Na louce...

 

Na louce…

 

-Mami, jak vypadá anděl?

-Nijak, jednoduše. Víš, lidé jsou všelijaký a proto mají všelijaké představy.

-Například?

-Například nemají křídla, všude jsou zobrazováni s bílým oblečeným, zlatým vláknem ve vlasech. Takové představy lidé mají. Povím Ti někdy jeden příběh, abys sis udělala svou vlastní představu, takou jaká se Ti bude líbit, andělé totiž vypadají tak, jak je chceš vidět ty.  Teď není správná chvíle. Jindy.

 

Chtěla jsem ho slyšet, ale ona se neřídila svým pravidlem, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, a proto teď anděla nevidím. Nemám o něm žádnou představu. Maminka přikázala svým ústám, aby začaly vyprávět příběh ticha.

 

„Je to tu pěkné, viď, mami? Já vím, měla jsi vždy jiný vkus, ale zkus to popřít. Vidíš to? Moc bych si přála, aby si mi pověděla ten příběh. Zkus to, třeba tě uslyším.“

 

Bylo ticho, prázdné, nevýrazné. Ale pocit blízkosti anděla, mě přinutil promluvit. „ Jak vypadáš?“ Kromě nevinného, bezbarvého šumění, které sílilo, jakmile jsem začala poslouchat jeho melodii, zde nic nebylo. Ale pojednou se něco  pohlo. Bylo mi známo, že tahle louka není opuštěná. Bělounké květy se skláněly k zemi, ke kořenům. Dopadal na něj tlak něčích nohou. Běžely bez viditelnosti nohou.

 Rozběhla jsem se za nima. Mé volánky od šat se toužily dotknout nebe. Nadzvedly se. Běh zmírnil. Ustal. Vítr změnil směr. Přestal předvádět svou sílu. Jen mé vlasy pořád vlály, jakoby je někdo nadnášel. Jenže pořád tu chyběly křídla. Zlaté vlákno.  Trochu sněhobílého oblečení.

Je to anděl? Ozvala se hudba. Nevím odkud mohla hrát, ale vím, že to byla má ukolébavka, kterou mi zpívávala maminka. Začala jsem si zpívat. Tančila jsem. Rukama jsem držela vzduch. Vzduch? 

 

Pěnkavka usedla na větev stromu. Začala radostně popěvovat. Vzlétla. A pak, pak další nějaké šumění ve větru. Nevinné, bezbarvé. Pocítila jsem zvláštní pocit. Ztrácí se. Byla to ona? Pak  něco zaznělo. Odpověď?! Ukolébavka a konečně záblesk tváře, který se ocitnul se mnou na louce.

 

-Mami, maminko?!

   A pak tu bylo zase pouze „nic.“ Jen pocit viny. Musí jít. Nemám právo ji držet. Vždyť je vzduch. Vzduch na zemi, dcera u Otce. Tam nahoře, ne, výš ještě výš.

 

 

… Můj táta je tak smutný, ale když mu řeknu, že je anděl, neuvěří . Možná mu budu muset první ukázat chleba, ne, ne, žito. Budu se snažit, aby věřil v existenci obilného klásku. A potom,…, ve tvou podobu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---