FIKTIVNÍ SVĚT 71.

 

 

Zbraněmi se na ty bolševiky musí, jejich vlastními zbraněmi!

 

Tlouci jim vlastní vůlí obrněnými palicemi po těch jejich totálním komunismem zglajšaltovaných palicích jak nějací žižkovci, až jim hlavy uvnitř přileb budou pod útoky, bratři, chroustat jak nějaký ty virtuální vořechy!!!

 

REKAPITULACE 1.

Kvůli sviním, co mi už šestnáct roků hlučí každou noc za zdí, spávám každou noc po celou tutéž dobu v traktoristických sluchátkách, dokonce jsem si onehdy koupil v Otrokovicích 4 kilometry za městem v Mountfieldu nová, ve slevě ze 120 na 90, červená.

Pro případný důkaz čehokoli se v nich mohu nechat vyfotit.

A obdobně tak může učinit každý jiný takový traktorista kdesi v kterési Horní Dolní, nebo pod jakousi záminkou dokonce já nikonem cvaknout jeho.

Jestli s jeho souhlasem, či bez, na čemsi takovém v dalším výkladu nezáleží.

Chlapíka vesnického křupana s nasazenými protihlukovými sluchátky, v nichž, debil, vypadá jako nějaká rudá mandelinka, takovými zbraněmi se musí na ty kurvy, vezmu s sebou ve formě fotografie do Prahy a se špendlíkem přilíplou na mé přídí v jakémkoli triku s ní prochodím celý den po okolí Václaváku, vydávaje takové tyto moje pochůzky za konceptuální umění.

Žádný Pražan, jsou to dodnes Zikmundovci, popřípadě jen zikmundovci, pakáž od Února pořád stejná, toho mého mandeliňáka znát nebude, a pokud vůbec kterýsi z nich o jeho formát A4 pohledem vůbec projeví zájem, bude protagonistu tohoto mého mobilního transparentu považovat za zpodobení nějakého zahraničního bigbíta.

Takže takového letmého zevlouna zaujme více onen sám tak divně zapíchlý špendlík, takže jakýpak útok, nebo dokonce atentát, na nějaký ten jejich zákon vyhlášený deputáty lůzy kvůli ochraně osobních dat…

Pokud by se kterýsi takový šíbr snad neodbytněji zeptal, o koho že se na dotyčném obrázku jedná, odpověděl bych mu, že o jakéhosi traktoristu z Horní Dolní, například Frantu Veličku, jehož příjmení a jméno bych si stejně namístě vymyslel, popřípadě bych mohl použít přímo svoje, stejně nás oba, močová trubka, hovno zná.   

 

Ludwig Wittgenstein, snad nejcitovanější filozof 20. století kromě toho carovraha Lenina z mauzolea, projížděl Otrokovicemi, jako jedním z mála měst v této republice, dne 8. srpna 1914, tedy jen nádražím, neboť naládován uvnitř kteréhosi vagónu kteréhosi vojenského transportu směřujícího na sever na frontu u Krakova.

Prahou, například, filozof Wittgenstein nikdy ani neprojel, jakož tam, až na mou předchozí sluchátkovou hypotézu, doposud nikdy nijak zpřítomněn nebyl.

V nedalekém Kladně hutě jeho otce svině rozkradly.

Ochrannou známku s portrétem filozofovy matky Poldi defraudanti uvrhli poté do otroctví málem až k turecké hranici do města Veselí nad Moravou.

 

Mezi velkozloději dbát na úskočnou ochranu jejich osobních dat jimi nakoupenými zástupci vyhlášenými zákony!!!!!

 

Rozkradli za 26 let, nebo pomohli rozkrást, desítky bilionů, což je v halířích vyjádřena čára dlouhá až za Měsíc, a psychoticky úzkostně bazírují a lpí na způsobu šíření 1 kusu fotografie jakési jim zcela neznámé báby odkudsi z okolí potoka s názvem Dřevnice.

I kdyby se tahle voda nakrásně jmenovala třeba Hovnice, byly by jim ty jimi rozprděné biliony úplně stejně šumafuk.

 

REKAPITULACE 2.

Jedním ze dvou znaků, které Wittgenstein považuje za charakteristiky toho, co nazývá myšlení, je pro něho používání analogií.

Příklad kolegy traktoristy Zdeňi Pičmana z Horní Dolní Prdele již známe, já sám sú vesnickým traktoristou Edou Cempírkem zvaným Mažňák, napsat tu ale odkud, dojeli byste mě akorát tak vykrást.

Ale mohl bych jako kdosi zcela jiný úplně stejně vyfotit tenkrát loni v srpnu tamtu podivnými grafickými značkami se vyjadřující paní, která si cosi propiskou čárala do velikých linkovaných sešitů zasedlá na modrém sedadle pod oknem nalevo vedle dveří dovnitř haly otrokovického nádraží, pokud byste vcházali z venkovního náměstíčka.

Od té doby sem sa v Otrokovicách dvoje dopoleďna po městečku vyptával, ale nikdo ju tam neznál.

Tož sem si napotřetí jehlu přišil na tričko ten její obrázek vytištěný z původní fotky, odkud ho mám, jestli se ptáte, stáhnul sem si ho volně naservírovaný na fejsbuku, ba aji všecky ty tam komentáře s ním spojené sem si přečet, nebo to, kurva, ta moja neščastná paměť na písmena, všecko bylo na tým internetu ložené na blogách?

S babu nad břuchem jak při nějaké tej slovácky chlapskej súloži sem si teda vykračoval tými Otrokovicami, na polách bylo ještě mokro, nic jiného se stejně dělat nedalo.

Které sem míjel, dívali se po mně divně, rozporek sem měl zapnutý aji na háčky, tak co mi z nich. 

Nikdo se mě kvůli obrázku na nic neptal, tož sem si připadal jako onehda na tom jejich václavským Václaváku, enom teho smradu po hašišu tu bylo míň.

Pokud někdo neví, oč se v tomto vyobrazení jedná, nepřestupuji zákon.

 

OBKLOPTE SE TEDA SAMÝMI BLBCI S OBČANKAMI, NEDOSTANETE SE NA MÍROV!

 

Stačí ovšem pohnout směrem k němu prstem ruky a párkrát zamlet hubú, to když se neptáte, jestli ju ten kdosi náhodou kolem jdoucí nezná, a hned, škoda mluvit, způsobíte trestný čin, to dávám z naprosté opatrnosti pro příklad v souvislosti s kterúsi tu ukradenú miliardú, která vůbec trestná není.

Ti, co zabili pátera Toufara, sú také omilostnění, a tak pouze chuděra já bych na tom jimi nalíčeném hovně do neštěstí ušklíznul.

 

Tak aspoň, skrze úplné hovno, na tom mojem dnešním příkladu vidíte, jak asi zhruba sa majú psát intelektuálně opravdické eseje…

 

 

.

---