Skriptum Apokalypse

...tak bylo...

 

Skriptum Apokalypse

 

Příběh první ( 4 části )

 

Strom

 

 

Po pěšině jde pomalu postava oděna v hrubý šat.

Na město dopadají kapky kyselého deště a trestají střechy domů i kůlen.

Za zdmi se krčí lidé, kteří vyměnili svou duši za zábavu a pohodlí.

Je tma, město zahalené v oparu vypadá jako kotel s otráveným jídlem.

Ta tajemná postava jde dál, prochází okolo šípkového keře. Jedna z větví hladí muže po obličeji.

Ani jedna kapka krve, ani jedno vlákno z jeho hrubé kápi není vyrváno.

Mech sténá pod jeho nohama. Zatímco on se pozvolna blíží k městu.

Naposledy bylo toto město prolezlé tisíci krys, špatností, lidskou zlobou.

Je to hodně dávno, možná staletí.

Hrdě kráčí dál. Došel k silnici, světla aut oslňují. Jedno projelo kaluží takže zlomyslné kapky bláta zůstaly na jeho šatech.

Ničeho se nebojí, ničeho si nevšímá, nic ho nevyvede z míry. Jde dál.

Přichází první lampy, první domy. Proti němu jde muž, který jakmile ho spatřil, rychle přechází na druhý chodník. Cítil strach toho zbabělce. Ten člověk nad ním opovrhoval. Opovrhoval nad postavou oděnou v kápi z hrubého vlákna.

Ten ubožák se ho bál, bál se o svoje peníze, ne o život, ale o peníze.

Náš muž vypadá skoro jako mnich nebo snad poustevník ? Kdo by to asi mohl být ?

Zastavil se u jednoho z domů. Nahlíží do okna. Sleduje dění v pokoji.

Záclona nezakrývá skoro nic. V křesle je muž s flaškou piva ve spodním prádle před televizí, jeho žena vedle myje nádobí.

Pokoj ozařuje televizor, pokoj problikává světlem televize jako kdyby byl ozářen svící v kobce umrlcově.

Raději jde pryč z hlavní silnice, jde mezi domy. Prochází temnou uličkou, stíny se krčí za popelnicemi, lampami, auty. Nějaká žena venčí venku psa, když ho spatřila, schovala se za dveře svého domu. Sice neviděla nic, jen pohyb ve tmě ale stejně měla strach. Vůbec, to slovo je magické. Strach. Samo osobě dokáže nahánět hrůzu. Zde to platí dvojnásob.Strach tohle město jakoby svazuje, ovládá. Špatnosti lidí, strach ze špatných lidí.

Milosrdná ulička pomalu končí. Ústí do větší, ta pak na náměstí.

Schoval se do stínu starého vyrovnaného stromu. Na náměstí z hospody vycházejí opilci, zvrací u zábradlí chránící lidi před rušnou ulicí. Před smrtí pod koly aut.

Jeden z opilců leží  na zemi ve vlastních blitkách.

Druhý močí do kamenné kašny ve středu náměstí.

Ten pozvracený si sedá na kapotu něčího auta. Okolo jede policejní hlídka. Policisté sledují opilce, ale míjí je bez povšimnutí. Je zhnusen, nezbývá než jít dál. Ulička, další, ještě jedna, louka. Nádherná louka kde v trávě z jeho šatů mizí kapky špíny. Přešel malý potůček a spatřil světlo na obloze. Tohle ještě neviděl.

Fascinuje ho to, jde za ním. Z dálky slyší zvláštní hudbu, ale je příliš daleko, než aby slyšel slova.

Jde okolo továrního plotu. Blíží se k němu hlídač. Hlídačův pes začal temně vrčet, když je míjel.

Končí komplex luk, továrních zahrad, skladišť i bezpečí stínů. Jde mezi torzy polozřícených budov, dříve velkých  podniků. V celé ulici svítí jen jediná lampa, ostatní někdo rozbil. Světlo ozařuje drobnou stařenku na chodníku. Je shrbená, stará, bezmocná, ztracená. Pomalu jde za svým osudem. Nevšímá si ho. Ani se nepodívala, když procházel okolo. Je jí všechno jedno. Vstoupil jí do její paměti. Viděl tam štěstí i utrpení. Byla nejkrásnější z celé vesnice, pak se provdala. S manželem odešli sem do města. Jednou, na firemním večírku,  potkala krásného muže, byl to kolega z účtárny, alkohol i vůně nepoznaného chtěli, aby s ním přišla do jiného stavu. Její muž jí opustil,  také jí přeložili na jiné oddělení. Všechno, co pak měla, obětovala svým dětem. Věnovala jim vše, přesto teď jde temnou uličkou opuštěná. Touží umřít.

Jde dál, pomalu přichází na zastávku autobusu, na zastávce jsou dva milenci ve vášnivém obětí.

Právě přijel autobus. Poslední polibek, loučí se a on do něj nastupuje. Mávají si, usmívají se. Autobus odjíždí.

Jak je to nádherné, cítil jak z jejich srdcí vychází tolik krásy.

Dívka odchází někam pryč, nejspíš domů.Asi bydlí kousek od zastávky. Všiml si stínu, který se za ní belhal. Šel pomalu za nimi. Dívka šla  vpředu, cizí muž se za ní kradmo plížil úkryty stínů.  Cítil jeho chuť, chuť ubližovat.Pokusil se mu nahlédnout do mysli, ale zvedl se mu žaludek.

Tomuhle muži už prošla hromada věcí. Zlo zdědil po otci, který byl stejný jako on.

Když zemřel,  pokračoval v jeho díle. Teď co se vrátil z léčebny, si chtěl znovu prožít ten krásný pocit.

Plíží se za ní. A dívka nic netuší. Netuší předzvěst svého konce, necítí zlo, její srdce je naplněno láskou.

Oba mizí v temnotě před ním. Odbočil do ulice, která vedla na úplně jinou stranu. Nechal je svému osudu.

Svraštil čelo. Přemýšlel o lidech. Byl nešťastný.

Z dáli se najednou ozval křik. Chytil svou píšťalu, ruku sevřel v pěst.

Mezitím tam někde padl onen muž, kterého společnost podporovala v jeho zločinech na místě mrtev.

Stejně tak i dívka, která měla proříznuté hrdlo. Odhalená ňadra, které směl okusit jen, ten koho milovala..

Zamotala se mu hlava. Chtělo se mu brečet. Je prokletý, musí trpět. Trpět navždy.

Má velkou moc. Jak moc by chtěl tu dívku zachránit. Je to strašné prokletí za strašný zločin.

Svou mocí může trestat, ne však zachraňovat. 

Trestat,  ne pomáhat. Může zase jen zlem trestat zlo.

Sedl si na rozkopnutou lavičku a brečel.

Stromy temně hučí. Listí šumí. Právě jen stromy ho chápou.

Litují ho. Přišel ke starému kaštanu, objímá ho.

Kaštan vypráví svůj příběh.

Naslouchá vrzání, sténání i výkřikům větví toho moudrého starého stromu.

Z dáli je slyšet houkání. To se lidé ze sanitky snaží zachránit život muži, který

zabil mladou dívku. Houkačky utichly, strašnou událost připomínají pouze

modrá světla problikávající mezi stromy. Usíná v obětí kořenů stromu.

 

Město

 

Je ráno, lidé spěchají za prací. Děti do školy. 

Probuzen popelářským autem otvírá oči. Vidí jednoho z popelářů. Ten si jej prohlíží.

Prohlíží si člověka spícího pod stromem uprostřed města.

Asi nechápe o co se jedná. Ale ten popelář není zlý, jen je hloupý.

Vstal. Rozhlíží se po ulici, přemýšlí,  kterým směrem jít.

Pošťačka si ho bázlivě prohlíží. Má s sebou důchody i strach.

Večer půjde domů už bezstarostná.Obě věci budou pryč.

Štěká na něj toulavý pes.

Sehnul se ke zvířeti, chytil psa  za srst na krku.

Pes se nejprve snaží kousnout, ale v jeho obětí se něco v šelmě změnilo.

Oba to jsou tuláci plující světem. Teď aspoň už nepůjdou sami.

Jdou pozvolna ulicí až k mostu. Chtěl by se napít , má žízeň, ale voda v řece je ještě špinavější než v kalužích na silnici. Jsou v okrajové části města. Vchází do čtvrti sadů, zahrad, políček, chatek.

Přes plot trhá jablko. Jako blesk z čistého nebe se ozval křik. Nějaký starý muž k nim běží přes zahradu.

,,Ty zloději, ty grázle!\". Najednou ztrácí chuť. Nakousnuté jablko hází mezi ostatní spadaná pod strom, kde ho utrhl. Jdou dál, muž ze zahrady ještě stále nadává, ale drží se dostatečně daleko od plotu, aby mu náhodou někdo neublížil. Možná nadává protože je nešťastný, možná obviňuje celý svět za své neúspěchy.

Prochází dál ulicí. Najednou přes plot sousední zahrady povídá malá holčička ,,Pane vezměte si.\".

Podává v natažené ruce přes plot dvě jablka. Z domku na zahradě vychází cizí žena,  ,,Hned sem pojď, co jsem ti říkala o bavení se s cizími lidmi !?\"

Děvče klopí oči, ale poslechne ji.

Je mu líto holčičky, která je odsouzena tady žít.

Společnost zla v každém zabije to dobré.

Všichni lidé jsou původně dobří, jen dospělí dobrotu radši zabijí.

U někoho dříve, u někoho později.

Když je to dříve, člověk aspoň tolik nenaletí všelijakým podvodníkům.

Dávat si pozor. Do ničeho se neplést. O nikoho se nestarat.

To je dobré zdůvodnění pro všechny. Jenže to vlastně říká, podváděj, abys nebyl podveden.

On tu ženu chápe, chce uchránit to nejcennější na co má na světě. Jen mu je líto že to tak musí být.

Že si děti musejí dávat pozor. Že existují lidé, kteří rádi ubližují druhým pro svou potěchu nebo zisk.

Prochází parčíkem, kterým končí sadová čtvrť.

Ještě cítí na jazyku chuť jablk. Byla výborná.

Teď se musí soustředit na dění okolo.

Protože tady začíná to pravé město! Sleduje lidi kolem.

Pozoruje statného muže na zastávce. Prohlíží si své šaty, jeho, svoje.

Jsou sice čisté, ale odlišné barvou i střihem od toho co nosí ostatní lidé.

Vstoupil do obchodu s oděvy. Obchodník s šikmýma očima se nejprve zdráhal cokoliv muži ukázat.

Zlatá mince však otevřela jeho srdce. Stačilo ji ukázat. Dnes se platí kreditními kartami. Je zázrak, co kousek zlata dokáže. Obchodník se může jen přetrhnout.

Ukazuje mu různé věci. Jiná věc je zajímavější. V hale je asi 30 různých krámků se skoro stejným zbožím.

Co si vybrat ? Pásek, kalhoty, boty, džínová košile. Tak vypadal ten muž na zastávce, také tisíc dalších ve městě. Obchodník ukazuje prstem přes halu do kabinky. Převléká se.

Najednou se z venku ozval křik. Vedle kabinky stojí jiný obchodník. Právě  něco volá cizí řečí na prodavače, od kterého má šaty. ,, To v požádku, pán chtít věci nechat na sobě. \"

Oba obchodníci uviděli muže, jak vykukuje z kabinky a pozoruje jejich počínání. Začali se na něj křečovitě usmívat. Vrátil se  do kabinky. Jak zabouchl dveře, z protější strany kabinky spadlo zrcadlo.

Za ním byla malá místnůstka bez dveří, jen nějaká věc na stojanu s čočkou uprostřed na něj koukala.

Vyšel ven. Obchodníci staženi úzkostí couvali před ním. Báli se ho.

Najednou se ho začali bát, proč ?

Obchodník, který mu věci dal, říká :,,To dobrý, vy věci nechat, my jen obchodníci, vy jít pryč, lidi krást, my muset hlídat, to dobrý, vy nechat, vy jít pryč, nemluvit o kamera my netočit vás.\"

Před obchodem na něj čekal toulavý pes.

Už nepřitahuje pozornost. Lidé si už nevšímají vysokého, asi 23letého muže v džínové košili.

 Je součástí beztvarého neosobního davu stejných lidí.

Všichni jsou oděni do šedivých barev, město je šedivé, jen zboží ve výlohách má barvy.

Barvy, které existují jen ve výloze.

Prohlíží si všechny lidi jdoucí proti němu, jen málokdo se mu odváží pohlédnout do očí.

Všichni koukají do země, mají kamenně lesklý pohled mrtvoly.

Město chodících mrtvol.

Vyvolává to děs. Na tvářích lidí vidí několik vzácných úsměvů, jinak stejné kamenné tváře.

I domy se mračí.Čím to je ?  Co je v tomhle městě tak strašného ?

Sedá si na lavičku u školy, pozoruje tři děti, jak mlátí čtvrté.

Jde k dětem. Odstrkuje jednoho po druhém. Nakonec ze země zvedá zmláceného chlapce krvácejícího z nosu. Ostatní děti utekly. Zaběhly za plot. Volají na něj nadávky. Vztyčený prostředníček je projevem inteligence jejich rodičů. Nepodřídil se davu. Byl potrestán. Bude trestán tak jako tak.

Rozhodně pokud bude vyšší, hubenější, menší, tlustší, ošklivější, chytřejší.

Tak umírá dobro.

Proč je to řízeno silou ? Proč nejsilnější vládnou slabším ?

Proč musí vykutálení vládnout poctivým ?

Má se člověk podřizovat šílenému davu ?

Je pln otázek. Mezitím osaměl uprostřed ulice plné lidí.

Hodiny na rohu ukazují pět. Blíží se večer.

Prochází městem, je fascinován lidmi.

Teď zrovna žebrákem na lavičce s miskou v klíně. Klobouk zakrývá tvář. Bílé vlasy však schovat nedokáže.

Hází muži do misky zlatou minci. Snad mu dokáže přinést štěstí. Už by se jí rád zbavil.

Dostal ji v tomhle městě za své služby.

Nárazem zlata o misku padá starcův klobouk na zem.

Pomoc, která přichází pozdě. Vidí žebrákovi do tváře. Asi sedmdesátiletý muž, zvrásněné čelo, krvavá stezka vedoucí z koutku žebrákových úst až někam za starý kabát. Je to otřesný pohled.

 Lidé proudí okolo. Nikdo si té zvláštní dvojice nevšímá.

Nevěnují jim jediný pohled.

Snad až na několik zvědavců dychtících po krvi.

Ani si nevšiml jak k němu přistoupil policista.Dobrý den, pane, ten už vaše peníze nebude potřebovat. Volal jsem pohřebáky. Prokletá zlatá mince se vrátila ke svému původnímu majiteli. Přijelo další auto.

Ztuhlou mrtvolu položili na nosítka. Muž stále sedí, stále křečovitě svírá svou misku.

Pro někoho misku, pro někoho naději trochy jídla.

Muž i pes pokračují svou cestou dál. Za rohem ho chytí za rameno jiný žebrák.

Je mnohem mladší než ten na lavičce. Je z něho cítit alkohol.

,,Von František umřel už včera, byl to dobrej chlap. Pane, slitujte se. Dejte mi nějaké peníze.\"

Nevšímá si žebráka, snaží se jít pryč. Žebrák se nevzdává. Drží ho za ruku, vytrhl se.

,,Tak si to sežer...\", křičí za ním žebrák.

Za ta staletí, co tu nebyl, se město změnilo, změnili se i lidé.

Jen on zůstal pořád stejný. Neměnný. Čas si na něm vylámal zuby.

Stojí mimo čas. Stojí nad časem. Možná žít v této době od narození,

nepřišlo by mu hodně věcí, možná by problémy neviděl.

Existovaly by ty problémy ? Existuje problém, který nevidíme ?

 

Večer

 

Měsíc se směje na město, tma zahalila zem s lesy i okrajovými částmi města.

V centru život teprve začíná. Je pátek, lidé se půjdou bavit.

Ulice jsou prosvícené neony, zářivkami. Šílené reklamy cení své zuby ze všech stran.

Prochází městem, prohlíží si vše. Vše chce poznat. Dokonale se seznámit s životem lidí.

Prošel centrem města. Uviděl světlo na obloze. To světlo, to zvláštní světlo.

Stále ho fascinuje. Na střeše Kasina je velký světlomet ozařující oblohu.

Jeho světlo kouše mraky do krku. Rozežírá tmu. Pohlcuje ji.

Člověk tmu spojuje se špatnými věcmi. Ale to není pravda.

Nejvíc zla hrozí právě od lidí. Ne od nočních děsů.

Tma za Kasinem. V ní krysy. Pozoruje je, jak se v zákoutí prohání po kontejneru s odpadky.

Krysy. Byla jich tu záplava. Pak se všechny utopily.

Pohladil svou píšťalu na krku. Bere jí k ústům a hraje.

Není slyšet žádná hudba. Žádný zvuk, přesto krysy jdou za tou neslyšitelnou hudbou.

Pes zakusuje jednu po druhé. Odporná zvířata. Žijí ve špíně, zabíjí se navzájem.

Krysí samička je hned po pár týdnech svého života znásilněna staršími samci.

Znásilněné krysí holčičce se narodí další generace hlodavců. Zlo plodí jen zlo. Všechny krysy budou  pořád stejné.

Za pár tisíc let budou mnohem inteligentnější i bezcitnější.

Základ se nezmění. Vraždí se, jejich hlavním cílem je množit se, nacpat si břicha.

Proč jen tak připomínají lidi ?

Nebo nepřipomínají ?

Opouští mrtvoly krys, pozoruje dění před Kasinem.

Rozrazily se dveře, na chodník dopadl muž středních let v saku.

Leží tam, kleká si na kolena, stírá svou krev z tváře.

Snaží se vstát, ale zase upadá. Lavička kousek od chodníku je jeho naděje.

V Krysařově srdci se probudil soucit. Pomáhá chudákovi na lavičku.

,,Děkuju ti kamaráde, ty parchanti mě obrali o všechny peníze v kartách.

Prohrál jsem 20 tisíc a oni mě jen tak vyhodí. Prosím tě kamaráde, pomůžeš mi se dostat domů ?

Bydlím tady kousek, jen dvě ulice, mám něco s nohou, normálně bych si tě nedovolil otravovat, ale taxík tady nikde není. Strašně moc by mi to pomohlo.\" Krysař pokyvuje hlavou, podpírá chudáka. Snaží se mu nahlédnout do hlavy. Přečíst jeho myšlenky. Nejde to. Proč ?

Jdou pomalu k oprýskanému domku s novými plastovými okenicemi.

,,Tak kamaráde, tady bydlím, pojď na skleničku. Zasloužíš si jí, za to co jsi pro mě udělal.\"

Vstoupili do domu. Tmavá chodba, masivní dveře, prostorný, moderně vybavený byt.

Dveře naproti obývacího pokoje se zaklaply, jen co vstoupili do bytu.

Stačil zahlédnout smutné oči svítící ve tmě.  Usedá do pohovky. Muž si nalévá sklenku Martini.

,,Kamaráde tohle Martini je přímo z Ameriky. To není jako ty místní břečky.

Hele, moc toho teda nenamluvíš, kamaráde, sklenička ti rozváže jazyk.\"

Muž začal vyprávět svůj příběh. Povídal o své ženě, se kterou se rozvedl. Má hodnou dceru, která se dobře učí. Povídá dál: ,, Ale štvou mě ty lidi v hospodě, myslej si o mě bůh ví co. Jinak jim moje peníze samozřejmě přijdou vhod.\" Krysař najednou dostal neodolatelnou touhu zjistit o záhadném muži víc.

,, Co děláš ? Jakou máš práci ?\". Muž neodpověděl, jen se rozesmál.

Najednou mu úsměv ztuhl na rtech. Všiml si zlaté mince, kterou náš muž zahříval v ruce.

,,Ukaž, to je pěkný, kde jsi to vzal ? To jo krásná mince, cenná. \"

,, Dělal jsem tady pro město nějakou práci. Je to už dlouho.\"  ,, Práci ?\"

 ,, Zbavil jsem město krys.\" Muž se směje. ,, Tak to už bude hodně dávno, krys je tady moře.\"

Smutný pohled provází další slova :,,Přišly zase nové.\" ,, No jo, teď to vidím, píšťala na krku, úplnej středověkej krysař.\" Muž se rozesmál.

,,Hodně si tě cenili, taková zlatá mince\",  povídá muž. ,,Ne, to byl jen výsměch. Měl jsem dostat mnohem víc, taky něco cennějšího. Tahle mince je prokletá, nemůžu se jí zbavit.\"

,,Tak to mám nápad ! Co máš na světě nejraději ? Co se ti líbí ?\"

Krysař se zamyslel. ,,Mám rád hodné lidi, rád je poznávám.\"

Muž se začal smát, ,,I ty jeden. Vím, co myslíš, ty to umíš ale hezky říct. Lízo, pojď sem !\"

Dveře protějšího pokoje se otevřely. Přišla sem pohledná dívka se smutnýma očima. Krysař ji sledoval. Díval se na hezkou dívku. Čím to je ? Připomíná někoho dávno mrtvého. Někoho, koho potkal v tomhle prokletém městě. Muž si všiml krysařova pohledu. ,, Je moc hezká, že mám pravdu ?\"

,,Posaď se mezi nás, Lízo.\" ,,Tati, já jdu spát ! \" ,, Tak nám udělej ještě kafe. Ať se máme dobře, jo ?\"

Líza odešla do kuchyně. Měla na sobě průsvitný župan. Křivky těla se vlnily v těch nejhezčích liniích.

,,Chceš-li, můžu tě té tvé prokleté mince zbavit. Já na prokletí nevěřím, to je nesmysl, věřím penězům.\"

Krysař přimhouřil oči ,,Mě na penězích nezáleží, lidé jsou důležitější.\"

,,Chápu tě, vím přesně, co myslíš, docela dobře si rozumíme, kamaráde.\" Muž se rozesmál.,,Lízo, jdi se připravit !\" Z kuchyně vyběhla Líza, brečela. Jen co vběhla do svého pokoje, zabouchla dveře.

Muž mhouřil oči, byl vidět jeho vztek pečlivě ukrytý pod maskou ze sádry. ,,To bude v pohodě. Líze je čtrnáct, ale vypadá starší, tak na sedmnáct. Je ještě mladá, holky v jejím věku neumí tátu poslouchat na slovo.\"

Krysař se na něj nechápavě podíval. Nešlo mu do hlavy, proč nemůže přečíst myšlenky těch dvou.

O co tu jde ? Jen taková malá předtucha. Nechce se mu na to myslet. To je blbost.

Muž ho vytrhl z úvah ,, Hele, uděláme obchůdek. Dostaneš to nejlepší. Prostě co si jen budeš přát, co jen budeš chtít. Navíc, jestli je ta mince opravdu prokletá...... měl by ses jí honem zbavit \" zbytek věty se proměnil ve smích.

,, Zase ti říkám, je prokletá, vždy se ke mě vrátí.\"

,,Nevrátí, na to už dohlédnu !\"  Muž se smál dál.

,,Jdu za Lízou, to budeš koukat, je to šikulka.\"

Krysař nerozhodně pokrčil rameny. Pořád nevěděl, co má ten chlap za lubem.

Muž vešel do Lízina pokoje. ,,Tati nééé, prosííím nééééé, tati...\"

Ozval se pláč. ,,Bude, jak jsem řek.\" Ozvalo se plesknutí facky.

Krysař sepnul ruku v pěst, nenáviděl násilí.

Měl poznat, co muž myslel tím obchodem.

Dveře pokoje se otevřely. Ve dveřích stála Líza. Nahá.

Punčochy, podvazkový pás, krajkovou podprsenku, její krásná bílá ňadra.

Její nádherný úsměv krutě kontrastoval se smutnýma očima, s flekem po facce na tváři.

Byla to krásná žena. Krásná antilopka sražená na kolena.

Krysař vstal. Jejich pohledy se setkaly.

Utrpení v Lízině očích, chuť po penězích v očích jejího otce.

To bylo to, co nedokázal přečíst. Ještě se nesetkal s takovou příšerou.

Nebyl to člověk ! Prodávat dítě, svou vlastní dceru.

Muž zahřměl. ,,Jak se mu to nebude líbit, tak tě dám sousedovi Ferdovi na hraní.\"

,,Néé tatí, tomu hnusnýmu dědkovi ne !\" Líza se celá roztřásla.

Krysař už to nevydržel. ,,Jak můžeš, ty hajzle něco podobnýho dělat !!!\"

Sevřel ruku v pěst. Chtěl jí praštit toho hnusáka do obličeje. Nemohl.

Tajemná síla, jako už tisíckrát předtím, mu svázala ruce.

Stál tam uprostřed pokoje, měl strašnou chuť zmlátit tu zrůdu.

Jen tam bezmocně stál.

Muž se rozesmál. Vytáhl pistoli. Krysař koukal do hlavně revolveru.

,,Když se ti nelíbí moje dcera, tak se půjdeme projít. Víš, mám jí moc rád. Teď jsi mě urazil.

Nikdo nebude...\" Větu nedořekl. Do srdce mu pronikl dlouhý kuchyňský nůž.

Muž chvíli stál. Pouze tupě zíral na krysaře. Poté padl na zem mrtev.

Líza stála nad svým otcem, kterému právě zkrátila život.

Nenávist, láska. Neměla nikoho jiného. Byla bez něj bezmocná, bezbranná.

Ale už nemohl dál.

 

Propast

 

Krysař vyšel z domu pln nenávisti sám k sobě.

Strašné je jeho prokletí. Šílený dům objímají plameny. Vyšlehly z oken, zachvátily střechu, tašky žárem praskají. Jejich kusy odletují daleko ze střechy.

 Z domu vyběhla Líza. Jen v botách, punčochách, bundě, která tak, tak zakrývala, co mělo zůstat skryto. Obličej plný slz, duše rozdrcená na kousíčky. Její ústa mlčela, jen její oči volaly o pomoc.

Tak jdou ty tři divné postavy ven z města. Toulavý pes, Krysař, Líza.

Našel to, co hledal. Chytla jeho ruku, to co mu město nedalo kdysi, dostal teď.

Drží se, ona mu věří, chce věřit. Jdou tmou. Dvě prokletá srdce.

Dva lidé navzájem vzdáleni sami sobě, přesto si tak blízcí.

Mezi nimi není láska. Něco mnohem intenzivnějšího. Potřeba milovat, být milován.

Potřeba důvěřovat, věřit. Není důležité,co byli. Je důležité, co budou.

Oba jsou ztraceni. Ztraceni mezi domy, mezi tisíci lidmi. Kdyby byl každý sám,

nejspíš by se zbláznili. Dohromady jsou silní. Vychází z města, míjejí řeku, jdou okolo vodopádu.

Voda padá do propasti, tahle propast se kdysi stala důležitou pro tisíce lidí z tohoto města.

Blíží se k lesu. Jdou po poli, po slámě, po ranní rose. Mlha se líně válí všude okolo.  Les trochu šumí, je

tichý, bezpečný. Tma je skryje. Vstupují do lesa. Jdou na dva kroky od sebe. Větve z nich strhávají šaty.

Krysař si obléká část starých šatů. Šatů s kterými z lesa přišel. Les nechce šaty ani špínu města.

Nepatří tam. Ohlíží se, Líza je nahá, ale na těle má krvavé šrámy. To ten prokletý les jí nechce pustit dál.

Nechce jí dát šanci. Chce krysaře jen sám pro sebe.

Líza to ví. Obrací se ven z lesa. Najednou jí větve ustupují, aby mohla utéci. Utíká k propasti. Krysař se obrací, chce běžet za ní, větve se však propletly dohromady.

Les ho nechce pustit. ,,Nééééééé, Lízo, néééééé !\"  Líza je u propasti. Kde skokem končí svůj život stejně, jako kdysi lidé před ní. Větve se rozestupují. Krysař je konečně volný, běží. Jeho srdce buší hrůzostrašnou píseň smrti.

Dobíhá na kraj propasti. Na dně leží Lízino bílé tělo. Oči má plné slz. Už to nevydrží. Skáče za ní dolů.

Už nemůže žít dál se svým prokletím.

Dopadá kousek od ní. Dvě těla na dně propasti. Ještě nejsou mrtvi. Nad propastí pobíhá pes, dole krev pomalu stéká po kamenech. Barví vodu. Má rozbitou hlavu, ona přeraženou páteř. Oba se malinko usmívají.  Konečky jejich prstů se dotkly. Už zůstanou navždy spolu. Jen tohle byla jejich možnost, šance na štěstí.Les temně šumí. Stromy zpívají pohřební píseň. Stromy pláčou.

 

TAK ZEMŘEL KRYSAŘ, TEN, KTERÝ DOUFAL V NÁPRAVU LIDÍ.

---