Krátký život ministranta

Pepík byl přímo nadšený, když se za něj babička přimluvila u pana faráře, že by chtěl dělat ministranta. Chodil totiž moc rád do kostela. Vždycky klukům, kteří stáli vepředu na stupínku záviděl. Navíc ho fascinovala ta atmosféra. Jen, co vešel do vysokých krásně vyzdobených prostor a ucítil vůni kadidla, na něj dýchlo zvláštní tajemno. Na každou mši, při které mohl ministrovat, se moc těšil. Taky proto, že si tak přišel na nějaké peníze. Třeba za každou svatbu a pohřeb dostal vždycky desetikorunu, a když bylo špatné počasí a při pohřbu pršelo, bylo to dokonce korun dvacet.

Byl ještě malý a Boží slova bral vážně. Snažil se nelhat a vůbec dělat vše správně podle desatera. Myslel si, že i ostatní se nechtějí dostat do pekla, ale do nebe a že přikázání dodržují.

Když už povyrostl, byl spolu s Jirkou pověřen panem farářem vybírat drobné od věřících. Nejdříve procházeli lavice dole a pak se vydali nahoru na balkon. Každý z jedné strany. Na tyčce měli pytlíček se zvonečkem a chrastili jím před zbožnými ovečkami, které do něj podle svých možností a velikosti hříchů sypali drobné. Když byly pytlíčky dostatečně naplněny a scházeli dolů po schodech, Pepík uviděl Jirku, jak hrábnul dovnitř pytlíku a strčil si pár drobných do kapsy.

Co teď? Pepa měl v hlavě zmatek. Vždyť šlo o krádež. Na svatém místě!? To by se mohlo označit jako svatokrádež. Má jít žalovat, nebo jen Jirkovi říct, že tohle se nedělá a že Pán Bůh ho za to určitě potrestá, protože je jasné, že ho viděl? Zbytek mše sledoval jak Jirku, jestli na něm pozná známky výčitek a špatného svědomí, tak pana faráře, zda náhodou něco netuší.

Rozhodnul, že než půjde žalovat, protože to není žádný obdivuhodný čin, pokusí se si to s Jirkou vyříkat sám. Když se k tomu chystal, zavolal si Jirku farář. Odešli spolu někam dozadu. Jirka se pak vrátil s hlavou svěšenou a začal nadávat.

„Baba jedna! Ona to na mě práskla! Ale to jí nedaruju! Modlilka jedna umodlená!“

Kluci se na něj tázavě dívali, ale Jirka víc nic neřekl. Nějaká hodná duše vyřešila jeho dilema. Nebo ji k tomu snad navedl sám Pán Bůh? Ať to bylo tak, či tak, Pepíkovi spadnul kámen ze srdce.

Příště, před další mší měl pan farář ke svým ministrantů malou přednášku. Výsledkem bylo, že na balkoně už se peníze vybírat neměly.

Kluci pak chvilku sekali latinu a byl klid. Jenže největší sílu pokušení má zakázané ovoce. Je nejšťavnatější a nejlíp chutná.

Jednou, když kluci sklízeli víno a hostie po mši, si ti starší vína trochu cucli. Pepík to viděl a zase byl zmatený. Nevěděl, jestli má klukům říct, že se to nesmí, nebo se potichu vytratit a dělat jakoby nic, nebo to jít na ně požalovat panu faráři. Až si ho všimnul Kája.

„Pepo, pojď sem.“

Pepa se přišoural o pár kroků blíž.

„No ještě, neboj, my tě nekousnem, že jo, kluci?“

„No jasně, pojď. Podívej, tady ty hostie, to jsou obyčejné oplatky. Dívej,“ řekl Honza a dal si jedno kolečko do pusy. Pepík naprázdno polkl.

„Na, tady máš, vem si. Neboj, jeden oplatek… to se nepozná.“

Jirka pomohl Pepíkovi otevřít pusu a Honza mu do ní dal oplatek. „Tak a teď to musíš zapít.“

„Ne, já nechci,“ bránil se Pepík.

„Jaké nechci? Dělej, Honzo, chyť ho!“ zavelel Kája.

„Ale já fakt žádné víno nechci,“ vzpouzel se Pepík, ale byl menší a slabší a kluků byla přesila.

„Nekecej a polykej,“ povídal Kája a nalil mu trochu červeného vína do krku, až se zakuckal.

„Tak, a teď už nás nepráskne,“ řekl Kája a mrknul na další dva kamarády.

Když to dopoledne přišel Pepík domů, nebylo mu nejlépe. Celý byl rozpálený, hlavu měl v jednom kole a jazyk těžký. Mamince stačilo o něj zavadit pohledem a hned věděla, že mu není dobře. Myslela si ale, že se nachladil a poslala ho do postele. Než stačila uvařit čaj s medem, Pepík usnul.

Když se pozdě odpoledne probudil, byl zase svěží a čilý, po nějaké nemoci nebylo ani památky.

Farář se nějakým záhadným způsobem o události dozvěděl zase i bez jeho pomoci a další týden si je všechny zavolal. Rozdělil si je do řady na malé a starší a s vážnou tváří spustil:

„Chlapci, takhle to dál nejde. Některé z vás musím s bolavým srdcem vyloučit z řad ministrantů.“

V klucích zatrnulo. Neměli by žádný zdroj příjmů, pár korun se vždycky hodí. A tady se k nim dostali vcelku snadno. Stačilo jen vstát, obléct se, před mší nachystat pár hostií, panu faráři roucho… přišli by o lehce vydělané prostředky.

„Ztratilo se tady dvacet litrů vína a pět krabic hostií! Co Pánu Bohu sloužím, nic takového nepamatuju.“

Kluci se snažili vymlouvat, že o ničem neví, že za to nemůžou, ale pan farář byl neoblomný. Nepomohlo ani ujišťování, že už budou hodní, nebudou hřešit, že to bylo jen jednou, že mají Pána Boha rádi, budou ho poslouchat….

Pan farář už jim ale nevěřil. Kdo jednou podlehl pokušení, podlehne určitě znovu. Poslouchal, jak se z toho kluci snaží vykroutit, poslouchal sliby, ale dvacet litrů bylo dvacet litrů. Veškerá lítost ho přešla.

Ještě jim, když odcházeli s hlavama svěšenýma, dokonce zahrozil:

„Máte štěstí, že to víno, které se ztratilo, nebylo posvěcené. Jinak by to bylo mnohem horší.“

Pro Pepíka to byla velká rána. Nedokázal pochopit, že připustil, aby i on byl mezi potrestanými. Přece nebyl žádný hříšník. Tak jak to, že Bůh připustil, že nedokázal nikomu vysvětlit, že to víno pít nechtěl. Že ho kluci přinutili a že mu vlastně ani nechutnalo. Nikdo mu nevěřil. Nikdo, ani farář, ani rodiče a dokonce ani babička. Dostal od rodičů výprask a babička se za něj styděla. Začala chodit do kostela mnohem častěji a peníze, které dávala do zvonečku, navýšila o pár drobných, které dříve dávala Pepíkovi. 

Ten přestal o Pánu Bohu přemýšlet a zařekl se, že už do kostela nevkročí.