Prokletej job 2

Být šerifem v malém městě není jen zábava a klidná práce.

Druhá zkouška…

Vlastně jsem ještě ani nenapsal kdo jsem že? Tak dobrá. Jmenuji se Joe Travis a to jméno se mě líbí. Ještě před třemi měsíci jsem byl jen mladý tulák v sedle, stejně jako tolik dalších. Když jsem dojel do Dawson creeku,v kapse mě cinkalo asi čtyřicet centů. Kůň byl znavený a potřeboval nově okovat. A po malé akcičce v salonu ze mě místní rada udělala maršála tohohle asi stopadesáti hlavového městečka. Byl to klidný job za čtyřicet dolarů měsíčně, než psanci přepadli dostavník. Ve stejnou chvíli už jsem byl šerif a musel za psanci vyrazit. Po nějakých štrapácích jsem se vrátil do městečka poměrně včas a zabránil další loupeži. Dva z banditů jsme dostali živé a druhý den jsem se zúčastnil poprvé souboje na kolty. Zvítězil jsem a mé sebevědomí prudce stouplo. Co na tom, že jsem byl zasažen čtyřmi kulkami z šesti a já se trefil jen jednou? Vyhrál jsem a o to šlo. A tak jsem byl zase spokojeným šerifem. Ale neštěstí nechodí po horách…

 

Když se rozletěli dveře mé kanceláře, bylo téměř poledne. Zrovna jsem plánoval návštěvu jídelny a současně slečny Shellyové, i malou obchůzku po městě. Rozražené dveře měl na svědomí Parker, agent místní dostavníkové stanice Fargo Wells.

„Co se děje?“ vzhlédl jsem k němu od týden starých novin.

„Šerife, v salonu je nějaký mladík a tvrdí, že jste zbabělec. Chce si to s vámi vystřílet. Ten Lasiter byl prý nějaký jeho kamarád či co.“

Zavřel jsem oči. Pro boha. Jednou to muselo přijít. Čekal jsem to už několik týdnů. I kdyby to nebyl Lasiterův kamarád, pořád to mohl být jeden z mladíků co si chtějí dokázat, že jsou s koltem nejlepší. Mladí divočák chtějící získat slávu pistolníka tím, že zabije jiného, slavnějšího.

Přitom já ani pistolník nebyl! S Lasiterem jsem měl obrovské štěstí že mě jeho kulky nezasáhli líp. Jedna se dokonce svezla po mé hvězdě maršála, zlomila žebro a vyrvala kus masa místo toho, aby mě zabila. A proto je má šerifská hvězda z dvojitého plechu… jen tak, pro jistotu. Ale ne že bych čekal, že budu mít podruhé znovu takové štěstí.

Zhluboka jsem se nadechl a postavil se, Narazit klobouk na hlavu, připnutí nábojového opasku s revolverem. Nosil jsem teď Lasiterovu zbraň, byla to jeden z těch moderních perkusních věciček od firmy Colt. Krásně mě seděla v ruce a bylo vidět, že to je zbraň pistolníka. Upilovaná muška aby se pistole nezasekla v pouzdře, oddělaná spoušť. Střílelo se tak, že se jen pouštěl úderník. Střelba se sice zrychlila, ale utrpěla přesnost. Však na přesnou střelbu jsem měl Dragonova, těžký revolver připnutý na levé straně. Do ruky jsem si vzal pušku a ujistil se, že je nabitá. Neměl jsem sebemenší chuť jít s mladíkem do souboje.

Vyšel jsem ven a rychlím krokem zamířil šikmo přes hlavní ulici k Billovu salonu Zlatý nuget. Před salonem stálo několik koní, zaujal mě z nich vraník ze sedlem pobitým stříbrem. Kůň měl také nehezky rozdrásané slabiny od ostruh. Z poza salonu se náhle vynořil Barnabáš. Neznal jsem jeho příjmení, možná že dokonce ani žádné neměl. Barnabáš mě dělal písaře, hlídače vězení a podobně. Byl to starý chlapík který prožil většinu života v horách. Kývl na mě a já věděl, že mě bude krýt záda. Neměl sice sebou svou předovku, ale co jsem věděl, s nožem zacházel jak málokdo a navíc u sebe nosil indiánský tomahavk.

Zhluboka jsem se nadechl a nechal si ovývat tvář větříkem. Prudce jsem zamrkal, když se mě do očí dostal i prach. Slunce sice pálilo, ale den se mě zdál nějak smutný a zbytečný. Zatracenej život, pomyslel jsem si a vešel do salonu. Ten mladý divočák mě padl do oka hned. Stál u baru a pohrával si se sklenkou whisky. Byl to světlovlasí mládenec s pistolí nízko u pasu a zíářivím úsměvem. Mohl být tak o dva roky mladší než já a vypadal odvážně a tvrdě. A na botách měl velké mexické ostruhy. Jinak v salonu bylo několik jezdců ze dvou rančů v okolí, hráč Ernest kterému jsem před měsíci zachránil uloupené peníze a samozřejmě Bill. Pozornost všech se obrátila na mě.

Držel jsem pušku ze šikma dolů. Stačilo pohnout hlavní a mladík má včelku v noze.

„Á šerif se obtěžoval“ ozval se mladík náhle.

„To ano mladej“ usmál jsem se. „Prý ses po mě ptal.“

Malinko zrudl. Určitě se mu nelíbilo to moje „mladej.“

„Nejsem chlapec šerife“ zavrčel.

„Ale chováš se tak. Bille, pivo prosimtě. A ty chlapče vybal, proč se tady vychloubáš, že mě odděláš.“

„Jmenuji se Mike Darinson pane. A Lasiter byl můj dobrý kamarád.“

„Tak to bych tě měl sbalit a podívat se jestli taky nejseš na nějakém zatykači co?“

Naježil se. „Tak to zkuste!“ řekl troufale a ruka se mu posunula k pouzdru s pistolí.

„Klid chlapče. Než sáhneš po železe, uvědom si, že jsem šerif. Jestli mě zastřelíš, budeš viset.“

„Schováváte se za hvězdu co šerife? Jste jen zbabělec…“

„Tak pozor na pusu chlapče. Zastupuju tady zákon. Vím že v těchto končinách to je neobvyklá věc, ale mě to baví. A nemám potřebu dokazovat si jak su dobrej tím, že se budu střílet s každým mladým uchem.“ Natáhl jsem se levačkou pro pivo a zhluboka se napil. Tohle pivo bylo opravdu dobré a bodlo. Hned mě bylo líp. Hlavně jsem už neměl sucho v puse. Na první pohled jsem viděl, že ten Mike by byl rychlejší než Lasiter. Štíhlé dlaně, obratné prsty jak si hrál se skleničkou… neměl bych na něj. Ne s pistolí.

„Neříkejte mi chlapče šerife. A neskákejte mě do řeči…“

„Proč bych nemohl? Stejně neříkáš nic zajímavého. Tak vybal co vlastně chceš.“

„Souboj s vámi“ vyhrkl.

„A proč? Nejsem nějaký chlápek z ulice. Jsem šerif. A mimochodem, chudák kůň.“

Odbočení z tématu ho zmátlo. „Co? Jakej kůň?“

„Tvůj. Jsi jen chlapec, protože praví muž a ano… i pistolník, by se o koně postaral dříve než jde do salonu. Vlastně, hlavně pistolník by se o něj postaral co nejlépe.“

„Proč?“

„Protože jen odpočatý kůň dokáže uniknout patrole, vojákům či US maršalovy.“

Nechápal. „Proč by měl…“

„Protože, jak jsem už říkal, za zabití šerifa je okamžitě provaz. Takže by jsi měl být připravený na dlouhou cestu. A chlapče, k čemu by ti má smrt pomohla?“

„Kvůli slávě!“

„Ale jdi. Jediná sláva kterou bys měl, by byla, až by se lidi šli podívat jak tě věsí. A ano… měl bys na náhrobku napsáno „ten který oddělal šerifa v Dawson creeku.“ A kde vidíš tu slávu?“

Pobledl. Bylo vidět, že tohle ho ani ve snu nenapadlo.

„Dej si ještě whisku Mikeu a pak buď odjeď a nebo se poptej po pořádný práci. Dávám ti tady dva dny, pak buď tady budeš makat, nebo ti zakážu město. Okej?“

Váhal. Bylo vidět, že váhá. Strašně moc chtěl střílet, ale moje slova ho (snad) donutila přemýšlet. Cítil jsem, že se potím po celou dobu rozhovoru. Pot mě pálil i v očích, ale bál jsem se mrknout. I ten zlomek vteřiny by mohl tasit… a vyhrát.

Bzučení much.

Pleskání Ernestových karet na stůl, když si vykládal pasiáns.

Dech Billa.

„Dobrá šerife“ řekl náhle mladý divočák a položil skleničku na bar. „Odjedu.“

„Výborně.“ Dopil jsem pivo a zachytil Ernestův pohled. Lehce přikývl. Otočil jsem se a vyšel ven. Bylo mě fajn. Zase jsem něco přežil.

 

Byl večer. Ze stepi se ozývalo zavytí kojota a další dvě mu odpověděli. Vzduch venku byl vlahý a po městě se zvolna rozsvěcovalo těch několik olejových lamp které zapaloval a udržoval starý Shorty. Stál jsem před svou úřadovnou, když ke mně přišel starý Barnabáš.

„To bylo dobrý šerife, s tím klukem.“

„Díky.“

„Možná bys měl vědět mladej, že teď sedí v salonu a mastí karty.“

„S Ernestem?“

„S tím taky, ale prim tam hrají tři chlapíci, asi bráchové. Velcí, zarostlí a nepříjemní. Řekl bych, že maj někoho na stopě, vždycky aspoň jeden z nich vejrá na dveře.“

„Snad odejdou v klidu a míru“ zadoufal jsem.

„Taky doufám. Ale docela chlastaj. Šerife, takoví maníci jsou chodící nepříjemnosti.“

„Já vím“ povzdechl jsem si. „Jdu se na ně podívat. Trochu si dáchni a za dvě hodiny mě vystřídáš.“

„Nemám ti račejc krejt záda?“

„To bys vlastně mohl.“

Překontroloval jsem pušku, zkusil jak jde vytáhnout kolt a volným krokem vyrazil ze šikma přes hlavní ulici. Před salonem stálo asi patnáct koní, většina patřila A v kruhu, pár bylo z Býčí hlavy a tři bez značek. To budou koně těch chlapů. Silná a rychlá zvířata která mají v oblibě jezdci kteří jezdí dlouhé štreky. Bárny už zmizel, šel určitě zase zadním vchodem. Nadechl jsem se vlahého vzduchu a vešel dovnitř.

Tam mě uvítala melodie hraná na housle slepím Sparkym, řev, cinkání sklenic, kouř z cigaret a pach jídla a potu. Prodral jsem se mezi chlapáka až ke karetnímu stolku, kde obvykle sedával Ernest… když zaduněli výstřeli.

Zaječení ženy která stoupala po schodech do patra a vzápětí druhé. Zaklení chlapů, třesk odhazovaných židlí.

„Tady šerif!“ zařval jsem a udělal posledních pár kroků. Jeden z těch vousatých bratrů stál s pistolí v ruce a z hlavně stoupal dým. Další dva poklidně seděli, Ernest seděl taky, ale v ruce měl deringer. V rohu byla zhroucená postava Mika a vedle něho ležel kolt.

Namířil jsem od boku na všechny muže u stolu. „Zavolejte doktora“ křikl sem a pak se začal věnovat střelci, který ke mně otočil hlavu…

„Fred Bannister“ řekl jsem užasle.

„Joe“ vykulil oči Fred. „Hej hoši, místní šerif je náš kamarád Joe!“ oznámil hlasitě svým bratrům.

„Pomalu Frede“ řekl jsem a snažil se zachovat klid a naději že nebudu muset zasahovat. „Co se stalo?“

„Ale, hráli jsme a ten mladík neuměl prohrávat. Obvinil mě z falešné hry a vytáhl kvér. Ale byl jsem rychlejší.“

„Erneste?“

„Jo šerife, bylo to přesně tak“ potvrdil mě hráč a skryl malou pistoli.

„Okej, takže sebeobrana“ řekl jsem a snažil se nedát najevo jak se mě ulevilo. Mezi lidmi se protáhl doktor a poručil pár honákům, aby těžce zraněného Mika odnesly k němu.

 

„Joe, jak ses stal zatraceně šerifem v týto díře?“ zeptal se s plnou hubou Fred. Seděl jsem s nimi v salonu nad skleničkou whisky. Bratry přestal karban bavit a tak jsme si chtěli pokecat o starých dobrých časech.

„Neměl jsem prachy a práce je práce“ zazněla má odpověď.

Johnny, nejmladší Bannister se rozchechtal. „Dělat šerifa? Ty ses posral Joe. To není práce, to je rasovina. Zastánce zákona!“

„Klid Johnny, není zdvořilí se smát kamarádovy za to co ho postihlo“ řekl řekl Fred.

„A kolik to sype?“ ptal se Johnny.

„Čtyřicet dolarů měsíčně a jídlo zdarma.“

„To seš teda pracháč.“

„Drž hubu mladej“ okřikl bratra Fred. „Mlátíš pantem úplně na hovno. Zapomínáš na ty časy kdy Joe jezdil s náma?“

„Ale tehdy nebyl střelec“ řekl pomalu a chladně Ted, prostřední z nich. Teda jsem se bál nejvíc. Chladný, necitelný a strašlivě rychlí když došlo na střelbu. Vlastně, všichni tři se oháněli zbraněmi líp něž většina ostatních.

„Nejsu střelec Tede.“

„Ale oddělals Lasitera.“

„Ale? Starý dobrý Joe někoho sundal? Jak, ze zadu?“

„Johnny, víš že Joe na tohle nemá žaludek. Zabil Lasitera v souboji, že ano?“

„Jo“ utrousil jsem.

Celí trojlístek se na mě divně podíval.

„Proč jste vlastně tady hoši?“ zeptal jsem se.

„Jen projíždíme. Byli jsme chvíli dole v Mexiku a teď si to tudy sypeme na sever. Chceme do Montany“ odpověděl Fred. „Na zlatý naleziště.“

„Jen projíždíte?“ ujišťoval jsem se.

„Jasně. A ty nás jistě necháš v klidu si tady odpočinout.“ Utrousil Ted.

„To jo. No nic, mějte se zatím. Musím na obchůzku.“

„tak se zatím měj Joe. „A kdyby sme se trochu dneska vodvázali… doufám že to pochopíš.“

„Si pište.“ Řekl jsem a rozechvěl se po celém těle.

 

„S těma budou nejčko problémy šerife“ zašeptal Barnabáš poté, co si mě našel v půlce obchůzky.

„Myslíš?“

„Jasný. Snad jim nevěříš že jen projížděj?“

„Jsou to mí kamarádi. Jezdili jsme spolu pro jeden ranč před nějakou dobou. Tuhle Johnnymu ještě skoro teklo mlíko po bradě. A Fred je jen rok ode mě. Byli jsme dobrá parta… akorát byli vždycky trochu horkokrevní.“

„Chtěli rychle prachy co?“

„Jo. To byl jeden z důvodů, proč se naše parta rozpadla. Tehdy nás bylo osm co jsme hledali po rančích v okolí našeho narození šichtu.“

„Ty se jich bojíš co?“

„Ne“ utrhnul jsem se.

„Není hanba se bát chlapče. Ti tři sou vod pohledu nebezpečný jak chřestýši při svlíkání kůže. Ale je tvoje povinnost zasáhnout…“

„Já zatraceně vím“ odvětil jsem a zavřel oči. Ano, Bárny měl pravdu. Bál jsem se. Strašně moc.

 

Brzy bude půlnoc. Vzduch vanoucí z prérie byl chladný a mraky skryli měsíc. Blikavé světlo několik lamp na ulici. Dvě z nich zhasly, starý Shorty se asi opil a vykašlal se na doplňování oleje. No, co nadělat, budit ho nebudu. Bárny mě předal obchůzku a zmizel si do stájí zdřímnout.

Hrčení kol, to se blížil dostavník který tudy jednou za tři dny projížděl. Věren svému zvyku jsem tam zamířil a zalitoval, že nemám kabát. Vítr byl opravdu chladný. Prošel jsem kolem salonu, tam to ještě žilo a přišel ke stanici dostavníků právě včas. Parker, místní zástupce společnosti právě přebíral nějaký vak.

„Je něco nového ve Sweetwateru?“ houkl jsem na křivonohého vozku.

„Skoro nic šerife. Ale slyšel sem zvěsti, že se Komanči zasejc začali hejbat.“

„Proklatě“ ujelo mě. O ranče v okolí strach nemám, ty jsou dobře opevněné a mají dost jezdců, ale co město?

„Jo šerife, nový zatykače“ Presto ani nesesedl z kozlíku a hodil mě obálku. Nečekal jsem až podomek vymění spřežení a zašel za Parkerem do baráku. „Jak je tak v noci šerife?“ pozdravil.

„Utahaně.“

„To jo. Bojím se aby nebyli problémy s těmi chlápky co dnes dojeli.“

„Nebudou“ zabručel jsem nepřesvědčivě.

„Dáte si kafe?“

„A rád.“ Parker mě nalil tu svou černou bečku do plecháče a na stole pod lampou kontroloval zásilku. Prásknutí biče, to odjížděl dostavník.

Rozdělal jsem svou obálku a vzápětí tlumeně zaklel. Z několika zatykačů na mě zírali tváře bratří Bannisterů.

„Co je šerife?“

Ukázal jsem mu beze slova zatykače. Dopis od šerifa ze Sweetwateru byl stručný, přepadli banku a zabili dva lidi.

„Zatraceně. Co budete dělat šerife?“

„Zatknu je“ vydechl jsem a hruď se mi sevřela strachem. Ne, nechám je jet, jen je pobídnu… „No nic, du na to“ řekl jsem a doufal, že ten strach co mám, není poznat.

Vyšel jsem ven a zamířil k úřadovně…

„Stůj Joe“ ozval se chladný hlas. Ted.

„Co je Tede?“

„Neotáčej se. Dostals zatykače co?“

„Ne… vlastně jo. Tede, nechám vás odjet… neblbni…“

„Zatoč do prava. Dělej. A ani nemysli na to, esi stihneš otočit na mě pušku.“

„Tede…“

„Běž.“

Prošli jsme mezi baráky úzkou uličkou. Ted se za mnou držel moc blízko na to, abych něco zkusil. Noc se zdála najednou strašně horká. Šli jsme k zarostlému břehu potoka, asi sto metrů od města.

„Tede… jsme kámoši…“

„Nejsme. Seš šerif a my psanci.“

„Co… co chceš dělat?“

„Oddělám tě samozřejmě. Fred si myslel že by mohli zatykače dorazit a tak poslal mě.“

Už jsme byli u břehu potoka, když jsem to risknul. Pustil sem puškua současně skočil do prava a sahal po koltu levačkou. Jsem pravák, ale bylo mě jasný, že Ted reflexivně vystřelí na levo…

Prásk!

Zaduněla rána z perkusáku a něco mě trhlo raměnem. Ztěžka jsem dopadl do trávy kolt zpola vytažený mě vypadl z dlaně. Zběsile jsem se koulel pryč.

Prásk, další rána, čekal jsem bolest, protože Ted nikdy ještě neminul…

Nic.

„V pořádku mladej“ ozval se bručiví hlas Bárnyho.

„Co,,,“

„Poď sem a vem si kvér.“

Došel jsem k starému zálesákovy. Ted ležel tváří k zemi a v zátylku měl zaseknutý tomahavk. „Eště žes uhnul mladej, bál sem se po něm hodit sekeru aby tě eště netrefil. Takový jako von střílej dokud dejchaj.“

Až teď mě začal sloužit hlas. „Díky Bárny.“

„Nejni zač, dyk su tvůj pomocník ne?“ Jo, netrefil tě náhodou?“

 

O půl hodin později jsem si šel pro Freda a Johnnyho. Spolu semnou kráčel přes ulici Barnabáš se svou dlouhou kentackou flintou a Parker s brokovnicí. Já měl svou oblíbenou dvouhlavňovku a odhodlání v očích. Ted mě chtěl oddělat jak prašivého psa! A na Fredův povel!

Vstoupili jsme do salonu a oči všech se k nám otočili. Byli tu ještě honáci z rančů, lidi z města a pár poutníků a tuláků. A… samozřejmě Ernest.

Klavír a housle ztichli, ruce na kartách zastavili. Bannisterové zase hrály karty. U stolu s nimi byl Ernest a bankéř.

„Frede, Johnny, zatýkám vás…“

A vypuklo peklo.

Johnny s řevem vyskočil a v rukou měl kolty snad jak kouzlem. Bože, ten byl rychlí!

Vystřelil sem okamžitě z pušky a šel do pokleku. Druhá rána, myslím že jsem Johnnyho trefil ale nevím. Jeho kulky srazili Parkera.

Zahřmění ručnice Bárnyho a Johnny v oblaku dýmu z koltů šel k zemi. Bárny skočil bokem a sahal po noži a sekeře. Střílel Fred, petrolejová lampa se rozprskla. Hřmění bouchaček v bleskovém staccadu. To ještě střílel i Johnny. Já měl svůj kolt už dávno v ruce a pumpoval to do Freda. Koupil to, to jsem viděl. Pravačka mě najednou přestala poslouchat a nějaký náraz mě hodil na podlahu.

Ječení, střelba. Levačkou sem vytáhl kolt a vypálil po záblescích, tam musel být Fred.

Ticho.

Ječení přestalo, ztichlo.

Klení, spoustu dýmu ze střelného prachu…

 

Ráno bylo pěkné. Slunce šplhalo po obloze aby se podívalo na naše městečko. Seděl jsem na verandě a díval se na východ slunce. Noční boj měl krutou bilanci. Oba Bannisterové byli mrtví, jak říkal Bárny, takový jako oni střílí dokud dýchají. Parker žil, koupil to do ramene. Bankéře škrábla jedna z kulek přes záda, jak hned zalehl. Ernest byl v pořádku, byli to kulky z jeho derinderu, které navěky umlčeli Johnnyho. Bárny byl v pořádku také. Jinak ještě pár hostů utržilo pár škrábnutí, ale ty šli na konto Bannisterů.

Měl jsem pevně stažené pravé rameno, kulka v něm uvízla a doktor měl co dělat…

V pravdě byl jsem rád že bratři Bannisterovy bojovali. Nedokázal bych se dívat jak je věší. To bych jim spíše pomohl utéct z vězení.

Pořád jsem si musel připomínat, že jsem šerif. Musím dodržovat zákon. Musím dělat těžká rozhodnutí.

A bál se toho dalšího. Jednou nemusím mít takové štěstí jako doposud.

 

---