Smolný den tuleně Berty, aneb pád posledního marxisty v tulení říši

                Tuleň Berta měl ten den prostě smůlu. Co se mohlo pokazit, to se také pokazilo. Už ráno, když vstával, hloupě upustil rybu, kterou mu házeli, takže mu jí sežral jeho nevlastní brácha Ondráš. Od rána proto Bertovi kručelo v žaludku, až se kolem něj dělaly v bazénu kruhy od zvukových vln. Jeho škodolibý bratřík zatím plaval v bazéně naznak, aby tak ukázal nad hladinou své napucnuté břicho, ve kterém se ještě mrskali dva čerství sledi. Bertík si v duchu pomyslil něco o nespravedlnosti světa, o vykořisťovatelské tříde a o vykořisťovaných.

                Aby zahnal chmury, udělal rychlé tempo levou ploutví, a tak se přiblížil o 254.3 centimetrů ke břehu nádrže. Následovalo tempo pravou ploutví a buch. Tuleň se praštil hlavou o stěnu nádrže, až se mu nad hlavou začaly dělat hvězdičky. Jeho trochu primitivnější bratřík si pomyslel, že nastává noc a spokojeně začal na vodě pochrupovat, zatímco Berta si marně snažil zatlačit bouli na hlavě. Bohužel si na ní ale ploutví nedosáhnul, a tak, co naplat, ta mu spokojeně na hlavě vyrašila.

                \\\"Au, au,\\\" zavzdychal Berta, který se z tvrdého střetu jen těžce vzpamatovával. Přesto ale vyskočil na břeh a pospíchal k jednomu z velkých kamenů, pod kterým měl schované své oblíbené spisy od Karla Marxe a Friedricha Engelse (kterému Berta důvěrně říkal Bedřich). Pečlivě se porozhlédl kolem sebe, zda-li se někdo nedívá a pak odvalil kámen, bohužel tak nešťastně, že se převalil na jeho zadní ploutev. Chtěl vykřiknout, ale hrdině překonal svou bolest. Dobře věděl, že jakýkoliv neprozřetelný zvuk by mohl probudit Ondráše, který by jistě na Bertu vše prozradil majiteli vodního cirkusu, buržoustovi Františku Vydržgrešlovi. Takto již jednou přišel Berta o Marxův Kapitál a několik dalších skvostných spisů tohoto německého filosofa.

                Nezanaříkal tedy na svou bídu, vzpomenuv si při pádu kamene na potřeby proletariátu a jal se číst řádky z Engelsova dopisu komunistickému korespondenčnímu výboru v Bruselu: \\\"Definoval jsem tedy cíle komunistů v tomto smyslu: 1. prosazovat zájmy proletariátu proti zájmům buržoazie, 2. uskutečnit to zrušením soukromého vlastnictví a nahrazením tohoto vlastnictví majetkovým společenstvím, 3. neuznávat jiný prostředek k prosazení těchto záměrů než násilnou demokratickou revoluci.\\\"[1] Při čtení Berta cenil zuby a nenávistně skrze ně pronášel slovo buržoazie a pomýšlel na revoluci. \\\"Proletářtí tuleni všech zemí, spojte se!\\\" znělo mu v hlavě.

                Náhle však cosi zapraskalo za Bertovými zády, jako když rozběhnutý hlemýžď narazí na želvu, prchající před Achillem.[2] Vylekaný Berta trhnul ploutvemi a v tu chvíli mu sinusoidním obloukem vylítly Marxovy a Engelsovy spisy do bazénu. Když se Berta ohlédl, zjistil, že šlo jen o holuba Emila, který zase někam cestoval a zapomeuv si kompas, narazil na telegrafní drát. Berta si oddechnul, ale zároveň se smutně poohlédnul po plující knize. Na její otevřené stránce se pomalu rozpíjely písmena, takže ubohý tuleň rozeznal jen poslední slovo: \\\"Komunismus.\\\"

                Smutně zamžikal očima, aby rozehnal slzy, které mu stékaly po tlamičce a skočil zpět do bazénu, a tam, když plaval z jedné strany na druhou a z druhé na první, přemýšlel o ozbrojené revoluci. \\\"Potřebuji jen šanci,\\\" myslil si v duchu, \\\"a pak to té buržoázní vykořisťovatelské třídě ukáži.\\\" Zatímco probíral všechny možnosti, slunce na obloze pomalu spěchalo od západu k východu, takže se kolem poledního ocitlo na jihu.

                Přišel čas k obědu. Jako každý den v tu dobu přišel ke kraji bazénu krmič Josífek, aby tuleňům přihodil další rybu. \\\"Hop,\\\" vykřikl, když rybu házel Ondrášovi. Ten hbitě vyskočil a chytil jí do tlamy a brzy ji strávil do svého chřtánu. \\\"Hop,\\\" opakoval Josífek a tentokrát jeho ryba zamířila směrem k Bertovi. Ten si však pamlsku nevšímal a netečně pokračoval v plavání. \\\"Přece se nenechám koupit za mizerný kus žvance,\\\" přemítal v duchu, zatímco se ryba stala snadnou kořistí Ondráše.

                Josífek zakroutil hlavou. Něco nebylo v pořádku. Vytáhnul další rybu z kýble k tomu určeného a znovu ji hodil směrem k Bertovi. \\\"Berto, tumáš, rybička,\\\" zavolal na něj přitom přátelsky. Reakce tuleně však byla nulová a ryba tak pohodlně skončila opět v moci Ondráše. Ten zamlaskal a spokojeně se roztáhl na hladině. \\\"To byl ale dneska nášup,\\\" myslel si spokojeně.

                Josífek zamračeně odešel od bazénu a zamířil směrem k šéfovi. Nebyl sice žádný duševní vzpěrač, ale tuleně již znal a Bertova chladná reakce se mu zdaleka nelíbila. Držgrešle ho ale uklidnil: \\\"Počkáme na večerní představení, však se situace uklidní,\\\" poplácal ho po rameni.

                Berta mezitím neklidně křižoval bazén. Byl rád, že odmítl nabízenou stravu, věděl, že v hladovém stavu bude agresivnější a revoluční plán tak nabude na akčnosti. \\\"Není čas na zbytečné hluboké promýšlení věci, je třeba být reakční,\\\" dumal a jeho myšlenky byly tak žhavé, až se kolem něj začala vypařovat voda.

                A slunce běželo dál k západu, a když dorazilo k vytoužené metě,  nastoupil večer. Do vodního cirkusu se mezitím hrnuly davy lidí těšící se na večerní představení. František Držgrešle si spokojeně mnul ruce, neboť jeho pokladna se rychle naplňovala mincemi a bankovkami. \\\"To máme dnes ale nabito,\\\" pronesl ke své ženě, která se na něj líbezně usmála.

                Když byla místa okolo vodní arény zcela zaplněna, přišel čas pro estrádu. Josífek si stoupnul k bazénu, v jedné ruce kruh, v druhé malý míč, se kterým tuleni obvykle žonglovali a předváděli nejroztodivnější čísla, kterým byť i to nejkritičtější publikum divoce hlasitě aplaudovalo. Není tedy divu, že Držgrešle proto očekával podobný úspěch i dnes.

                Josífek si mezitím odložil balón, do pravé ruky připravil kruh a v levé držel rybu. \\\"Ondráši, hop,\\\" zavolal na Ondráše, aby zahájil celou akci. Ten se však na něj jen znechuceně podíval. Byl přejedený a z přehnaného množství ryb se mu dělalo špatně od žaludku. \\\"No, tak,\\\" přemlouval ho Josífek, \\\"Ondrášku, nezlob přeci. Skoč.\\\" Nic se však nedělo. Ondráš splýval na vodě, aniž by se k čemukoliv měl.

                Publikum si začalo zuřivě šeptat a Josífek na sobě ucítil palčivý pohled svého šéfa. Aby napravil fiasko, odložil kruh a roztřesenou rukou  uchopil míč. Po neúspěchu s Ondrášem se obrátil na Bertu a balón hodil před druhého tuleně. Zatím jeden z nespokojených diváků zahvízdal na prsty. Ostrý zvuk zapůsobil na Bertu jako výstřel z Aurory na dělníky v SSSR. \\\"Nastal čas,\\\" pomyslel si Berta. Míč se pro něj stal zbraní. Hbitě ho uchopil na čumák, vyhodil nad sebe a prudce jím mrštil po kapitalistovi Držgrešlem. Toho prudká rána shodila ze židle, takže se začal válet po zemi. Berta připlaval ke břehu a prudkým plácnutím ploutve ohodil majitele studenou vodou. Pak vyskočil na břeh a zakousl se mu do kotníku. Držgrešle vykřikl bolestí.

                Díky pohotovému zásahu Josífka se ale revoluce nezdařila. Ukázalo se, že Berta znal Marxovu teorii jen povrchně, jinak by se do celé akce nikdy nepustil sám a vyčkal na soudružskou pomoc. Od svého nevlastního bratra se jí nedočkal a tak byl jeho pokus brzy zneškodněn.

                Dlouho do noci pak přemítal František Držgrešle, co s tuleni. Po nevydařeném vystoupení ho diváci zahrnuli nadávkami a žádali vrácení vstupného a navíc příplatek jako náhradu za ztrátu času, což Držgrešleho přivedlo málem na mizinu. Navíc ho palčivě bolel kotník. Nakonec se rozhodnul. \\\"Prodáme tuleně na maso do konzerv,\\\" vynesl strašlivý rozsudek.

                Za týden na to si při snídani pochutnával na tulením mase velkotovarník Buhrer se svou rodinou.  \\\"Tulení maso je stejně nejlepší,\\\" pochvaloval si jeho nejstarší syn Oskar.

                Tak neslavně skončila revoluce tuleně Bertíka.