Čaruj!

Je Dan jedinečný? Nebo tenhle dar máme všichni a jen jsme ho nedokázali probudit?

Pokud utíkáte a chcete se skrýt v davu, základní pravidlo zní, že nesmíte běžet. Ale jít jen trochu rychleji než ostatní. Jinak totiž pozornost spíš přitahujete a je lehké si vás všimnout. Věřil jsem, že mě nikdo nesleduje, ale přesto jsem se snažil s okolím splynout. Ovšem moc to nešlo, kulhal jsem na levou nohu naraženou při pádu a pozornost přitahovala i krev na košili. A to ani nebyla moje. Myslím ta krev, ne košile. Oheň kdesi za mnou pronikl k plynovému potrubí a ozval se výbuch. Lidé ztuhli a pak se dali na bezhlavý úprk. Teď už jsem utíkat mohl. Vyběhl jsem před obchodní centrum a zatímco dav mířil směrem od výbuchů, já se vydal k nim. Někde tam stálo moje auto. Jenže hned za rohem jsem viděl, jak můj vůz hoří. Vedle mě se zapištěním pneumatik zastavil modrý kabriolet.

„Nechcete svést?“ zeptala se mě krásná zrzka za volantem.

„A tím myslíte, že mě svezete nebo svedete?“

„Zvládnu oboje,“ mrkla na mě koketně.

Naskočil jsem do auta a ujížděli jsme pryč.

---

Uložil jsem soubor a znovu si přečetl pár posledních řádků.

To je strašný. Nedrží to při sobě, je to těžkopádný a celkově divný, vyplísnil jsem se v duchu. Ale věděl jsem, že musím pokračovat dál. Nic jsem nenapsal už několik let a chci zase začít. Nemám ale žádné pořádné nápady, tak se snažím aspoň volně převyprávět film, který jsem nedávno viděl. Žádný zázrak to tedy není. Snad aspoň můj vlastní vtípek se slovem svést někoho pobaví jako mě. Tedy doufám, že je originální a ne že jsem jen automaticky použil něco, co jsem někde zaslechl. Dal jsem se do dalšího psaní a přesunul oba protagonisty do ženina bytu.

„Měl bych ji nějak pojmenovat, sakra,“ zarazil jsem se.

„Hanka? Ne. Božena? Bože, to fakt ne. Lucie, Petra, Pavla, Monika…“ přemítal jsem nahlas nad jménem zrzavé hrdinky.

Mohla by to být Alice, napadlo mě nakonec. Ve mě to evokuje drzou rošťandu, tak snad to čtenáři budou mít podobně. Příběh se mi sice moc nelíbí, ale chci to aspoň nějak dopsat. Musím. Ostatně v Alicině bytě si jí hlavní hrdina začne víc všímat a to by se mi mohlo psát líp. Tak jdu na to.

---

Byt měla zařízený moderně a vkusně. Bez vyzvání jsem se zabořil do sedačky a usmál se na svoji hostitelku.

„Děkuji vám za pomoc. Má moje krásná zachránkyně nějaké jméno?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Jsem Alice. A vy?“

„Bond. James Bond.“

„Ráda vás poznávám,“ usmála se. „Vydržte, donesu něco k pití.“

Využil jsem toho, že se otočila a důkladně si ji prohlédl. Měla krásné nohy a tvary jejích stehen musí dostat každého chlapa do varu. A když se předklonila do lednice a její krátká sukénka se napjala a velmi přesně obrýsovala sexy zadeček, moje prudké nadechnutí musela zaregistrovat i ona. A to jsem jinak horňák. Otočila se s velmi sebevědomým úsměvem a s lahví šampusu v ruce. Když ji pokládala na stolek, předklonila se způsobem, že jsem měl dobrý výhled do už tak hlubokého dekoltu. Byla opravdu nádherná, nemohl jsem odolat, abych nehltal její křivky. Samozřejmě nenápadně.

„Říkala jsem, že zvládnu oboje,“ mrkla na mě, když se naše pohledy opět setkaly. Neříkal jsem nic, rovnou jsem jí začal líbat.

Byla úžasná a žhavá. Rychle jsme ze sebe svlékli oblečení a milovali se. Chvíli na sedačce, chvíli na zemi, chvíli na kuchyňské lince. Užívali jsme si jeden druhého a nakonec příjemně unaveni usnuli vedle sebe.

Ráno jsem se vzbudil jako první. I spící vypadala nádherně. Vzápětí se probudila i ona a sledovala mě nesouhlasným pohledem.

„Musím jít,“ pokrčil jsem omluvně rameny a podal jí vizitku.

Probodávala mě chvíli očima, ale nakonec si ji vzala. Mrkla na ni a usmála se.

„Buď si jistej, že se ti velice brzy ozvu,“ oznámila mi pak jakože pánovitým tónem.

„S tím počítám. Pokud ne, najdu si tě sám,“ nenechal jsem jí poslední slovo. Zašklebila se na mě, já se usmál a odešel.

---

Uložit. Přečetl jsem si konec příběhu a složil hlavu do dlaní.

„Ach jo. To je strašný. Logika žádná, popis hlavní hrdinky, jak od nadrženýho puberťáka… Jo, mám to napsaný, ale i moje prvotina teda byla lepší,“ posteskl jsem si nahlas. Ta myšlenka mě navnadila. Mrkl jsem do složky se starými povídkami. Ani jsem nemusel žádnou otvírat. Stačily mi jejich názvy a hned se mi v hlavě znovu odehrával jejich děj. Uvědomil jsem si, že ty povídky vlastně vypráví ještě jeden příběh, který se line snad každou z nich. Příběh mého života.

Psát jsem začal v době, kdy jsem na tom byl hodně špatně. Dnes tomu říkám „Temné období“. Rozhodl jsem se tenkrát vypsat veškerou svoji bolest a vztek, všechnu bezmoc a lítost. To období mě hodně posunulo, ale nevzpomínám na něj zrovna rád. Moje příběhy odrážely realitu až moc. Až se mi občas zdálo, že i svět kolem mě se inspiruje mými příběhy…

Temné období naštěstí skončilo po té, co jsem potkal Marianu. Byla to neskutečná žena. Živá, drzá, vyzývavá. Byla s ní sranda a bylo nám spolu strašně krásně. Díky ní jsem se tenkrát dal do psaní erotiky. Prvně pro ní, pak spíš o ní. A když zase zmizela z mého života, psal jsem dál, jen tak pro radost. Ale ono to tím psaním vlastně nekončilo. Občas nějakou čtenářku moje příběhy zaujaly tak, že je chtěla zažít. Se mnou. Některé ženy mě hodně inspirovaly k psaní neotřelých příběhů a díky nim jsem pak poznal zase ženy další. Bylo to dost divoké období života, ale zároveň to byl docela zajímavý a příjemný kolotoč.

Postupně jsem začal psát to, co nejraději čtu. Ale naposledy jsem něco napsal před víc jak pěti lety. Pak jsem nějak přestal. A vůbec nevím proč, můj poslední příběh byla docela úspěšný. Mladý, arogantní autor se tam chce stát nejslavnějším dramatikem všech dob. Jelikož jsou jeho díla odmítána, uchýlí se k magii. Najde způsob, kterak vyvolat a uvěznit múzu. A z ní pak ždíme inspiraci. Provede to s jednou a jeho další dílo je poměrně úspěšně přijato. Ale jemu to nestačí a tak vyvolá a uvězní spoustu dalších múz. Stane se neskutečně slavným, ale múzám se nakonec podaří osvobodit se. A uvrhnou na autora ten nejhorší možný trest. Zbaví ho fantasie, všech jeho snů a přání, jeho ideálů a jemu zůstane je šedivě prázdný svět bez kapky naděje.

Občas si tak poslední roky připadám sám, že jsem bez fantasie a nemám žádný sen, za kterým bych chtěl jít. Ale pořád si pamatuji svoji touhu psát. Tak teď přepisuji vzpomínky na film a doufám, že se zase chytnu a začnu tvořit. Ale zatím to tak necítím. Ta povídka je podprůměrná a konec se mi moc nelíbí. Snad je popis Alice a sexu jsem si užil. A velmi barvitě představoval. Ostatně to už nebyl přepis filmu, ale vlastní invence. Ovšem stejně by to šlo vymyslet líp. Chtělo by to ještě přepsat. Ale dnes už ne. Třeba zítra.

---

Neudělat něco hned, ale odložit to, může být ošemetné. Celkem lehce se z někdy stane nikdy. Druhý den se mi nic přepisovat nechtělo. Pak jsem potřeboval jít nakoupit. Další den jsem raději uklízel. Následovala výmluva za výmluvou, ale když byl víkend, rozhodl jsem se, že prostě musím. Musím pokračovat v psaní.

Abych se trochu uvolnil, vyrazil jsem na procházku přírodou. To člověka, nebo alespoň mě, vždycky uklidní a snadno se dostanu do takového spokojeného stavu, kdy mám chuť něco udělat.

A fungovalo to docela dobře. Šel jsem lesní pěšinou kolem rybníka a užíval si klid, ticho a přírodu všude kolem. Urovnal jsem si myšlenky a těšil se domů. Povídka se mi sice úplně vykouřila z hlavy, ale to je dobře. Budu k ní mít naprosto svěží přístup.

Kdesi přede mnou, kde lesní pěšina ústila na okrsku, zastavilo auto. Pak bouchly dveře a za chvilku jsem slyšel, „Do háje!“ pronesené napůl otráveným, napůl zoufalým, ženským hlasem. Velmi příjemně znějícím ženským hlasem. Ještě pár kroků kolem hustého křoví a už jsem viděl i jeho majitelku. Stála vedle malého modrého auta a nešťastně koukala na prázdné kolo.

„Dobrý den, nechcete pomoct?“ nabídl jsem se hned, jak mě uviděla.

„Jéé, to byste byl hodnej,“ usmála se na mě a koketně si prohrábla zrzavou hřívou.

Obešel jsem auto, otevřel kufr a vytáhl z něj hever a klíč na kola.

„Náhodou rukavice nemáte?“ zeptal jsem se, protože jsem přece jen kvůli své dobrotě nechtěl být celý od šmíru.

„Jéé, tak to nevím,“ zavrtěla hlavou a udělala tak smutné oči, až jsem se málem zastyděl, že se ptám. Zatraceně, ta se mnou tedy mává.

„V pohodě. Tak vy ste je nejspíš nikdy nepotřebovala. Počítám, že se vždycky najde chlap, který se může přetrhnout, aby vám pomohl, ne?“ zaryl jsem do ní s úsměvem.

„Jako třeba vy?“ vrátila mi to. Rozesmál jsem se. Ne, tak na tuhle si nepřijdu.

„Ale málokdy mám štěstí na tak hezkýho chlapa,“ poznamenala nevinným tónem. Z ruky mi vypadl klíč. Přišla ke mně, předklonila se a opřela o kapotu. Nakukovala, jak se mi daří s výměnou.

„Když vám tu začaly padat klíče po zemi, tak jsem začala mít trochu strach. Ale teď koukám, že jste nejen hezkej, ale i šikovnej.“

Teď mi pro změnu vypadl z ruky šroub. Sebral jsem ho ze země, zatímco jsem se snažil potlačit smích. Podíval jsem se slečně odmítavě do očí… No, tedy, chtěl jsem. Jenže se můj pohled cestou vzhůru zasekl v jejím výstřihu. Jak byla předkloňená, tak ho nešlo přehlédnout. A uznejte, že pak už se do očí odmítavě kouká dost blbě. Tak jsem se raději usmál.

„Šikovnej snad jsem, ale když mě budete rozptylovat,“ řekl jsem, sjel pohledem do výstřihu a pokračoval, „tak mi to bude asi trvat dlouho.“ Znovu jsem navázal oční kontakt. Usmívala se až nějak moc potěšeně. Raději jsem se vrátil k práci.

I bez rukavic to šlo. Dával jsem pozor a podařilo se mi rezervu vyměnit, aniž bych se celý ušpinil. Byl jsem černý jen asi po lokty.

„Tak a je to,“ kývl jsem na ni povzbudivě, když jsem nářadí uklidil zpět.

„Vy ste tak úžasnej,“ usmála se na mě zase tak zvláštně, že jsem si nebyl jistý, jestli je v jejím pohledu jen vděk a nebo spíš zájem.

„Můžu se vám nějak odvděčit?“ ptala se hned. „Třeba vás svést?“

„A tím myslíte, že mě svezete nebo svedete?“ vzpomněl jsem si na vtípek, který jsem nedávno někde četl nebo slyšel.

„Zvládnu oboje,“ mrkla na mě.

Nastoupil jsem do auta a dával pozor, ať něco neušpiním. Naštěstí jsme nejeli daleko.

„Pojďte se ke mě umýt,“ nabídla mi hned, jakmile jsme zastavili. U ní doma jsem zapadl do koupelny a za použití hodně horké vody, spousty mýdla a kartáčku na ruce jsem se zase zcivilizoval. Jakžtakž.

Byt měla zařízený moderně a vkusně. Bez vyzvání jsem se zabořil do sedačky a usmál se na svoji hostitelku.

„Teda. Pozvu si do bytu cizího chlapa a ani nevím, jak se jmenuje,“ mrkla na mě na oko pohoršeně.

„Petr Daniel,“ představil jsem se rychle a trochu se zastyděl, že jsem to neudělal sám už mnohem dřív.

Zasmála se a hned se ptala: „A co z toho je křestní?“

„Dan.“

„Já jsem Alice, ale říkej mi Elis,“ představila se a začala si okusovat ret. Hleděli jsme si do očí a ani jeden jsme nechtěli ten pohled přerušit. Možná je to klišé, ale vážně jsem cítil, jak to mezi námi jiskří. Ostatně to začalo už u toho auta. Ticho se prohlubovalo, ale nebylo to nepříjemné, ba naopak.

Nakonec promluvila první Elis: „Dáš si víno, Dane?“

Přikývl jsem. Vyndala dvě skleničky, postavila je na kuchyňskou linku a udělala dva pomalé, svůdné kroky k ledničce. Jak se předklonila, její krátká sukénka se napjala a velmi přesně obrýsovala sexy zadeček. Nadechl jsem se tak prudce, že to musela zaregistrovat i ona. A to jsem jinak horňák. Zvedl jsem se z pohovky. Když se otáčela s lahví bílého vína zpět, stál jsem již za ní. Natlačil jsem ji zády na linku a opatrně jí vykroutil láhev z ruky.

„Nepřeskočíme to?“ kývl jsem směrem k vínu. Hlas mi zněl vzrušením trochu ochraptěle.

Místo odpovědi omotala ruce kolem mého krku a začala mě líbat.

Byla úžasná a žhavá. Rychle jsme ze sebe svlékli oblečení a milovali se. Chvíli na kuchyňské lince, chvíli na zemi, chvíli na sedačce. Nakonec jsme zůstali ležet vzájemně propleteni a v tichu si užívali přítomnost toho druhého.

Po chvíli se Elis zvedla a uvařila kafe. Sedli jsme si naproti sobě a jen tak kecali. Přemýšlel jsem, jestli si mám říct o telefon, ale předběhla mě.

„Dáš mi na sebe číslo?“ zeptala se a podala mi tužku a samolepící bloček.

Napsal jsem na něj svůj telefon a vrátil jí ho. S drzým úsměvem si provokativně přede mnou před číslo dopsala „Božský Dan“ a papírek z bločku pečlivě přilepila na ledničku. Musel jsem se smát.

Zvedl jsem se k odchodu a na rozloučenou ji políbil.

„Buď si jistej, že se ti velice brzy ozvu,“ kývla hlavou směrem k ledničce.

„S tím počítám,“ usmál jsem se, ještě jednou ji políbil a odešel.

---

Domů se mi šlo krásně lehce. Elis dokázala urovnat moje myšlenky ještě lépe než příroda. Navíc jsem měl plnou hlavu inspirací, které jsem mohl použít na přepsání té závěrečné scény. Strašně jsem se na to těšil. Jen jsem došel domů, pustil jsem počítač a dal se do čtení. Hlavu jsem měl pořád plnou Elis, jejích rusých vlasů a krásných křivek. Oči mi běžely textem, ale najednou se zasekly. Přečetl jsem si těch několik řádků znovu. A mnohem pomaleji.

„Nechcete svést?“, zeptala se mě krásná zrzka za volantem.

„A tím myslíte, že mě svezete nebo svedete?“

„Zvládnu oboje,“ mrkla na mě koketně.

„To není možný. To přece není možný!“ pronesl jsem v rozrušení nahlas. Rychle jsem pokračoval ve čtení. Konec příběhu jsem dočetl v okamžiku. A nervozně vyskočil ze židle.

„To přece není možný!“ opakoval jsem si znovu a rázoval po pokoji sem a tam. V hlavě jsem měl neskutečný zmatek. Marně jsem se snažil pochopit něco zhola nemožného.

„Jak to,“ ptal jsem se nahlas sám sebe, „že jsem prožil něco tak podobnýho tomu, co jsem před týdnem napsal?“

Pocit deja vu byl k zešílení silný. Pravda, obě situace se lišily ve spoustě věcí. Ale hodně detailů bylo zatraceně přesných. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje šok. Sedl jsem si do křesla a snažil se zhluboka dýchat.

„Určitě… to má… nějaký rozumný… vysvětlení,“ snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Napadlo mě, že se třeba někdo dostal do mého počítače. A celé to byla jen naaranžovaná situace. Kterou se teď dobře baví.

Jasně. A připravil to tak dobře, že i ty sám jsi používal repliky z povídky, ozvalo se ironicky moje racionální já. Pokračovalo nadhozením, kde se asi ten tajemný skrývá a sleduje mě.

Musel jsem souhlasit. Tohle je nesmysl. Dál jsem uvažoval nad možnostmi a čím dál víc jsem se soustředil na jednu.

„Co když jsem jasnovidec? Třeba dokážu určit, co se stane. Myslel jsem si, že píšu povídku a přitom jsem předpovídal budoucnost.“ Ale jakmile jsem to vyslovil, cítil jsem, že to není ono. Něco mi tam nesedí, takhle to není. Myšlenky mi zalétly zpět k minulému týdnu, kdy jsem vzpomínal, jak se mé povídky a život vzájemně prolínaly.

„Co když…“ přemýšlel jsem, „co když to je naopak.“

„Co když se stane to, co napíšu?“ ptal jsem ticha kolem sebe. Neodpovědělo. Já sám jsem tu myšlenku vnímal jako zcela šílenou. Ale ne nutně nesprávnou. Vzpomínal jsem na svoje povídky, dával si je do souvislostí a čím dál víc mi přišlo, že je to skutečně tak. Když jsem si vybavil ten poslední příběh, kdy hlavní hrdina přišel o fantasii a sny, vše do sebe zapadlo. Vždyť já přestal psát právě po téhle povídce! Právě po ní jsem přišel o svoje sny! To přece nemůže být jen náhoda! Ale jak si to ověřit? Jak jen… Hm, Elis slibovala, že se mi brzo ozve. Něco zkusím. Otevřel jsem nový dokument, zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval.

„Tak čaruj!“ povzbudil jsem se a začal psát. Se zápalem jsem skládal příběh, jak mi Alice zavolá a…

---

Tři dny se nic nedělo, jen já každou minutu sahal po mobilu, jestli tam není zmeškaný hovor. Ale samozřejmě nic.

„Asi mám fakt bujnou fantasii,“ pomyslel jsem si rozmrzele, když jsem ten den už asi po tísícáté pokládal mobil zpět na stůl.

Najednou se rozezvonil. Neznámé číslo.

„Prosím, Petr,“ představil jsem se a snažil se potlačit nedočkavost v hlase.

„Ahoj Dane, tady Elis.“

Konečně, pomyslel jsem si a napjatě očekával, co bude dál.

„Hele, nevím, jak to říct,“ bylo slyšet, jak je Elis nervozní.

„Víš, jsi strašně super. Myslela jsem… no... myslela jsem, že jsem konečně potkala toho pravýho, víš? Jenže v pondělí…“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a snažil se, abych zněl překvapeně.

„No… hele… víš… no… tohle by mě prostě nikdy nenapadlo. Mě se… vždycky líbili jen chlapi. Jenže v pondělí k nám nastoupila nová kolegyně… Ona je… úžasná. Nevím, čím mě tak fascinuje, ale… Mám teď v hlavě trochu zmatek a… Potřebuju si to ujasnit. Potřebuju prostě nějakej čas na to, abych se sama v sobě vyznala. Jen… jsem ti to chtěla říct.“

„Hmm… Dobrý…,“ odpověděl jsem a snažil se znít co nejvíce zdrceně a odevzdaně. Šlo to těžko, protože jsem byl naopak v euforii.

„Hele, je to tvůj život a já tě nechci nijak omezovat. Ale pokud změníš názor, tak se ozvy. Taky jsem si totiž myslel, že jsem potkal tu pravou…“

„Dane… promiň. A díky, že mě chápeš. Třeba to ještě dopadne. Měj se, pa.“

Zvolna jsem pokládal telefon na stůl, na tváři ten nejširší úsměv, jakého jsem byl schopen. A někde uvnitř ve mně rostl pocit, kterému nemůže rozumět žádný člověk. Pocit, který dokáže pochopit snad jen jedna bytost. Snad jen bůh.

---