Cesta ke kameni

Cesta ke kameni

Branou ven od staré zvonice,
na hliněných schodech posledního azylu,
ti,
co nezbylo jim nic než věřit,
střádali si do plechovek drobné z cizích hříchů.

"Bůh žehnej těm,
co mohou ještě platit za svá odpuštění."
Kaluže odrážely potrhané nebe.

Nějaký starý člověk
s bezkrevnou tváří alpských protěží,
co samotu skrýval za překlady hexametrů,
četl krásnou výslovností Homéra,
jazykem, kterému nikdo nerozumněl.

Pak do polic knihoven,
trochu nahrblých nastřádaným věkem,
srovnal těžké knihy v pergamenu,
svědomí pravdy a omylu.
Začalo pršet listím bezkvětých lip.

Ptáci, věční kritici hřbitovních kutálek,
štěbetali někam do záseků stromů,
k čemuže kamennému budou křídla.
Na zadky oslů dopadaly první rány.

Když otevírali dveře nosítek,
ještě pršelo.
Zatím, co jeden muž šel pro kostelníka,
průvod s nosiči se zastavil
a chrchly trefovali okraje výkopů.

"Božího požehnání už bylo dost."
V chalupách ožila klevetná hnízda bezzubých manželek.
Ruce pomalu těžkly, aby byl lehčí hlad.
V kameni hnul se pohyb lidských dlát.