Hloupý "humor" sanitářů a pitevních laborantů

Většina lidí je díky tomu, co vidí ve filmech, přesvědčená o tom, že pitvu provádí lékař - patolog. Tak tomu ale ve skutečnosti vůbec není. Větší část pitvy provádí buď obyčejní nemocniční sanitáři, nebo takzvaní pitevní laboranti. Jde o jednu z nejhorších prací v nemocnici. Nejenže nejde o zaměstnání, které by mělo potenciál stát se něčím životním posláním. Je to i jedno ve zdravotnictví z nejhůře placených míst, a člověk díky němu rozhodně nezbohatne. Většina pitevních laborantů bere v současnosti přibližně čtrnáct tisíc korun čistého.

                Coby zaměstnanec krematoria se s pitevními laboranty a sanitáři velmi běžně setkávám při přebírání zesnulých. Buď jsou to osoby velice zasmušilé a málomluvné, nebo naopak optimismem přímo sršící a neustále se chechtající na celé kolo. Díky tomu, v jakém prostředí se pohybují, jsou značně otrlí a platí za mistry černého humoru. Mnoho z nich jsou ale zároveň i ohromní cynici, kteří se k zesnulým rozhodně nechovají s úctou.

                Pitevní laborant odvádí na pitevně veškerou hrubou práci. Když někdo zemře na nemocničním pokoji, odstrojí ho, zbaví kanyl, zatlačí oči a přemístí na lehátko, jež slouží k transportu mrtvých. Takové lehátko snadno poznáte a určitě jste ho mnohokrát v životě viděli, aniž jste to třeba věděli: jeho součástí je půlválcový plechový kryt. Pacienti v nemocnicích si často myslí, že tato lehátka slouží k transportu potravin, a vlastně je to tak lepší. Když na chodbě míjí nebožtíka pod plechovým krytem, vůbec neví, v jak těsném kontaktu s realitou života a smrti se v tu chvíli nachází.

                Nebožtíka je pod plechovým poklopem lehátka dopraven na pitevnu, kde ho sanitář umístí do chladícího zařízení. V něm mrtvé tělo čeká až do okamžiku, kdy má být podroben patřičným šetřením a následně samotné pitvě.

                Pitva začíná tak, že sanitář či pitevní laborant otevře břišní, hrudní a pánevní dutinu, vyjme orgány, umyje je a vyrovná na pitevní stůl. Poté v podstatě skalpuje nebožtíkovi hlavu, pilkou odřízne vrchní část lebky a vyjmou mozek. Práce samotného patologa spočívá pouze ve vyšetření těchto orgánů a případném odebrání vzorků. Pitevní laborant po skončení prohlídky vrátí všechny orgány (zásahem patologa většinou rozřezané na mnoho kusů) zpět do těla, které je následně zašito chirurgickou nití.

                Pro někoho je možná překvapením skutečnost, že mozek, který se vyjímá z lebky, se do této po pitvě již nevrací, protože to díky jeho polotekutému stavu není nemožné. Místo toho je spolu se všemi ostatními orgány vložen do břišní dutiny. Prázdná dutina lebeční se posléze vyplní buničinou, odříznutý horní díl lebky se přiloží na své místo, skalpovaná kůže přetáhne zpět, a řez na hlavě zašije. Ano, skutečně je to tak. Pokud vaši blízcí prodělali po smrti v nemocnici pitvu, byli pohřbeni s mozkem v břiše.

                Sanitář poté celé tělo omyje a osuší, zabalí do nemocničního prostěradla a počká na příjezd nás, pohřební služby. My tělo převezmeme, vložíme do transportní rakve a odvezeme do krematoria.

                Zmínil jsem, že část sanitářů a laborantů jsou mistry černého humoru. Jistý sanitář z liberecké krajské nemocnice, říkejme mu třeba Petr, byl šprýmař, jehož žerty šly za veškeré hranice etiky. Jednou jsme například na pitevně vyzvedávali nebožtíka, kterému na oči položil pivní zátky a do nosu a mezi rty vsunul nedopalky cigaret. Martina zase krátce po Silvestru 2009 při kosmetice jiného zesnulého nahmatala přes kůži v dutině břišní nějaký větší předmět. Otevřela nebožtíka a objevila lahev od šampusu plnou nedopalků. Vím, že pro někoho mimo obor to, co právě přečetl, může toto připadat jako naprostý horor, jde ovšem o syrovou realitu nemocnic, které coby sanitáře zaměstnávají bývalé vězně a různé zkrachovalé existence, jímž je pojem pieta sprostým slovem.

                Petrovi se jeho vtípky nakonec velice nevyplatily. Jednoho dne ho totiž patolog přistihl, když zrovna mrtvému z úst páčil zlatý zubní můstek. Tento incident ho stál místo, a pokud to snad někoho zajímá, tak dnes Petr pracuje jako obsluha vysokozdvižného vozíku v jedné nejmenované liberecké firmě.

                Nejhorší překvapení nám sanitáři připravili na kremaci přibližně padesátileté ženy, která zemřela na rakovinu slinivky. Šlo o manželku bohatého místního podnikatele, a její pohřeb byl opravdu pompézní. Rakev měla žena z cedrového dřeva a manžel ji nechal dovézt z Rakouska. Když jsme s Honzou po obřadu zavezli ten truhlářský skvost na žároviště, vůbec nás nenapadlo, k čemu dojde o necelou čtvrthodinu později.

                Byli jsme v kanceláři krematoria, když tu se náhle z místnosti s pecemi ozvala hrozná rána. Vůbec jsme nevěděli, co se stalo. Všeho jsme nechali a běželi k pecím. Ty byly na první pohled nepoškozené, Honza proto pohlédl kukátkem do žároviště.

                V tu chvíli se ozvala další rána, a Honza vyděšeně od kukátka odskočil a sprostě nadával. Ptal jsem se, co se stalo.

                „Víš co se stalo? Spalujeme prsní implantáty! To si ještě užijeme!“

                Sanitáři v nemocnicích moc dobře vědí, že v případě kremace ženy, která má prsní implantáty z nespalitelného materiálu, je třeba tyto bezpodmínečně vyjmout, byť by třeba jinak nebylo důvod tělo pitvat. Implantáty se totiž v peci roztaví, a tekutá tavenina se posléze může dostat do plynových trysek. Ty se v důsledku toho trhají, což byl přesně náš případ. Pec práskala po celou dobu spalovacího procesu. Po kremaci jsme ji museli úplně odstavit z provozu a nechat vyměnit dvanáct zničených trysek. Tento zcela jistě záměrný vtípek se sanitářům opravdu „vydařil.“