FIKTIVNÍ SVĚT 72.

 

 

Soudruzi, jak říká náš velebný pán, nechcu vám tu krájat žádného čerta na zeď, ale naša situace je už vážná.

Obsah tvoří hodnotu jména, ne naopak.

Tož cosi takového vyslovil onehda jeden slovutný profesor ze zlínské univerzity, a to se potom má snáď jeden divít, že pár krokú trolejbusom od toho Gottwaldova Zlína si v nedalekých Otrokovicách jedna taková ještě o měsíce dříve nežli tamten profesor usmyslela, nebo jenom uhádla, že slova okolo ní přestala mět, nebo že dokonce jakýmsi náhlým kúzlem poztrácala, jejich významy.

Že sú to cosi jako ty vypité prázdné sklínky, které se povinně učí malovať v hodinách kresby tvarú děcka na hradíšťské úmprumce.

A tak že si začala jak nějaký prvňáček črtat propisovačkú do řádkú školních sešitú za sebe jedno po druhém na celú stránku pořád jen samá slova bez jejich významú.

Cosi jedno od druhého stejného, ale obdobně bezvýznamného.

Jak v každém tom individuálním stavu, tak i v popsáním dokončené celosti každé té linkované sešitové stránky pokryté na pohled čímsi jako maskováním na každém listu opakovaných pokaždé jiných bezvýznamných slov.

 

Co se mě samotného týče, dyž sem si tu zmíněnú profesorskú větu já sám přečet, tož sem zavýl jako ten obecní vúl, kerému u nás říkáme starosta, a jak sem byl jak vždycky nachystaný v montérkách, zapřáhnul sem za zetora pluh a v mojom vlastním sadu vyjel jednu súvislú dlúhú stopadesátimetrovú brázdu, teď to všecko vyorané budu zase muset jako správný amatérský konceptualista krok po kroku a drn po drnu rukami uložit nazpátek a v gumákoch podpadkami zašlapat, aby sa do súdného dňa odnikud nerozeznalo, jaký sú já vlastně cholerický psychotik.

Jako bych i nerad na řádku všeckých tých nerovných hrboloch dolámal na imervére všecky nože veprostřed tej mojí mountfilďácké kosárky.  

 

Jméno jako slovo je tvořeno, nebo dokonce stvořeno?, jeho obsahem.

 

Vyvozuju předchozí z tamtoho panem profesorem onehdy řečeného a pokračuju, že někdy sa píše enem proto, aby se opotřebovaly klapky klávesnice, poněvadž noťasy mívajú enom púhú dvúletú záruku.

Jaké potom tak asi možú mět obsahy slova takovým způsobem napsaná bez vlastního nejhlubšího hlubokého zaujetí?

Slova jak plytké talíře bez hlubin, co z nich chcetě jesť?  

 

Máma má maso, píše prvňáček do řádku sešitu čárami, aniž si uvědomuje všecky ty rúzné, a každému většinú jiné, súvisející obsahy.

Významem podobnými čarami píše obdobnú propisovačkú tamta otrokovická paní ta její slova s významy, keré jim přisúdila jen ona sama, a ty sú ne jen pohledem jiné, též jiné od toho jak jen občas si je představuje jako podobu smyslu enem nemnohý z vás.

Ten zbytek po okolí žije ve světě slov naprosto bez významú, používává jen skořápky.

 

Namísto bílkú, žlútkú nebo vlašských jader enem skořápky.

 

Na pět prstú tlustá knížka jako muzeum ulit všeckých tých zakrúcenými tvary rozmanitých starodávných hlemýžďoch.

 

No nic, už jich slyším, zvonijá mi jako každú nedělú na předposlední cestu, musím teda teho sepisování nechat a jít do pěti minút, ať neminú velkú, třeba budu mět štěstí a velebný pán nám dneska, súdruhom, povykládá o tom slovu svatého Jana, keré bylo nade všeckým a bez podoby, jen jako púhá existence, nemělo na samém začátku světa žádného obsahu.

 

 

 

.

---