POVÍDKA O HLEDÁNÍ (1. část)

 

 

Pokud se někoho zeptáte Ty, hele, co to je granek?, určitě vám tázaná ihned nazpět směrem od jižního pólu naší kuchyně s pobaveným údivem odpoví, že to je přece takové to instantní kakaové mlíko v prášku, pro odeznívající pány, co se pije ke snídani, tys to fakt nevěděl?

 

Máloco mě naštve, přísahám, ale když občas něco, tak takové ty někoho naschvál protažené otazníky mě pokaždé nabrousí jako nějakou tureckou šavli málem až do stejně ohnutého předklonu.

Abych z něj se vztyčením náhodou někoho nejblíž neposekal, radši se za takových okolností zdržím hlasování a zvednu se někam do hospody na panáka, mám totiž odpradávna vyzkoušeno, že salva dvou kousků zelené těsně po sobě spolehlivě zalepí každý vzteku žal.

 

Poněvadž jako učitel praktických předmětů na železničním učilišti mám teď v půlce srpna prázdniny, nazítří jsem se jenom tak nalehko sebral, nikona v ledvince u pasu, v ní ještě nejnutnější peníze, mobil a režijní průkazku na vlak, klíče od bytu, snad se vrátím do večera nazpátek, odjel jsem od nás přes Olomouc do Přerova, tam přestoupil na mezinárodní rychlík od Bohumína, všecko klapalo, jako když na jaře dřevům zpívaj tlové.

 

Mohl bych sice ten potřebný kousek cesty od perónů nástupišť dojít pěšky, oranžovou bezpečnostní vestu nafasovanou mám, řekl bych, že pro jistotu dvojmo, České dráhy se v tomto ohledu o své zaměstnance starají dobře, se třemi vestami pověšenými každou jinde si jako vestmen na jejich zájem o můj sichr opravdu nemohu stěžovat.  

Jenomže k mému prvnímu cíli bych se musel motat mezi kolejišti ještě dobrého půldruhého kilometru, koukat se pod nohy a současně se pořád kolem sebe obhlížet a hlídat si zleva zprava odevšad přijíždějící vlaky, on ten Přerov je už od dob císařpána přece jenom nějaký železniční uzel, navíc cestou zakázaným pásmem všude sám osož nebo nějaká taková kontrola.

 

To je fakt lepší stoupnout si do chodbičky a za jízdy všech těch sedm kousků postupně jeden po druhém nacvakat.

Třeba budeme cestou míjet i nějakou zajímavou mašinu a já bych si takovou madam mohl zvěčnit pro ten náš ajzboňácký fejsbuk, Rakušáci sem směrem na sever do Polska občas posílají supr zajímavě sestavené soupravy.

 

Je vám to už jasné?

Jsem jeden z těch, kterým se říkává fotič, ale já radši slyším na pojmenování šotouš, o kterém si myslím, že je porodilo jako matka slovo šot, bez šotu, k šotu, maskulantně muskulaté maskulinum, tedy mužatka.

Ovšem moje domácí vokálů líza s hubou věčně od nějakého toho zas ženského granka, kvůli kterému jsem tu dneska na cestách, mi před odchodem na mé výpravy říkává, Když se mi vrátíš z leče, očekávat tě budu vkleče, šošone, primeros si tě obleče, což je urážka, kterou by zaručeně spláchly nadvakrát čtyři hlty zelené, jenomže lovec kolejových okamžiků nesmí na cestách pít barvený etyl v žádné estetizující podobě.  

 

To je teda dost, že už se konečně rozjíždíme, okna mají tentokrát taky docela umytý, dobrý je to, hlavní světlo mi padá do zad, už se musím nachystat na toho prvního.

 

Přerov  7:52                          Otrokovice 8:07

Otrokovice 9:30                   Přerov 9:49

Přerov 9:44 (zpožděn)        Horní Moštěnice 9:48 

Horní Moštěnice 10:15       Přerov 10:19

Přerov  11:24                        Otrokovice 11:43

Otrokovice 12:14                 Přerov 12:34

 

Několik poznámek k předchozímu itineráři.

S mírným zpožděním jsme vyrazili směrem na Břeclav, na přednádraží nafotografováno celkem 6 granků stojících zde postupně na různých místech.

Před vjezdem do Otrokovic nás míjel brněnský rychlík od Břeclavi, s odjezdem z Otrokovic v 8:12, kterým jsem podle rozpisu mínil ihned odjet nazpátek.

Nejbližším spojem do Přerova se mi tak stal pražský rychlík R 890 Hradišťan. 

 

Měl jsem náhle na útratu víc než hodinu času, pro nás aktivní šotouše nic mimořádného, odkráčel jsem se tedy nasnídat, hned v hale tam mají pekařství Mr. Baker s docela slušným, řek bych, že i dokonce dostatečně čerstvým, výběrem.

 

Vhodně najedený jsem se vydal na zkušební obhlídku na perón, nic, nic, ani nalevo, ani napravo doširoka, dodaleka, žádná vhodná souprava nestála.

 

Z nudy jsem vešel do krámku s levnými knihami taky hned v hale, nějakou dobu jsem se probíral v regálech s výsledkem nic kloudného k případnému odnosu.

 

Tak jsem vyšel před nádraží, mají tam takový dětský koutek atrakcí seskládaných ze starých vagonových nárazníků, ale poněkolikáté znovu se mi tentokrát tuhle příležitost fotit nechtělo.

 

Nějakou chvíli jsem jenom tak bez užitku stál, koukal se naprázdno přes náměstíčko a vyhříval si obličej na slunci jak někde ve Španělsku.

V jedné chvíli jsem pouze jen tak mimoděčně periferním pohledem levého oka zaznamenal jakousi mě míjející siluetu postavy vcházející do vchodu nádraží.

Byla čímsi jiná, barevně šedá svým pohybem za samou sebou protáhlá, oko vidí, přece aspoň občas bývám fotograf.

Před dvěma roky jsem měl podobný pocit, když mě tenkrát před severními vjezdovými návěstidly nádraží ve Starém Městě míjel zprava, asi tak dvakrát rychlejší chůzí než byla ta moje, na pár sekund zhmotnělý Wittgensteinův řídce hnědošedý astrální duch.

 

Bezdomovec, zareagoval jsem netečně a letmo kdesi v dálce uvnitř až za myšlenkami, nebyl jsem ještě dostatečně zkoncentrován, na rozdíl od toho vzpomenutého odpoledne tenkrát ve Staráku, kdy jsem obdobnou barevnou šmouhu identifikoval přesně.

 

Prozatím zájmem pořád jen fotograf drezín, lokomotiv, neobvykle sestavených souprav a manipulačních vlaků, tetelivým sluníčkem po kosti vyhřátý jsem se tedy vydal ještě jednou na obhlídku prázdných kolejišť, poté i pláně kolejí odbočky na Zlín vzadu nalevo za všemi budovami, ovšem stále jsem na nějaký k fotografování vhodný železničářský motiv nemohl narazit.    

 

Vrátil jsem se tedy z vykostkovaného přednádražního náměstíčka dveřmi zpátky do haly, kde se vůči mně z těch dvou sedadel nalevo pod oknem zas cosi řídkým stínem mihlo, ale tentokrát trochu jinak.

Ještě jsem nic neviděl.

Ale jako kdybych ten můj vstupní dojem už nějak líp znal.

 

Ovšem jenom ze zvyku, naučený z takových chvil, jsem bezděčně sundával prsty levé ruky z objektivu krytku a pravým ukazováčkem naučeně pošoupl páčku závěrky do polohy on.

 

Otočil jsem se doleva – a uviděl jsem ji.

Bylo mi naprosto samozřejmě jasné, že se jedná o ten před chvíli se venku mihnuvší béžově šedý stín.

Seděla na tom vzdálenějším z dvojice modrých do vlny ohýbaných plastových sedadel pod dvoudílným oknem s výhledem na vydlážděné náměstíčko, pod hnědým okenním rámem na umělé hmotě toho oble tvarovaného sedáku bližšího ke zdi.

Bylo mi jasné, že si už rámuji příští záběr.

Na levé sedadlo toho prázdného postu vedle ní jsem si položil svlečený baťoh.

 

Pardon, omluvil jsem se, abych ji donutil zvednout hlavu skloněnou nad široce rozevřeným linkovaným sešitem položeným na kolenou béžové sukně onošeného kostýmku.

 

Popisuji celou tuhle rozvíjející se situaci přesně, poněvadž už při jejím přímém dění jsem se cítil jako bych sám sebe při mých pohybech pozoroval.

Nebylo to poprvé, kdy se mi ve chvíli naprostého zaujetí zcela vědomě a zřetelně oddělilo vědomí mysli od stavu automatismu jednání zásadně těžšího zbytku těla.

Jsem teď zrovna jako ten fotograf ve Zvětšenině, napadlo mě dokonce.

Jásavě vědomý prožitek několikadimenzionálního vědomí současně!

 

Podobné stavy zažívám, když si občas ráno vyrazím zaběhnout na hodinku k řece, jak jsem se naučil podle návodu jedné knížky Haruki Murakamiho.               

Běžím, běžím, pečlivě dbám, až kam za záda zamáchávám zohnuté lokty, pozoruji se, jak zvedám nohy, sleduji, co vidím po krajích cesty parkem, o čemsi současně rozmýšlím – a náhle se přistihnu, že jsem dál o třicet nebo padesát metrů, o jejichž ději naprosto nic nevím.

Tělo běželo samo, mysl ze mne kamsi odplynula nebo vyvála, vůbec jsem nebyl, žádné sebemenší vědomí, jen nevědomý pohyb, nic, nic, nic.

 

Chybu má ovšem tahle zkušenost v jediném: že ve svém okolí nemám žádného, jehož bych se mohl bez obav i stydlivě neupřímných vytáček zeptat, zdali se v takových mých chvílích vesmírné prázdnoty nejedná o to ono cosi jako zen.

 

Ještě pořád si mou přítomnost neuvědomila, ani já její nedbale česané dlouhé šedé vlasy, tohle vůbec první zjištění podoby její tváře nastalo až za chvíli.

Jen mi byl čímsi srozumitelnější původ onoho předchozího letmého dojmu či pojmu bezdomovec.

Ukročil jsem o krok či dva a přiklekl před ní.

Dvěmi pípnutími doostřil.

 

(Počítač mi sice nyní červeně zakazuje použití této nespisovné číslovkové varianty, ale já tehdy v nějakých gramatických učebnicových řádech nejednal.)

 

Zvedla oči bez jakéhokoli překvapení, zloby nebo údivu, stačil jsem třikrát zmáčknout její výraz z anfasu a potom se k ní tělem přiklonil blíže a s nikonem připraveným na další pokračování se jí s posuňkem hlavy směrem k sešitu zeptal: Co to děláte?

 

Nevím, jestli byla mým nátlakem tak překvapena, nebo naopak zcela upřímně přirozeně vlídná ke sdílnosti. 

Vyřizuju svoje písemnosti, odvětila mi hladkým hlasem potichu.

Můžu se podívat?, s otázkou jsem se úkrokem vlevo ocitl po její pravici.

 

Nahlédl jsem do sešitu a uviděl mezi řádky nakreslené jeden po druhém pravidelné klikyháky. Cosi mi připomínaly, jakási podobou nezřetelná znamení či co, podivný rukopis zpráv prvotnějších kultur, kdesi jsem už něco podobného viděl, jenže souvislost jsem si nebyl schopen vzpomenout.

O ornamenty nebo záznam etnograficky čehosi příbuzného se nejednalo, upozorňuji na případnou rozdílnost v podobě, protože Slovácko jimi vyhlášené se začíná o sotva dvacet kilometrů od Otrokovic na jih dál.

 

Co to je?, vyhrklo ze mne bez jakéhokoli mého vlivu, neboť jsem cítil, že se mým zájmem vtahuji do události svědka čehosi neobyčejného.

Podpisový vzor, vysvětlila samozřejmě podobu čehosi, přes všechny grafologické výstupky a prolákliny ztvarovaného do opakujících se nepravidelných prstenců.

O cosi jako známé písmo se nejednalo.

Na možnost kosmických vlivů jsem nepomyslel, napadaly mě však jako původ o nějaký čas později, to když jsem jedinou fotografii z šestice této dokumentace prohlížel s různým otáčením a nakláněním kterýsi večer o pár dnů nato na monitoru mého počítače.

 

Já si to cvaknu, můžu?, zeptal jsem se jí tenkrát a z různých vzdáleností ještě bez souhlasu pořídil dva snímky rozevřené sešitové dvojstrany, na níž mi vedle těchto jejích vlastnoručních podpisů představila stránku plochy bankovních zápisů, jak vysvětlila následným souvisejícím komentářem v délce čtyřech slov.

Tedy jiné druhy nudících klikyháků, jak by se neseznámenému divákovi jevilo.

Ale ve mně, který začínal tušit vyvstávající obecnější grafický význam těchto záznamů, iritovala její tichá sotva zřetelně pronášená slova příležitost nebo důvod ještě větší zvědavosti.

 

Můžete ten list obrátit?

 

Další dvojí sada na dvoulistu opakovaných jinak zas tvarovaných čárových malůvek propisovačkou, na jedné stránce postupně přecházejících v jejich zaškrtávání podélnými stále hustějšími čáranci.

O muří nohy se však zjevně nejednalo.

Účetní uzávěrka, vysvětlila na mou otázku.

Cvak.

 

Celkem jsem pořídil tři záběry jejího obličeje, všechny víceméně z téhož místa, jen s různícím se mým náklonem; šest obrázků těch písemností, tedy pět různých stran, jak mi nabízela a tělem nebo rukama nekryla, vzpomínám si, že posledním byl k čemusi jako praktickému účelu naprosto nesrozumitelný exemplář, který nazvala s naprostou sebejistotou platebním příkazem.

 

Kolik máte takových sešitů?

Asi pět, hlesla víceméně netečně bez jakéhokoliv doprovodného gesta kterékoli z rukou směrem k průsvitné šedé látkové tašce odstavené u stehna.

 

Její omezené pohyby gest i grimas se doposud děly pouze o mimoděčné kousínky jakoby bez nějak chtěné vůle, a poněvadž jsem si začal uvědomovat i jistou vnitřní záři jejího obličeje doplněnou nehybností jejích lesklých našedlých očí se současnou téměř nepohyblivostí úst při každé pronesené replice, výsledný dojem se postupně srostl do jediné myšlenky.

Psychotička pod vlivem tlumících psychofarmak.

Osoba lékařsky nastavena na celodenně shovívavě srozumělý úsměv, předprogramována k obdobné netečnosti, s níž bývají až do příštího zazvonění nataženy budíky. 

 

Vzpomenul jsem si na podobně prázdninově prosvětlenou dlouhou přízemní chodbu dobřanského sanatoria, na níž mě míjela před dobrými dvaceti roky na cestě směrem k vrátnici v doprovodu své příbuzné taková jedna podobně vyhlížející pacientka ještě oblečena do nemocničního županu.

Sledoval jsem celou její zdlouhavě vlekoucí se cestu přízemím dlouhým dobrých třicet metrů, jak si zeleným hřebínkem stále opakovaně zvolna češe odshora dolů dlouhé vlasy.

Obdobně dlouhé, šedé a rozpuštěné, jaké jsem viděl před sebou zrovna splývat po obou stranách okolo brady přes ramena šedobéžového kdysi značkového kostýmkového saka té otrokovické dámy přede mnou.    

Co jí je?, zeptal jsem se muže, který mě tenkrát před dávnými roky vedl směrem ke dveřím kanceláře ředitele dobřanské léčebny, s nímž jsem měl domluven rozhovor kvůli mému zájmu o nabízenou pracovní příležitost ředitele technické správy celého ústavu.

Ta je už vyléčena, odpověděl mi tenkrát muž po pravici se zcela běžně netečnou profesionální rutinou.

 

Tak v zobrazování takových indiskrétností já nejedu, narovnal jsem se z předklonu nazpátek.

Taková boží stvoření se z jejich úzkostného ptačího klidu rušit nemají.

 

Přikryl jsem krytkou ústí objektivu nazpátek a natáhl si oběma popruhy na záda svůj modrý cestovní baťoh.

Naše setkání netrvalo ani tři minuty, přesto jsem této své dnešní letmé známé vděčně poděkoval a přes halu podél prodejniček pekařství a levných knih napravo za skleněnou zástěnou jsem se posuvnými dveřmi vydal na perón

Dalších dvacet minut zbývajících mi do odjezdu pražského rychlíku jsem nějak pronudil, do nádražního vestibulu ani nenakouknul, a dopustil se tak zásadně vážné fotografické chyby, že jsem si nezdokumentoval související prostředí, jako ani do haly již nazpátek nevešel, pročež, jak ukáží ještě příští časy z takovýchto opomenutí mé odvozené nouze, jsem ke své budoucí škodě porušil základní elementární fotografické návyky dokonce násobně.

 

Po letmém projetí Moštěnicemi jsem vyšel z kupé na chodbičku a nafotografoval si znovu všechny ty stoletým stářím rezavé granky, dojíždějící osobní vlak jezdí sice tímto úsekem zřetelně pomaleji nežli dojíždějící rychlík, ale o kolej blíže a se světlem již nad hlavou bylo přesto možno očekávat lepší výsledky nežli na cestě před necelými dvěma hodinami tam.

 

V Přerově jsem měl čekat podle rozpisu jízdního řádu na nejbližší rychlík nazpátek naprosto zbytečnou půlhodinu, jenomže jsem měl štěstí, poněvadž při vystupování na druhém peróně jsem zaslechl, že osobák na Břeclav má zpoždění kvůli povinné čekačce na opožděný rychlík snad do Brna.

Proběhl jsem podchodem na střechou nekryté břeclavské nástupiště odloučené od ostatních tří zastřešených, minul přitom několik cestujících spěchajících na přípoj od onoho opožděného rychlíku.

 

Kdybych jel tím, jak by na něco naschvál čekajícím, osobním vlakem až do Otrokovic, už tenkrát jsem mohl být dávno za cílem, ke kterému se tak obtížně bez nároku marně vláčím následného půl roku.

Mnohokrát mi bylo v mém životě podobně připraveno, dokonce zpomaleno, abych nahlédl do rozevřeného těla tkání vivisekce svého osudu, jenomže pro jiné, příležitostně aktuální, cíle jsem pokaždé neopakovatelně navždy minul tamty pro mne podněty zásadní. 

 

Jako ona příslovečná Wittgensteinova moucha v láhvi jsem tedy v plném soustředění nafotografoval zevnitř jedoucí soupravy novou sérii těch šesti granků jeden za druhým po sobě, vystoupil na první zastávce v Horních Moštěnicích a přešel podchodem ke druhé koleji, vybavené  nástupištěm a betonovou boudou pro případné cestující směrem zpátky na Přerov.

 

Důvod se mi už nevybaví, ale vzpomínám si, že když jsem se příští půlhodinu v nicnedělání nudil, poněvadž projíždějící vlaky jsem fotit nemohl, jakou místem jenom prosvištěly průjezdní rychlost, pohledem mě to neustále táhlo směrem na vídeňskou stranu, do vzdálené dálky směrem na Otrokovice, Břeclav a tak.

Jakoby to byla ona na konci daleké vzdálenosti svislá řada sotva viditelných červeně rozsvícených semaforů, která mi vzpomenula tamten předválečný Camusův citát o zalehlém smutku neútěšně rozlehlých prašných pláních kolem – od zdejších Moštěnic, i Přerova v zatmavěné šedi na opačném horizontu, až po ony rovinné dálavy okolo odsud ne až tak vzdáleně daleké Olomouce, města dávné Camusovy vizity.

Po níž zbyl jen tamten citát, po Wittgensteinovi o pouhých dvacet let předtím už vůbec nic.

 

Začínal mě tedy obepínat jakýsi stejně vzdáleně podivný smutek, z něhož mě vysvobodila šestice falusů granků nafocená podruhé do Přerova nazpátek.

 

 

---