Nadrženost luny

Pozdě je již... Sťaté hlavy plazí se po střechách. Málo je těch spokojených chvil a ty co jsou, ty přibývajícím věkem lidsky zapomínám. Svit luny odráží se v myšlenkách, toužím po černých mračnech v mdlobách navždy plout. Vládu nade mnou převzal onen zlý celibát, v těchto mukách nevášně se bojím už i pohnout. Celibát, toť všech radostí nenasytný je žrout. Zbývá mi už žít jen v modlitbách, naštěstí jsem ale pro. Jen škoda, že už nejsem dávno nevinná.. Že zradila jsem Boha, ups, jak teď bez toho všeho procitám... Možná zranila jsem nechtíc milovaného člověka.... Co byl pro mě někdy vzpura. Možná ho už více neuvidím a za to, se až do dodýchání navždy radosti vyhýbám. Na chvíli je vše jen jako. Jsem pes co na chvíli neštěká, pomůže mi snad zapomenut můj oblíbený papír a kreslící tuha? Své jméno tiše proklínám. Každý nový den, mi na hlavu spadne, dalších nových s*aček nejméně tuna. Svírám v ruce ten svůj osudný kámen. Zkušenosti jsou moje nejlepší vzpura. * Elvi

---