Viktoriánská

„Maminko! Maminko, vyprávěj mi ještě o Novém světě!“

Žena se ztěžka posadila do oprýskaného, červotočem prožraného křesílka a pohladila svého synka po hlavě. „A co bys chtěl slyšet? Už jsem ti řekla všechno, co vím, však jsem tam nikdy nebyla.“

„A proč ještě Billy a Kate neposlali lístek? Ani takový ten obrázkový? Jimmy jeden dostal od svého strýčka. Ale Bill a Kate neposlali ještě nic.“
Matka si zhluboka chraplavě odkašlala a tak tak zadržela slzy, když ji přitom ostře zabolelo v zádech. „To víš, Toby, Amerika je velká, jistě je tam příliš věcí k vidění, než aby se zdržovali psaním lístků. Až se tam rozkoukají, určitě napíšou. Navíc sám víš, že Kate moc dobře psát neumí, všecko jí trvá.“
Toby teatrálně vzdychl a zaposlouchal se do vzdáleného, věrně známého zvuku. Malý, ale hlasitý železný zvon svolával lidi do továrny k ranní směně. Toby vstal a natáhl ruku k matce. „Půjdeme?“ Žena se kvůli bolesti zad bála pohnout, aby se před svým synem nerozplakala. „Běž napřed, zlatíčko, já tě doženu.“
Toby pokrčil rameny a vyrazil ven. Po úzké špinavé ulici už kráčely k obrovské cihlové budově desítky lidí. Toby několik z nich pěkně nahlas pozdravil, jak ho to učila maminka a zařadil se do davu, proudícího k vysoké železné bráně.

Slunce sotva vyšlo, ale už stihlo zalít štíhlé komíny zlatavým světlem. Toby se na ně zahleděl zasněným pohledem. Maminka mu vyprávěla, že v Americe jsou domy tisíckrát vyšší než tyhle komíny. Že kdyby stál na samotném vrcholku takového domu, mohl by si z nebe ukrást kteroukoli hvězdu. A až povyroste, určitě se do Ameriky vydá za svými sourozenci. Kate a Billy tam odjeli už před rokem, ale doteď nenapsali. Toby doufal, že je to tím, že tam toho zažívají tolik, že zkrátka nemají čas na psaní, přesně jako to říkala maminka.

Ohlédl se, ale byl příliš malý, aby viděl, zda jeho matka kráčí za ním. Se svou výškou viděl všehovšudy změť šedých a hnědých pracovních kalhot a blátem obalených bot. Něčí ruka ho postrčila stranou a on se konečně ocitl na nádvoří továrny. Pro něj to nebyla nenáviděná budova, kde musel dřít do úmoru, jak o ní mluvili ostatní. On viděl zdi, které budou stát navěky, fascinující stroje, zručné lidi, kteří je obsluhují, spoustu skrýší a schovávaček, komíny, ze kterých by možná dohlédl až za moře, až do Ameriky…

Mary se nevydala hned za svým synkem, jak mu slibovala. Musela udělat ještě něco jiného. Byl to přesně rok. Vyšla uličkou opačným směrem, než chvíli předtím mířil dav. Zvuk továrního zvonu už utichl, ale Mary poslouchala jiný zvon. Ten, který vyzváněl v kapli u hřbitova Kensal Garden.

Zastavila u dvou dřevěných křížů s vyrytými jmény Catherine a Williama Smithových. Hroby jejích dětí zarůstaly plevelem, protože neměla peníze ani sílu na jejich údržbu. Neměla peníze ani na léky na svůj kašel a na bolest zad. Jediné, na čem ještě záleželo, byl Toby. Musela mu kupovat jídlo, aby byl silný. Všichni jí říkali, že na svůj věk je moc malý a slabý. Mary to věděla taky. Ale zbyl jí už jenom on a udělala by pro něj cokoli. Dávala mu své jídlo, z všmožných hadrů mu šila teplejší přikrývky. Ale i ona věděla, že takový život Toby dlouho nevydrží. Nikdy si ani slůvkem nepostěžoval, ale ona viděla, že je každým dnem slabší a hubenější.

Starší syn, dvanáctiletý Billy, zemřel při nehodě v továrně. Zabila ho horká pára jen pár dní poté, co Mary pohřbila nejstarší ze svých dětí. O dceru Kate ji připravila cholera. Malý Toby snadno uvěřil, že odjeli do Nového Světa. Do světa, kde nejsou ani továrny, ani cholera, ani horká pára. Není tam hlad ani bída a domy jsou tak vysoké, že když vystoupá na samotný vrcholek, dotkne se hvězd…