předtím jsem o nich slyšel jen v povídačkách. Ale oproti povídačkám byli ve skutečnosti mnohem odpornější. Mé oči se zastavily na nějaké dívce. Blouzním? Několikrát jsem zamrkal. Ale ta dívka tam byla pořád. Byla svázaná stejně jako já u stromu na druhé straně tábora. Celou cestu musela být v družině a já si jí nevšiml. Prohlédl jsem si jí pozorněji. Byla to půlčice. Měla kratší hnědé vlasy a na sobě šedý hábit. Na půlčici docela pěkná. Jeden ork zažehl oheň a zavěsil nad něj kotlík. Co bych teď dal za misku hrachovky, řekl jsem si. Ruce jsem měl svázané, překulil jsem se tedy na břicho a pusou jsem se zakousl do sněhu. V puse jsem ho rozehřál a jazykem jsem si přejel přes popraskané dehydratované rty. To byl pocit. Převalil jsem se na záda a koukal na pomalu se smrákající oblohu. Zavírala se mi víčka, když v tom do mě někdo kopnul. Otevřel jsem oči a viděl nad sebou nejméně 9 stop vysokého orka. Ten něco zabručel svým hlubokým hlasem a půlčice, která stála za ním a které jsem si nevšiml, mě začala rozvazovat. Posadil jsem se. Kůra stromu se mi zaryla do zad. Půlčice si do rukou vzala misku, ve které se převalovala nějaká břečka. Odhadl jsem, že by to mohlo být jídlo. Najíst jsem se chtěl sám, ale nemohl jsem hýbat rukama. Spása, jak jsem té malé začal říkat, protože mi přinesla jídlo, začala polínkem nabírat kaši a pomalu s ní směřovala k mým ústům. Ten smrad jsem cítil už z dálky, ale polkl jsem. Lepšího jídla se mi teď dlouho nedostane. Od ohně jsem uslyšel hluboký smích. Ork, který mě hlídal, se otočil a něco na ostatní zařval. Všichni se rozesmáli. Šel pomalou chůzí ke skupince a něco pořád žvatlal jeho zvučným hlasem. Spása na mě promluvila: ,,Dělají si z tebe srandu.“ Zvedl jsem obočí: ,,Ty jim rozumíš?“ Spása se pousmála. ,,Šebralštinu mě učili od mala.“ Tohle slovo jsem slyšel poprvé. Půlčice se ohlédla na zvíře, co nás mělo za úkol hlídat, vyhrnula si sukni a z opasku si rychle odepla maličkou lahvičku s tekutinou. Řekla mi, že jestli chci přežít, musím to ihned vypít. Její lišácký úsměv mluvil za vše. Učinil jsem tak. Ihned jsem usnul.

Sleduji Spásu jak se jí trhají záda. Pomalu se objevují pírka. Černá křídla se bleskově rozpřáhla. Černají jí vlasy. Kostnatí jí ruce. Odpadává kůže a zůstávají pouze kosti. Koncům prstů dominují dlouhé drápy.  Pomalu se na mě ohlíží. Místo obličeje lebka. Má rudé plápolavé oči.  Jarjanš! – posel smrti.

Otevřel jsem oči a cuknul sebou. Čůrky potu mi stékaly po obličeji. Oči mě pálili a hlava třeštěla. Měl jsem horečku. Opět jsem usnul. Mohl jsem spát den, dva. Než jsem se probudil znovu. Koukl jsem se na své ruce. Po trhancích od zubů zbyly jen malé jizvy. Nevím co do mě Spása nalila, ale rozhodně to nebude nic, o co bych se měl hluboce zajímat. To co mě znepokojovalo bylo to, že jsme pořád šli. Už třetí den na pochodu. Až orkové zjistí, že mi nic není, budu muset jít po svých stejně jako Spása. Úsměvem jsem jí poděkoval, ona se začervenala. Opět se smrákalo a orkové tradičně budovali tábořiště. Nedostal jsem najíst. Pro mě dobrá zpráva. Nebudeme daleko od konce cesty. Dnešní večer byla poslední šance na útěk. Orkové si to uvědomovali. Krk mi přivázali ke stromu tak, abych se každým pohybem škrtil. Ruce a nohy mi svázali také ke stromu a všechny tři smyčky svázali dalším lanem k sobě. Chtít utéct bylo zbytečné. Všichni orkové šli spát. Po pár chvílích se tábořištěm ozývalo mohutné chrápání. Už se mi přivírala víčka, když v tom jsem slyšel dření provazu. Koukl jsem se napravo. Přivřel jsem oči a zahlédl, jak se spása snaží rozedřít provazy o sebe. Bylo to velmi náročné, ale taky to byla možnost. Už si osvobodila ruce a sklonila se, aby si rozvázala provaz u nohou. Říkal jsem si, jak je šikovná, ostatně jako všichni půlčíci. Ale pak jsem zahlédl siluetu, která se tyčila nad Spásou. Slyšel jsem tlumenou ránu. Zůstala bezvládně ležet na zemi. Ork ji přivázal každou ruku k jinému stromu, aby se nemohla znovu rozpoutat a šel spát. Smířil jsem se se svým osudem a zavřel jsem oči. Probudilo mě šimrání na rukou. „Co, co se to děje?“ řekl jsem. Odpovědí mi bylo krátké: „pšt.“ Uposlechl jsem a byl jsem zticha. Někdo mě osvobodil. V životě bych neřekl, že Radošlapa od kovářů uvidím tak rád. Navzájem jsme se chytli za tváře a s úsměvem se na sebe koukali. „Vufe, ty žiješ,“zašeptal Radek. „Taky se divím,“ odpověděl jsem mu a usmál jsem se. Pojď, chytil mě Radošlap za ruku a táhl mě pryč z tábora. ,,Počkej!“ vytrhl jsem svou ruku z jeho sevření. ,,Musíme vzít i tu půlčici.“ Radek nechápavě zvedl obočí.  Otočil jsem se a opatrně našlapoval směrem ke Spáse. Měla zakrvácený obličej. Odvázal jsem ji a zvedl jsem ji na své rameno. Byla lehká. S mým druhem od kovářů jsme šli asi 2 míle. Tam měl přivázané své dva bělouše. Od Radošlapa chytrý tah, orkové by mohli slyšet jejich řehtání.