Kóma

Jsem sama obklopena vzduchoprázdnem.
Vznáším se v zapomnění, v nevědomí.
Bloudím tmou ve snech bez konce.
Slyším zvuky, ale nevím co znamenají.
Cítím teplo na hřbetu ruky, ale nemůžu se podívat.
Slyším pravidelné zvuky a slyším své srdce.
Srdce i zvuky zrychlují jak mě zaplavuje nápor paniky.
Chci otevřít oči, ale víčka mám ztěžklá jako olovo.
Strach mi svírá hruď, protože jsem pochopila.
A opět se propadám do vzduchoprázdna a sladkého nevědomí...