"Jeden z nich sem nepatří"

Společně se svými průvodci potkává Thomas další úžasné bytosti neznámého světa a okdrývají se mu některé záhadné skutečnosti, například, že ostatní tvorové vědí, že do jejich světa nepatří. 

 

Ukázka z mé momentálně rozpracované knihy Hračka

---

Po nějaké době vytrvalé chůze se konečně objevili na rozkvetlé zelené louce. Z temného prostředí se na krásně prosluněný den změnilo za pár chvil, lépe řečeno pouze za pár kroků. Thomas viděl za sebou podivnou tmu a před sebou na obě strany se táhnoucí zříceninu jakési zídky nebo zdi, která se však nyní již dala bez problému přeskočit nebo dokonce překročit, pokud byl člověk veliký.

Zrovna procházeli přes porost krásně barevně rozkvetlých květin, když se ozval Jarin svým hlubokým hlasem, aniž by zpomalil nebo se zastavil: "Konečně nejsme v Nevidím zemi. Moje celé jméno je Jarin von Guttenhorf, bylo ode mne neslušené se nepředstavit mým spolucestujícím ihned, avšak alespoň zčásti mne omlouvá, že vy jste to neučinili také." Sotva dopověděl poslední slovo, otočil k nim hlavu a s šibalským výrazem na ně jedním okem mrkl.

"Já jsem Denis," ozval se jeden z chlapců. Thomas ihned zvedl hlavu od nádherných květin, aby se také představil, ale jeho slova mu uvízla v hrdle, jelikož si najednou na světle uvědomil, že jeho přítel je velmi umně vyřezaná loutka životní velikosti.

Denis se k Tomovi tázavě otočil. "Thomas," řekl zbrkle, když se probral ze svého zaseknutí. Rozhodl se fakt, že Denis je ze dřeva, přejít mlčením a chováním, jakože to věděl odjakživa. Myš s batohem a živá loutka... Skutečně musel být v jiném světě. Při těchto myšlenkách trochu nejistě obrátil svůj pohled zpět k Nevidím zemi, odkud právě přicházeli.

"Nebylo to zde vždy takhle," vytrhl jej ze zamyšlení Jarin, "poslední dobou se všude rozpíná jakási mlha, smíšená s tmou. Doposud něco podobného bylo jen v Nevidím zemi, dokonce byly viděny i jakési zlé bytosti z té temnoty vybíhající a kradoucí či ničící věci, někde dokonce byly zaznamenány i ztráty na životech," a varovně se k chlapcům otočil v tom samém momentu, kdy se zastavil. Zastavil se tak náhle, že do něj Denis a následně i Thomas narazili.

"No a nejhorší je, že i obyvatelé se k sobě začínají chovat nepřátelsky a zle, to zde nikdy nebylo. Ale celý život chodím po světě a v poslední době jsem našel další oblíbenou zábavu - dělání dobrých skutků pro dobré bytosti, aby to zde bylo alespoň trochu jako předtím."

Chlapci dost dobře nechápali jeho slova, věděli ale, že musí najít onu Thomasovu hračku. Denis si byl jistý, že to je ta hra - dostávat úkoly od bytostí a postupně se dostanou až k hračce jeho přítele. Pokoušel se to vysvětlit Tomovi, který přikyvoval hlavou, na znamení souhlasu. Ostatně sám neměl lepší nápad, vlastně neměl vůbec žádný nápad.

"Avšak bude to jistě obnášet mnohá nebezpečí," prohlásil po delší odmlce opět Jarin, "přidáte se ke mně na této nebezpečné výpravě, která bude zajisté plná putování a pomáhání nejrůznějšího druhu a něčeho dalšího no a také dalších věcí no a v neposlední řadě z nás na jejím konci budou věhlasní hrdinové."

Jako předtím dva kluci rozuměli pouze polovině jeho sdělení. Ale hrdost jim nedala a nejistě přikývli. Myšákovi se po tváři rozlil široký úsměv. "Výborně!" zajásal a znovu se otočil na cestu. Bez dalších řečí pokračoval dál po louce, která byla nádherně zbarvena květy všech zářivých barev a za nimi ji ohraničovala temná země.

Tom se už přestal ustavičně otáčet a namísto toho zrychlil krok, aby jej srovnal s myšákovým. Když se objevil po jeho boku, Jarin se k němu otočil a s úsměvem ho ujistil, že už tam budou. Přešli už jen několik malých kopečků, než uviděli několik desítek dětských kroků širokou alespoň přibližně kruhovou plochu pod travnatým kopcem před nimi. Kolem ní stálo několik prostých garáží, z nichž většina měla jen jediný výjezd právě na udusanou hlínu. Z malé kolonie garáží na kraji s malou čerpací stanicí se vinula pouze jediná výjezdová cesta se stejným povrchem.

"V jedné z nich bydlí," zamýšlel se hlasitě myšák, "v támhleté!" vykřikl radostně a ukázal pánvičkou na jednu ze skromných garáží. "Cože?" nechápal Thomas a žádal pohledem vysvětlení.

"Tamhle je malá vesnička aut," vysvětloval Denis, "bydlí v jedné z těch garáží.

V malé dětské hlavičce to najednou začínalo dávat smysl, auto přeci nebude bydlet ve dvouposchoďové vile. Ještě chvilku se kochali okolní loukou, lesem, který se kolem ní před nějakou dobou objevil a nakonec i malými příbytky pro vozidla, které jako by žily v harmonii s okolní přírodou. Až když už byl Jarin dva kroky před nimi, uvědomili si chlapci, že se stále kochají a vyrazili za ním.

Dva malí kluci si sbíhání kopce náležitě užili a za veselého výskotu se za pár okamžiků objevili v malé osadě automobilů. Jarin klidně došel za nimi a neomylně je zavedl k jedněm z velikých plechových dveří. Vrškem své zakřivené hole na ně zaklepal, až se mu na ní rozhoupala pánvička.

Za několik okamžiků se ozvalo unavené odfouknutí motoru a pak se dveře začaly pomalu vysouvat nahoru. Odkrývaly pohled do prostě zařízené garáže, která nyní byla osvětlena pouze jedním malým světlem nad vchodem.

Po jedné straně byly vidět regály s nejrůznějšími součástkami, oleji a kapalinami, na té druhé visely plakáty nádherných aut a vítězů závodů. Ačkoli nikdy nic podobného neviděli, působila na ně garáž společně s občasnými dečkami a koberečky celkem útulně. Uprostřed toho všeho stál robustní černý kabriolet - bez levého předního kola.

"Ó můj bože, Alberte!" vykřikl myšák a rozeběhl se k blatníku bez kola. Albert smutně zúžil světla a jemně pokýval na znamení smutku. "Ach příteli," ozval se příjemný hlas odkudsi z hlubin motoru, zatímco světla několikrát rychle zablikala, "zdravím vás všechny. Je to smutné, ale..." poté se ozval už jen smutný vzdech.

"Kdo ti to udělal?" vyzvídal rychle Jarin.

"Ti z lesa," povzdychl si Albert.

"Tušil jsem to!" procedil mezi zaťatými zuby myšák a pevně sevřel svou hůl oběma rukama.

"Prosím!" vykřikl automobil naléhavým hlasem, "nechoďte tam. Ne s nimi, jsou to děti a jeden z nich sem ani nepatří."

"No právě proto!" vykřikl von Guttenhorf a rozhodil rukama, jako by se jednalo o samozřejmou věc, "vždyť právě proto mi můžou tak pomoci. Něco bych tu pro ně měl mít."

S těmito slovy poprvé za celou cestu odložil svou hůl s pánvičkou a sundal si ze zad svůj obrovský batoh. Rozvazoval na něm všelijaké šňůrky a provázky, který budily dojem, jakoby jej celý držely pohromadě. Konečně otevřel víko krosny a začal se hrabat malými zvířecími ručkami v jejím obsahu. Začínal postupně vyndávat věci ven, zřejmě aby se dostal k něčemu úplně na dně.

Jako první položil vedle batohu na zem několik komínků nejrůznějšího oblečení, které bylo poskládané tak úhledně a bylo ho tolik, že by se do batohu nemělo vejít. Poté následovalo několik knih, nejrůznější listiny, sekyrka na dřevo, nářadí, obvazy a masti, sada rybářských nožů a rybářský prut. Stolička, za ní následoval celý rozložený stan a zásoby jídla nejméně pro celý regiment vojáků.

Nyní začal tahat z krosny obrovskou nádhernou dřevěnou pušku, kterou láskyplně odložil na měkké šaty. Až po ní vytáhl menší, ale velmi podobnou flintu, pistoli, které vypadala jako hračková, malý meč a štít a jako poslední luk tak akorát do dětské ruky. Zbraně, kromě té veliké, rozložil před malé chlapce a nechal je si vybrat.

Thomas bez rozmyslu skočil po zmenšenině pušky a pistole, zatímco Denis si spokojeně zabral luk s toulcem, štít a meč. Chlapci si se zbraněmi najednou, i přes to, že například puška byla celá za dřeva, přišli velicí a dospělí. Jako kdyby byli svým zvláštním způsobem důležití.

---

Nezapomeňte zanechat komentář

Líbí se Vám příběh o Thomasovi? Zjistěte více

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

 

---