Dva kameny

Na skalní římse, ležely vedle sebe křemen a lávový kámen. Společně pozorovaly hvězdy a dívaly se dolů do údolí přes kopce na krajinu, která se rozlévala a ukazovala jim svět. Byly dny mlhavé, kdy nebylo vidět nic, byly dny deštivé, kdy se kameny koupaly a dny sluneční, kdy byly tak horcí, že by se dala na nich upéci vajíčka. Společně si povídaly a představovaly si svět. Toužily se podívat dolů a prokutálet se krajinou, ale jaksi nebylo nikoho, kdo by je zvednul a ze skály shodil.

Až jednoho večera se po dlouhých letech skála opět probudila. Vše se třáslo tak, že se kameny opět rozkutálely a přepadly rovnou přes římsu a šup už se valily po palouku a spadly oba do řeky.   

Křemen se okamžitě potopil, kdežto lávový kámen plaval a byl unášen proudem řeky po úbočí skal. Lávový kámen byl smutný, neboť si myslel, že se jeho přítel křemen utopil a nemohl s ním sdílet společnou cestu krajinou, o které oba snily. Kámen se točil a vše bylo tak proměnlivé a rychlé a úžasné. „Pohyb je život!“ pomyslel si kámen, zatímco proplouval říční krajinou. Po několika dnech už řeka nebyla tak divoká a proplouvala majestátně směrem k moři.

Padesátkráte se na řece objevil led, aby zase zmizel a na břehu moře v místě, kde se vlévala mohutná řeka, se oba dva kameny opět shledaly. Lávový kámen poznal svého dávného přítele a podivil se jeho proměně a pravil: „Jak jsi krásný, hladký a kulaťoučký! Myslel jsem, že ses utopil.“    

Křemen: „Bylo to těžké období mého života. Potopil jsem se na dno, ale nezemřel jsem. Stal jsem se otloukánkem všech těch, které jsem potkával na své pouti až tady na tuto písečnou pláž. Proud mně vláčel a já narážel do skal a do kamenů. Vzájemně jsme se tloukli a moc mne to bolelo, ale dnes už je to jako sen a užívám si nové podoby. Je to krásné!“

Přišel chlapec, vzal křemen, pohladil ho a strčil do kapsy.