Lehká ztráta důvěry

-Lidé si to neuvědomovali, ale setkání s jinými rasami byla stále častější. Někdy pastevec  viděl, jak mu mizí ovce v náručích obrů. Jindy zahlédly děti temné stíny v blízkých lesích.-

„Báli jsme se o tebe,“ začal za svítání Radošlap, „brzy ráno jsem vzal koně a jel se podívat do Smraduně, jestli jsi dorazil v pořádku.“ ,,Jel jsem v tvých stopách,“ pokračoval, „pak jsem narazil na louži krve. Viděl jsem ve sněhu prohlubně a zahlédl jsem jiné- větší stopy, které vedly k lesu, tak jsem se vydal jejich směrem.“ Další den poprvé zahlédl naší slavnou družinu a začal plánovat mé osvobození. „Na,“ vydechl a podal mi můj meč po dědečkovi, děda byl starý blázen, ale měl jsem ho rád. Meč byl kován, tuším, z trpasličí oceli a měl na sobě rytinu, které jsem nerozuměl. Zaštrachal v tašce, kterou měl připevněnou k sedlu a podal mi opasek s pochvou. K sedlu měl řemínky připevněný můj kabát, který mi následně také podal. „Kde, kde to jsem,“ začala se probouzet Spása, kterou jsem vezl na koni přede mnou. „Jedeme do Smraduně, budeš v pořádku,“ ujišťoval jsem ji. „Ne! To nemůžeme!“ vyjekla najednou. Vyplašeně jsme na ni koukali. „Chci, chci říct, že, ehm… Musíme jet do Královce,“ vypadlo z ní. „Proč do Královce? Jsi blázen, to jsou nejmíň tři dny cesty.“ Nevěřícně na ni vyjel Radošlap. Kdyby se nezeptal on, udělal bych to já. „Mám tam emm… Nemocného strýce!“ „Ne ne ne, holčičko, žádná dobrodružná výprava se konat nebude!“ oponoval Radek. „Já s tebou pojedu,“ řekl jsem ji, „dlužím ti to.“ Radošlap obrátil oči vsloup. Taky jsem ji nevěřil, lhala, a moc jí to nešlo, ale musel jsem splatit, co jsem dlužil. „Tebe do ničeho nenutím,“ pokynul jsem na mého přítele, „ale tvůj doprovod bych ocenil.“ „Tak tedy dobrá, ale jen co tam dojedeme, obrátíme se a pojedeme zpět,“ kladl si podmínky. Usmál jsem se na něj, na Spásu, a otočil jsem koně. „Jo a Vufe,“ doplnil s vyceněnými zuby, „platíš mi pivo.“

 Jeli jsme dlouho, museli jsme udělat velký oblouk, abychom nenarazili na orky. Ale co mi vrtalo hlavou, byl ten sen, ten podivný sen. Jakoby se mi moje podvědomí snažilo něco říct.

Po úmorných čtyřech dnech na cestě jsme dorazili do malebného údolí, kterým protékal malý potůček. Už se smrákalo a tak jsme si založili ohýnek. Z půlčice jsem cestou vymámil, že se jmenuje Gabrala. Večeře byla opravdu skromná, na tak dlouhou cestu nebyl nikdo z nás připravený, a tak jsme si na ohni upekli poslední kus jezevce, kterého se nám zázrakem podařilo ulovit. Maso nebylo dobré a smrdělo, ale zasytilo. Nic lepšího jsme v tu chvíli neměli. Po sněhu už nebylo ani stopy. Když jsme dojedli, rozdělili jsme si hlídky. První hlídku držel Radošlap. Byl jsem unavený, tak jsem se zabalil do svého těžkého kabátu, hlavu jsem si na chvíli strčil pod kabát, slyšel jsem tlukot svého srdce a zamyslel jsem se, jestli mi tahle výprava za to vůbec stojí. Rychle jsem usnul. Noc byla chladná. Probudil mě zase ten sen. Kolikátá noc a pořád ten samý sen. Vstal jsem, abych se prošel. Viděl jsem Radka schouleného ve svém plášti, hlasitě chrápal, nejspíš mu bylo jedno kde je a co se děje kolem, by vždycky takový. Otočil jsem se a rozhlédl se po tábořišti, ale po půlčici ani vidu, ani slechu. Vytáhl jsem svůj meč z pochvy a vzbudil Radošlapa, řekl jsem mu, ať hlídá tábořiště a já se šel podívat po půlčici. S taseným mečem jsem šel asi sto sáhů do přilehlého lesíka, hustý porost mě píchal do obličeje. Viděl jsem tam nějaké světlo. Z dálky jsem poznal její siluetu. Seděla tam u svíčky a něco si pro sebe mumlala. Šel jsem až k ní. Přelévala tam nějaké lavičky do druhých lahviček a nazpět. Byla v tranzu a pořád si něco mumlava. „Gabralo!“ promluvil jsem na ni. Zahlédl jsem jak rychle zašpuntovala nějakou zelenou lahvičku a strčila si ji pod sukni. „V… Vufe!“ usmála se, „co tady děláš?“ „Bál jsem se o tebe, otázkou je, co tu děláš ty.“ „Ále, míchám tu nějaké životabudiče, abychom měli více sil,“ falešně se usmála. „A co ta zelená lahvička?“ „Ja… Jaká lahvička? O žádné zelené lahvičce nevím.“ Doteď jsem jí moc nedůvěřoval, ale od tohohle okamžiku jsem jí nevěřil vůbec. Až přijedeme do Královce, vyhodíme ji tam a já si pojedu žít svůj nudnej život ve Smraduni. Ale co, ať si tam kuchtí třeba ďáblovo lejno, bylo mi to jedno. Šel jsem si lehnout. Kabát už vystydl. Tu noc už jsem neusnul. Za svítání jsme vyjeli. Byl před námi velký kopec, ale na jeho vrcholu se nám naskytl nádherný výhled. Slince svítilo a bodalo do očí, zastínil jsem si je rukou a podíval se na tu nádheru. Bylo to úžasné. V dálce jsem viděl hory, některé byly pokryty sněhem – tou bílou sračkou, kvůli které jsem tam kde jsem. Ale to nejkrásnější bylo blíž než na úpatí vysokých hor. Z jedné strany kopce totiž tekla řeka, tuším Hlenhela a z druhé tekla jiná řeka, u nás ve Smraduni jsme ji říkali Kurevnice, ano zahýbala jak lehká děva z podřadného bordelu. Nikdy jsem tyto řeky neviděl, ale u nás byly známé díky jejich soutoku. I když byly obě řeky široké jako boky mojí drahé tetičky a hluboké jako moje kapsy, bylo zde něco dominantnějšího - město, obrovské město s hrozivými hradbami, které leželo přímo na již zmiňovaném soutoku. To město neslo majestátný název - Královec.