Psychospirituální krize - 6. část - Podivná dovolená

Řád na Zámečku

Život na Zámečku se jistě v mnohém podobal životu na jiných odděleních českých psychiatrií. To jsem ale zatím neměl možnost zjistit a mít tak nějaké srovnání. Čím se vyznačoval každodenní život v léčebně hluboko v lesích nad kdysi krajským městem? Byl to především řád, nebo aspoň snaha o něj. Ten byl vymezen především časem na léky a jídlo. A mezi tím se odehrával veškerý život. Ráno kolem sedmé tu méně tu více vtrhly sestřičky do pokojů pozotevíraly či natevřely okna, co jim řetízky povolovaly, popřály dobré ráno a zmizely zpátky na sesterně nebo do kuchyňky, kde připravovaly vozík se snídaněmi. Před snídaní samotnou obcházely pokoje v těsném závěsu za budícími sestřičkami terapeutky a zvaly na rozcvičku, ta se konala v přízemí nebo na dvoře – bylo-li k tomu počasí. Leč bez většího úspěchu, neb spousta lidí nastřelených a utlumených prášky byla ráda, že je ráda a jen se převalila na druhý bok a spala dál. Klidně i celé dopoledne, když na to přišlo. Radek rozcvičky bojkotoval taky, po své počáteční nechuti jsem ale začal na cvičení vyrážet a zjistil, že to je spíš protahování než poctivá rozcvička. Aspoň ale byla hned po rána nějaká změna a činnost. Snídaně se odbývala na jídelně, kde ale nebyl dostatek židlí pro všechny, takže opozdilci si nosili talířky s rohlíky, jogurty a loupáčky na své pokoje. K nim bývalo obvykle kakao, naštěstí však bez škraloupů. Hned na to se stála fronta na léky s připraveným hrnkem čaje z barelů – hořkým či sladkým.

Ti, co spali špatně, vůbec, nebo vstávali brzy ráno, už vesele vypalovali na kuřárně, centru celé léčebny. Po snídani se tam odehrávala vždy jakási první neformální komunita či skupina. Prostě se tlachalo a drbalo kdeco a kdekdo, od pacientů počínaje, přes personál až po nejvyšší politické „špičky“. Asi jako kdekoliv jinde na pracovišti nebo v hospodě. Žádný velký rozdíl. Lidi si mají potřebu povídat a sdělovat ať jsou na takzvané svobodě venku nebo za katrem vězení či zámkem psychiatrie.

Terapeutický program visel na nástěnce s dalšími pokyny pro pacienty. Většinou byla ráno vizita s lékařkou, která měla na starost konkrétní pokoje. Na druhém, stejně jako na prvním patře byly doktorky dvě. A jim všem šéfovala paní primářka. A my s Radkem měli naši Moniku. Na každou vizitu jsme se tak nemohli dočkat, že jsme si pomalu stříhali, kdo dá ten den přednost tomu druhému. Následovala pracovní terapie (v přízemí v terapeutické místnosti), která spočívala v jednoduchých manuálních činnostech – trhání molitanu, šití panenek atd. (na to byli esa pacienti z prvního patra) nebo sofistikovanějším malování mandal či vlastních obrázků. My odtud často mizeli na pinčes do chodby, kde se odehrávaly rozcvičky. Měli jsme většinou i otevřené dveře na dvůr, kam jsme si vždy odskočili zapálit cigáro a pokračovali v litých soubojích na zeleném stole. Dostali jsme se s Radkem i dvakrát  do truhlářské dílny ve sklepě, kde se vyráběla krmítka pro ptáčky nebo dřevěná ohrazení pro odpadkové koše.

Po obědě a nezbytné pauze s kávou v ruce na kuřárně bývala relaxace s meditativní hudbou či slovem Miroslava Moravce. A pak už se mnozí nedočkavě tísnili před výtahem, aby je sestřička svezla dolů a oni mohli opustit dveře ústavu a nadechnout se na pár hodin svobody v lese, nebo si dojet do města do kavárny na jinou než ústavní kávu.

Vcelku stereotypní program však tu a tam přeci jen něco zpestřilo. Byl to především krámek, se kterým kdosi tuším každé úterý jezdil a rozbaloval tam, kde jsme obvykle protahovali svá těla. Nejžádanějším sortimentem byly samozřejmě cigára, sladkosti ke kafi, káva a křížovky. Dalším zpestřením byly diskotéky, o které se staral synek paní primářky Koubkové. Ano, je to tak. V blázinci pouštěl kdeco, i když v přijatelných decibelech. Bylo to docela fajn, když se po chodbě ploužilo a trsalo v pantoflích mezi křesly. Od té doby jsem nabýval dojmu, že se můj pobyt na Zámečku, až na ty zámky, až tolik neliší od pionýrských táborů, které jsem absolvoval v 80. letech v našich i zahraničních rekreačních zařízeních.

Noví přátelé

Když pominu mé počáteční jakoby paranoidní představy o pacientech coby převlečeném a střežícím personálu scházejícím se obvykle na veřejně tajných poradách na kuřárně, kde museli zákonitě řešit jak na mě a co se mnou, můžu říct, že jsem do jejich party po zjištění, že oni lidé mají stejný status pacoše jako já s Radkem, vcelku lehce zapadl. Vzpomínám na dva nerozlučné kamarády a psychiatrické harcovníky – paranoidního schizofrenika Oldu a jeho kámoše Sváťu. Olda byl koňák jaksepatří, tu a tam vnějaké stáji skutečně i pracoval, ale nebývalo to na dlouho. Vždy ho sejmula jeho nešťastná schíza a on to v reálu nedával, tak musel být hospitalizován, kde však svými vtípky spolehlivě pobavil každého. Zvláště jeho klasifikace prdů dle hlasitosti a zápachu neměla chybu, pro což ovšem některé dámy neměly pochopení. Rozhodně by si nezadal ani s Charlsem Bukowskim. Sváťa byl mlčenlivější, ale moc hodnej týpek, který by se pro druhého rozdal. A Janička byla od začátku mou velkou kámoškou, dost možná i proto, že jsme byli z jednoho města a oba tíhli k umění. Já k muzice a ona k výtvarnu. Malovala a co vím, tak maluje stále, překrásné obrazy andělů a další mystická témata. Do léčebny se dostala po rodinné tragédii, kdy zemřela její dcerka i s její maminkou pod koly náklaďáku. Další lidičky mi trochu po téměř dvaceti letech splývají s dalšími pobyty, neb na Zámečku bylo zvykem, že „dobří holubi“ se vraceli na místo činu. Takže jsme se s mnohými lidmi v léčebně potkali několikrát. Bylo to opravdu jako na rekreaci ROH, kdy se s přáteli vracíte na jedno a totéž místo, byť tuto často neplánovanou a nechtěnou dovolenou či pobyt na psychiatrii nazval můj pozdější psychoterapeut Mgr. Králík jako „PODIVNÁ DOVOLENÁ“.

pokračování příště ...