Zelený osud

O našem osudu bylo rozhodnuto, dříve než jsme spadli z mateřského stromu!“ Naříká drobný klíček a pokračuje: „S podzimním listím jsme padli na zem a přes zimní mráz jsme se drželi až do Jara. Mnozí z nás umrzli, zplesnivěli, nebo byli sežráni ptáky. Z těch tisíců co nás „parašutistů“ spadlo na zem, dokázalo vzklíčit a zapustit kořeny jen hrstka.

A jakou máme naději? Člověk nás nenechá vyrůst, budeme posečeni spolu s trávou a vším, co přesahuje délku tří centimetrů. My jsme vítězové, ale je to podivné vítězství; snad jen na to, abychom si uvědomili marnost našeho růstu. Budeme popraveni sekačkou. Všichni do jediného. Nikdo z nás se neskloní, aby ušel svému osudu. V tomto parku nemáme budoucnost.“

Mateřský strom se tváří smutně, když poslouchá nářky svých dětí ze zdola. Starý javor ale ví své. Co může dělat? Nemá nohy, aby se přesunul, a sám se musí držet svých kořenů. Je mu v parku krásně a tváří se majestátně. Ví, že několik „parašutistů“ doletělo daleko za hranice parku, za řeku, kam ani on ze své výšky nedohlédne. V houštinách, mají naději. Tam se tráva neseče. Za řekou bují křoviny a uchylují se tam všichni desperáti, neboť jen v džungli mohou žít a přežít.

„Nesměj se, Platane!“ zvolá klíček „byl jsi vysazen a rosteš a díváš se na naše marné počínání, ty víš že se na Jaře, bude sekat, jen co se tráva zazelená a povyroste. Říkají tomu kultivace nebo výběr druhů. Jak dlouho už jsi v parku, Platane? Dvacet let?“ Platan mlčí i on zná osud svých dětí.  

Ozve se nejmenší klíček. „To co jsi pověděl o našem osudu, zní logicky a bude to asi pravda, zahyneme ještě dříve, než dosáhneme výšky pampelišky. Ale poslyš, protloukli jsme se od semene, kde byla tma tady na světlo, pod oblohu. Díváme se na hvězdy! Jaký zázrak, jaký vděk, že se nám to vůbec přihodilo. Ano musíme zemřít, ale zemřít musí nakonec i tento velký Platan i tamten urostlý dub. Tisíce z nás, kteří nevzklíčili, této krásy nedosáhli! I když zahyneme, víme, kam směřujeme, můžeme se zrodit jako ptáci a budeme létat z jednoho parku do druhého. Už se nemusíme rodit jako stromy, které jsou odsouzeny k jednomu místu. Budeme bez kořenů, ale s křídly. Možná, kdyby nás nechali v parku růst, by se z nás stal krásný a starý javor, a plodili bychom další javory, ale křídla by nám nenarostla a chtěli bychom být zase tím starým stromem, třeba jiným ale zase stromem. Máme vlastně obrovské štěstí, že jsme vše prohlédli tak brzy, ještě jako malinkatí. My jsme tím zázrakem! Není nic sladšího, než co je nyní.“