Smrt

Ukázka z románu Lék pro sebevrahy (vyjde za měsíc).

Na svých lidských rukách se to napřimuje. Nadechuje se, vrchovatě plní svůj slizký, hmyzí, hrudní koš vzduchem… To poslední, co jsem slyšel,- byl skřek, tak vysoký, že zcela vymazal můj výkřik překvapení, a tak hlasitý, že po něm už jsem neslyšel nic. XVIII Tma. Mžik, blik. Zamlžený obraz. Vypnutý zvuk. Tomášova němá ústa, mluvící do mobilního telefonu. ,,Neslyšel jsem tě klepat,‘‘ říkám, ale neslyším to. Tomášovy vyděšené oči, které si mě nevěřícně prohlíží od hlavy až k patě. A zase užasle nazpět. A jeho roztřesené ruce, uvádějící mé tělo do stabilizační polohy. Ležím na zemi, na pravém boku, čelem k světu, a všude kolem jsou zvratky. ,,Neslyšel jsem tě zvonit,‘‘ říkám, ale neslyším to. Mžik, blik. Tma. XIX Asi jako kdybych včera v noci byl na pořádně bujarém a dlouhém mejdanu. Jako kdybych vypil moře alkoholu (míchal jsem to). Jako kdybych vykouřil stovky cigaret. Jako kdybych na tom večírku snědl něco zkaženého a okoralého, co bůhvíjak dlouho leželo na stole. A jako by mi to všechno tak nějak nesedlo. Zvracel jsem. A zvracel jsem celý zbytek noci. A ráno. A dopoledne. A potom, v čase oběda, kdy už jsem v žaludku dávno nic neměl a moje dávení se, bylo už jen navyklý, cyklický reflex, jsem se chtěl napít jen trochy vody - a tu jsem také vyzvracel; zbytková pasta, sliny, spolknuté nedopatřením, když jsem si večer chtěl konečně vyčistit zuby: všechno, všecko, všecičko - šlo ven, až ve mě nezbylo nic. Bylo mi zle a bolela mě hlava, a tak jste si vzal špunty do uší, které se v uších roztáhnou, nabobtnají a vyplní celý jejich vnitřní prostor, a šel jsem si lehnout. Takhle nějak se dnes večer cítím, jen ještě trochu prázdněji, víc hloupě a trapně. Na spáncích mi pulzuje krev, celým tělem se odráží zvuky tlukotu mého srdce, dutiny mé hlavy se plní kyslíkem a vyprazdňují oxidem uhličitým - každým nádechem a výdechem; to všechno slyším. Zbytek světa oněměl. Ještě včera jsem ležel na JIPce a všude kolem mě byly hadičky; vedly ze mě a do mě, v žilách jsem měl zapíchané jehly, po kterých mi natekly ruce. Vedle postele stál lékař, dotkl se mého ramena, sklonil se nade mnou, díval se mi do očí a neslyšně pohyboval ústy. Když se mu nedostalo žádné odezvy ani reakce - vzpřímil se, krátce se zamyslel, vztyčeným prstem naznačil, že se za moment vrátí - a odešel. Vrátil se s kolegou a společně se mi dívaly do uší. Napřed takovou tou malou baterkou a po-té tou divnou, trychtýřovitou, kovovou věcí. Chvíli spolu němě promlouvali, načež přivolaný kolega udělal, směrem ke mně, totožné gesto jako jeho kolega předtím a též odešel. Vrátil se s čtverečkovaným poznámkovým blokem, do kterého napsal, že mi z nějakého, zatím neznámého, důvodu nebo příčiny - zduřely ušní bubínky a pak mi text ukázal. Po krátké promluvě s kolegou, ten přivolaný kolega, předal blok a znovu odešel. Ten lékař, který se před tím dotýkal mého ramene a skláněl se nade mnou, si vzal odkudsi z rohu židli, postavil si ji čelem ke mě a posadil se. Do bloku načmáral něco o tom, že moje hluchota bude pravděpodobně jen dočasná a že se u mne zastaví zase zítra,(dnes), a společně se poradíme o mém přeřazení na psychiatrické oddělení. Řekl jsem: ,,Ale notááak, co vás nemá, já se přece nechtěl zabít, ani nic takového, jen poslední dobou špatně spím… Vzhledem k mé váze, by mě těch pár tabletek stejně nezabilo. Jo a byl pátek, tak jsem měl před tím pár panáků, no a co… Proč bych se asi zabíjel? Mám přátele, milenku, práci, spoustu kulturních koníčků a tak vůbec… Znám spoustu lidí, kteří mají tisíce důvodů, a někdy i dost pádných důvodů, se zabít. Ale já? Ale prosím vás…‘‘

---