Klíče

Je jaro! Vyšlápnul jsem si do nedalekého lesa, do míst kde jsem v životě nebyl, ač byla ta místa na dosah. Z okna jsem pozoroval v dálce temný les, ale nikdy jsem si nevytvořil prostor, neudělal čas, abych se tam podíval. Na jedné straně mne to do hvozdů táhlo, ale z druhé strany šel z lesa strach a děs. Nevím, proč jsem se bál zrovna toho lesa naproti, ale tak nějak jsem vnitřně cítil pnutí a obavy.

Procházím se a hladím kmeny. Obyčejný, ale krásný les, nechápu, jak jsem mohl tak dlouho odkládat svou návštěvu. Vždyť je to tady bezva. V houštině slyším tichý nářek, jako by myš pískala, ale tak nějak divně. Jdu se podívat a za starým dubem v křoví vidím skřítka s červenou čapkou (nedělám si legraci, přesně takovou jakou nosí jen v pohádkách).

Skřítek kvičí a slzy mu tečou po baculaté tvářičce a volá na mě.

„Cožpak nevidíš, jak trpím!“

Ano, opravdu jsem si toho nepovšimnul. Skřítek byl chycen v nalíčené pasti. Jeho bříško bylo obtočeno drátěnou smyčkou, a čím více se škubal, tím hůře se mu dýchalo.

„Promiň“ řekl jsem, zatímco jsem mu pomáhal dostat se z pasti na svobodu. Drát jsem uvolnil a šup a skřítek byl venku.

„Uff, kousek vousku mi tam zůstalo, ale děkuji mnohokráte“ pravil skřítek a pokračoval „musíš se mnou pod zem, něco ti chci ukázat.“

Už nevím, co skřítek udělal, ale mohutný dub se nahnul do strany a část jeho kořenů se nadzvednula. Uviděl jsem schody, které vedly do tmy.

„Ničeho se neboj a pojď se mnou“ pravil skřítek a já, aniž jsem uvědomil svou proměnu, stál jsem na schodech maličký tak jako on a kráčel dolů.   

Vstoupili jsem do prostorné síně, která byla osvětlená svíčkami. Vypadalo to jako v kostele, nebo v nějaké svatyni.

„Ááá jsme doma!“ radostně vykřiknul skřítek a rozpřáhnul své buclaté ručičky. „Moc jsi mi dneska pomohl, víííš a já bych se ti rád odměnil, jenom nevím, co by bylo pro tebe tou nejlepší odměnou a proto výběr nechám na tobě.“  Dupnul do země, a oba dva jsme se propadli do komnaty, která byla plná klíčů. Byly všude, na stěnách, na policích, na zemi, byly jako spadané listí, po kterém jsem chodil.

Skřítek vylezl na stoličku a povídá „Toto je mé království! Jediný klíč není stejný, a s každým můžeš otevřít jiný zámek. Můžeš si vybrat jakýkoliv z nich a já ti ho dám a ty si ho vezmeš zpátky do světa tam nahoru.“

Jen tak nahodile jsem zvednul jeden klíč a v momentě dotyku jsem ucítil obrovský hněv, klíč jsem upustil a vzal jiný a tentokráte jsem zakoušel chuť pracovat, s každým dalším klíčem jsem pociťoval jiné emoce.

Zeptal jsem se skřítka na to, znamenají všechny ty klíče a on pověděl, že každý z klíčů otevírá jiný prostor. Lásku, nenávist, hněv, bohatství, bídu, utrpení. Stačí si vybrat jeden a pak už jen odejít.

Nemusel jsem přemýšlet dlouho a řekl jsem mu, že chci takový klíč, který otevírá všechny prostory, univerzální klíč (ne paklíč).

Dlouho mne skřítek přesvědčoval, ať si vyberu jiný, jakýkoliv klíč jenom ne tento, který otevírá všechno. Hladil si svůj vous a byl smutný.

Trval jsem na svém a on  pomalu vytáhnul jako by ještě čekal, že si to rozmyslím, ze skleněné skřínky klíč v podobě nože a bodl mne s ním do srdce. 

Slyším z dálky jeho hlas: „Jen klíč smrti otevírá všechny brány a možnosti života.“