Švestky 1.

Předělávka jedné starší věci... no tenhle druh humoru se tu sice nenosí, ale....

 

 

Celoproskleným vrtulníkem přelétali nad New Yorkem. Mrakodrapy pod jejich nohama odrážely paprsky zapadajícího slunce.Vítr jí čechral k pasu prodloužené vlasy. On něžně vrátil neposlušný pramínek, který ho šibalsky pošimral na tváři,  a rozkošně se usmál. Christian přitom vlastně vypadal dost jako Radim. Zadíval se jí z hluboka do očí a řekl:

 

„Má lásko, chtěl bych...“

Vzápětí je oslnilo ostré světlo. Instinktivně zavřela oči, aby je opět pomalu otevřela.

 

„Co chceš? Proč mě budíš?“ zamumlala otráveně, jen co zjistila, že postava ve dveřích není Christian, ale ten debil; manžel.

Konečně přestala mžourat. Posadila se a otočila k nočnímu stolku. Displej budíku potvrdil její domněnku. Svítání se neopozdilo, slunce nevyhaslo, venku byla tma, protože je hluboká noc.

„Co děláš doma, Jindro? Zase jsi zapomněl pistoli, nebo odznak jako minule?“

„Nejsem takovej sklerotik,“ odsekl. Chvíli zmateně pobíhal kolem postele, potom otevřel skříň a jal se z ní vyhazovat oblečení.

Ač Kamila inteligencí neoplývala, došlo jí, že se chová poněkud neobvykle. Dostala strach.

„Stalo se něco? To ti imigranti? Něco se určitě děje... řekni mi to!“ naléhala.

„Musíš teď prostě vstát a jet se mnou. Rychle. Vem si to nejnutnější na dva dny. Všechno ti povím až v autě,“ pronesl chladně a odešel pobalit věci v koupelně.

Dokonale ji vyděsil. Celá se třásla.

„Miláčku, prosím... lásko, lásko moje, co se děje, lásko?“

„Klid! Nehysterči. Řekl jsem ti naprosto jasně, že ti to povím v autě. Teď není čas, a já už mám sbaleno. Čekám dole.“

 

Kamila hodila do tašek, co jí pod ruku přišlo. V zimní bundě přes nedopnutou podprsenku běžela do tmy obtěžkána čtyřmi igelitkami cenností, co pobrala. Cpala je do kufru, a přitom se rozhlížela, jestli nezahlédne migranty, plameny.... zombíky. Nic. Nastražila slechy. Zas nic. Podlamovala se jí kolena. Jako astmatička jen ztěžka lapala po dechu, když se plížila od kufru ke dveřím. Na sedačku spolujezdce se doslova vrhla a než stačila rozklepanýma rukama dopnout pás, řítili se ulicemi.

„Tak mi něco konečně pověz!“

„Dostali jsme hlášení, že na Modravě, blízko naší chaty, se potuluje jedna známá firma, a já si uvědomil, že jsem posledně možná zapomněl zamknout.“

„Počkej, tys' odešel z práce a vzbudil mě kvůli tomu, že by mohl někdo ukrást těch pár krámů? To by nepočkalo do rána?“

„Myslíš, ty chytrá, že on bude čekat, až se madam vyhajá? Ty snad chceš, aby to tam vybral, rozmlátil a potřel stěny fekáliemi?“

„Fuj. To on běžně dělá?“

„To nevím, asi ne, ale fakt by mohl. Já bych to tak třeba klidně udělal.“

 

Chtěla mu vynadat, říct že mohl jet  sám. Nechápala, proč ji s sebou vláčel. Ale raději  na další námitky kapitulovala. Neměla sílu se s tím hňupem hádat. Prožila si zrovna takovou hrůzu, že i představa omývání pokálených zdí jí přišla jako čajíček. On je prostě švestka-idiot, řekla si v duchu a přenastavila opěradlo s jasným cílem: snít o něčem pěkném. Třeba o tom, že havarují, Jindra při tom umře, a ji zachrání někdo krásný a inteligentní. Nebo ještě líp; ona nějak zachrání jeho, a Jindru pošlou do prdele!

Blaženě se usmála.

 

Za slabou hodinku dorazili k chatě. Jindřich ji nebudil. Vystoupil. Poodešel dostatečně daleko, aby si nešimla, že telefonuje.

 

„Nazdar, Radime. Kup si brejle, vole. To nebyla Kamila, koho jsi potkal, jak jde s tím frajerem od kina. Jí jsem samozřejmě nemohl vykládat, proč jsem udělal doma přepadovku, protože bych byl za pitomce. Ještě by všude vykládala, že jsem žárlivej, vole. Ti pak musím vyprávět, co jsem vymyslel. Zatím, brácha.“

 

 

 

Zavěsil a prohlížel, co nového na Facebooku. Několik minut strávil lajkováním koláží mimin, koťátek a citátů o lásce. Sice se mu nic z toho nelíbilo, ale baby maj rády, že jim ty jejich nesmysly a hnusný děcka lajkuje. Když se konečně otočil, zjistil, že přímo za ním stojí dvě postavy. Muž v teplákovce Lonsdale mu kužel světla baterky opřel přímo do ksichtu.

 

---