Noirová detektivka

Silnice byla šedivá, lesklá a nehybná jako obrovitej chcíplej had. Byl studenej, nevlídnej večer, jakej je lepší zaspat. A já místo toho šlapal po tý čvachtavě mokrý silnici a vytahoval si límec pláště až k uším, protože kolem svištěl vítr, kterej zněl, jako když se ožere celej symfonickej orchestr a pak se nemůže dohodnout, kterou že etudu to vlastně hodlá hrát.
Jenže já tady bejt musel. To nutkání mě ničilo a já potřeboval dotáhnout věci do konce. Získat poslední díl skládačky. A dnešní šerednej, chladnej večer byl pro to jako stvořenej.
Konečně silnice pode mnou zbělela od světel a ozvalo se šumění pneumatik po mokrý silnici.
Mávnul jsem na přijíždějící auto. Pickup hnusnej jak rozkopaná plechovka coly vyhodil blinkr a zastavil.
Uvnitř seděl týpek v lacláčích a slamáku, kterej jako by vypadl z plakátu ke kukuřičnýmu festivalu. I když byla venku kosa jak v márnici, on měl jen tenkou košili a ve vysmátý hubě mu chybělo pár zubů. A mně nezbejvalo, než do toho vraku nastoupit.
„Kam to bude, šéfe?“ zeptal se žoviálně, jako bysme byli starý kamarádi.
„Jenom do Waynesboro, odtud si zavolám.“
„A co vy tady pěšky? Do Waynesboro je to pěknejch pár mil.“
„Ále, pohádal jsem se s holkou a ona mě vykopla z auta.“
Vidlák se chroptivě zachechtal a já ucejtil smrad žvejkacího tabáku a zkaženejch zubů. Jenže k mýmu zklamání neodpověděl.
„Vy tady máte nějakou?“ zeptal jsem se jen tak bokem a nabídl mu cigáro ze svý parádní tabatěrky. Schválně jsem ji držel tak, aby se jí těma špinavejma prackama ani nedotk.
Jak si zapaloval cigaretu, zamumlal: „Jako babu? Měl jsem. Jsou to zrádný děvky.“
„Hm,“ zahučel jsem v odpověď.
„Měl byste tý vaší ukázat, jak se má chovat. Mě kdyby takhle vyhodila, tak bych…“
Klouby na volantu mu zbělaly a mocně potáhl z cigarety. Měl jsem chuť mu tu svoji rovnou típnout o spánek, ale cigáro bylo teď to jediný, co mě drželo dál od smradu v autě, který čpělo jako tejden mrtvej tchoř.
„Jo, já slyšel, že vy chlapi z Cliftonu víte jak na to.“
„To musí bejt. Žádná flundra si nebude vyskakovat.“
„Proto už nemáte tu vaši?“
„Tak ňák. Furt jen mlela. Znáte to. Přijdete udřenej domů a chcete akorát klid a kus žvance a né poslouchat babský tlachání. A vona si nedala říct.“
„No jo, musej se usměrnit. Jinak je to k nevydržení.“
„A to já uměl, to si pište,“ pyšně se zachechtal a drcnul pěstí do volantu.
„Ale asi to nestačilo, co?“
„No jo,“ zahučel bezvýrazně. „Některý za všecku tu námahu s převýchovou prostě nestojej.“
Naposled jsem potáhl z cigarety a pootevřel okýnko, abych vyhodil vajgl. Závan čerstvýho vzduchu zapůsobil asi jako kopanec do mrtvoly. Na mým stavu se nic nezměnilo, ale aspoň to se mnou hnulo.
„Já když se pohádám s holkou, vezmu ji ven. V Cliftonu jste proslulí tancovačkama, ne? Slyšel jsem, že zrovna minulej pátek tam jedna byla. Prej se tam něco semlelo.“
„Prkotina. Trochu jsem si přihnul a porval se, znáte to. Měl jsem vztek. Ten den jsem ji… poslal do háje.“
Pomalu jsem strčil pravou ruku do kapsy a nahmatal chladivej kov.
„To musel bejt škaredej rozchod.“
„Děvka,“ zasyčel vidlák. „Ještě v noci vrní jak kočka a v poledne mi místo voběda přichystá přednášku.“
Kejvnul jsem. Zábava byla devátýho. A v poledne ta holka ještě žila a on byl s ní. Doktor si myslel, že byla mrtvá už osmýho. Tenhle parchant byl poslední, kdo ji viděl živou. To mi do případu vneslo přesně tolik světla, kolik jsem potřeboval.
Takže na stanici kecal a jednomu stopaři v autě z nadutosti vykecá úplně všechno. Je to prvotřídní hňup.
„Tak vám děkuju,“ řekl jsem, když jsem z kapsy vytahoval ošuntělej odznak. „Jsem detektiv Fields a vy jste se mi zrovna doznal k vraždě.“