Dořina komoda

Bylo to, jakoby se zdálo včera. Bylo to dnes. Povšechný vítr idejí mi přiblížil mou roli ztroskotance. Hodiny odbíjely půlnoc a já se rodil. Zítra už prášky nevezmu. Jsem jediný příjemce jagelonského dědictví a prohlašuju se za jednorožce. Začnu cvičit s láskou ke svému tělu, ve kterém se bijí nejrůznější bakterie smyslu. Hovořím jasnou řečí a protiřečím si na konci každé věty. Hudebně je to v pohodě, jen se ztrácí význam, řekl mi kdysi učitel zpěvu. Musíte zažít bolest a pověsil mě za nohy. Vyhledám ho dnes za to a zabiju. Nebudu si už brát servítky, když je ten konec světa. Není nutné v pasivní rezistenci přežívat své vlastní smrti. Je potřeba se konečně zrodit. Přeceňuju výrazně lidi kolem sebe. Myslím si, že mají vizi, opírám se o ně a tím si škodím. Svým rohem zmáčknu tlačítko a otevře se trezor. Dořina komoda.

To napsal na papírek, než ho odvezli na elektrošoky. Jiná varianta už v jeho případě nebyla. Ostrá bolest prořízla vše kromě světla zářivky. V erární nahotě se cítil jako oběť světa prevítů. Byla to systémová chyba, že mu diagnostikovali paranoiu a ty další věci s roztrženou hrudí. Depresi taky necítil. Byl to jen pokus ho kontrolovat. Nakonec se vrátil a zavěsil si na srdce rumovou pralinku. Vytočil Boston a nechal se spojit. Nechal se usouvztažnit. Od teď už byl schopný vyprat si ponožky, i stáhnout holce punčochy, byl schopný všeho. Odvracel tvář od malých úkolů, pomalu se orientoval na to silné v člověku. Kobra a jestřáb nahradí Nietzscheho zvířata, ve světě specializace je třeba mířit přesně. Oko nad obočím někde vprostřed těla zažívalo renesanci. Jak musí trpět ti, kteří tomuhle humbuku nevládnou?