TRPITEL

Ležím na posteli a znuděně se dívám do stropu, je brzy. Brzy na vstávání a pozdě na to jít spát.

Do příchodu té protivné sestry co má noční směnu už mnoho chvil nezbývá. Zase bude otravovat s teploměrem a ranní dávkou léků. Jsem sám v nemocničním pokoji se třemi lůžky, každým stejným.

Vlastně jsem rád, jelikož mohu přemýšlet o důležitých věcech jako je nesmrtelnost pavouka co každý den natahuje pavučinu v rohu pokoje, nebo o tom zda jsme sami ve vesmíru. Nic jiného se tu snad ani dělat nedá. Trpělivě očekávám příchod modrého anděla, kterýž připomíná spíše satana převlečeného do kostýmu osoby jež má dávat naději v krušných časech.

 

Dveře se s vrznutím otevírají a ona přichází. Hlas v mé hlavě mi vnucuje své hodnocení této pracovnice zdejšího ústavu. "Asi metr vysoká. Asi metr široká." Je to ona, Boženka.

"Boženko!" Ozývá se pravidelně při střídání. "Jak může někdo mít jméno Boženka a přitom vypadat jako rozzuřenej upír co týden nejed. Asi už mi hrabe." Pomyslím si nad svou úvahou a přemýšlím z čeho. Jestli ze zdejší stravy nebo ostatních obyvatel tohoto oddělení.

"Teploměr!" Vyhrkne svým chraplavým hlasem a ruka Arnolda Schwarzenegra v nejlepší době mi před obličej strčí skleněný, rtuťový teploměr.

Otáčí se a s dupotem odchází. Je to ta nejprotivnější ženská co znám. Protivnější už je snad jen naše stoletá domovnice, vlastnící všechny civilizační nemoci včetně zduřelé prostaty.

Poslušně si strkám teploměr do podpaží a znovu se zakrývám dekou. V pokoji je příjemný a svěží vzduch, díky škvírám v oknech, pamatujících příjezd nacistických vojsk do Prahy.

Pravda v prosinci nic moc příjemného, ale člověk si zvykne na vše. Ještěže deky tu mají teplé.

Čas uběhl rychle a místní hladový upír si přišel pro teploměr a přinesl malý plastový kalíšek s několika pilulkami. Ani nevím na co to mám, ale vždycky to pokojně spolknu a zapiju šálkem skvělého nemocničního čaje.

 

Je ráno. Za oknem začíná svítat a upíra nahrazuje mladá, životem nepoučená sestra s modrýma očima a dlouhým blond culíkem. Tohle je ten pravý modrý anděl.

Zvedám se z lehu do sedu a natahuji se pro berle. Pomalu se stavím na nohu a mířím na snídani.

Místní kuchyně je velice rozmanitá a kulinářské umění jejích pracovníků nezná hranic.

Rohlík na tisíc způsobů mohu vřele doporučit lidem, přemýšlejícím o bezlepkové dietě.

Po týdnu tady nebude dělat problém ani otesánkovi.

Ale co, lepší než dlahou do rozkroku.

Michaela, můj modrý anděl ve sterilním světě nemocničního oddělení přede mne pokládá talířek se dvěma kousky bábovky a šálek bílé kávy. "Pokrok." Bleskne mi hlavou a s úsměvem nad vlastní myšlenkou děkuji. Přisouvám se blíže ke stolu a s chutí se pouštím do jídla.

Nečekaná snídaně ve mne mizí jak daně ve státní kase a já se odebírám na pokoj. Cestou si stihnu prohlédnout odhalené nohy místního anděla i několik spolutrpitelů líně se šourajících chodbou.

Ráno pomalu přechází v dopoledne a já se těším na nabitý denní program....

 

---