FIKTIVNÍ SVĚT 84.

 

 

No nic…

Aniž snad jsou moje depresivní chmury pryč, tak tam zase zítra jedu, v duši víc jedu nežli medu, koupím si tentokrát jízdenku až do stanice Babice-Huštěnovice, což je třetí štace pod Otrokovicemi, jestli se nemýlím.

V Otrokovicích svou trasu přeruším a poobhlídnu se po hale nádraží, nato s kamerofoťákem pořád v ruce prospěchám městem, abych letmo navštívil místa, na nichž jsem již minule nebo dokonce předminule zanechal vzkazy, byť nevěřím, že kdokoli z těch, kteří slíbili, by se jakkoli zajímal.

Ale úplně nejdříve projdu podchodem pod kolejemi a potom prošlapu zhruba 2 kilometry k tamtomu domovu Senior, poptat se tam s obrázky našitými na maskovacím triku zpovzdálečí nenápadně kolem, jakož i uvnitř budovy případných vrátných, jestli neznají tamtu paní črtávající propiskou do řádků linkovaných sešitů formátu A4 nutkavé posloupnosti řad grafických symbolů, po níž se v Otrokovicích slehla zem, celého déle nežli půl roku, co jsem ji v hale otrokovického nádraží zastihnul zcela náhodou – poprvé, a naposled.

Posléze se vrátím na nádraží, nakouknu do čekárny, zdali třeba, a tedy teprve až pak vyrazím na město vybrat ty již v minulém odstavci řečené prázdné násobně mrtvé lidské schránky, vždyť mezi zaživa zemřelými se pomoci v mém pátracím údělu nedočkám.

 

No, a potom se kolem poledne vrátím na otrokovické nádraží, nasednu do osobáku směrem na Břeclav, po pár minutách kodrcání vystoupím v té již zmíněné stanici Babice-Huštěnovice, kdoví, je-li ze čtoucích vůbec kdo zvědavý, proč tentokrát taková zásadně výrazná změna maršrúty, proč.

 

Dnešní poranní běhání kaštanovou alejí podél hraničí řeky jsem víceméně vzdal po námaze ušoupaných sotva pár stovek metrů, neboť mi netáhly plíce a bolely mě nohy, dokonce i teď při psaní od zatvrdlých stehen až po kotníky si připadám při jakémkoli napnutí jako nějaký chabrus platfusák, a to je přede mnou zítra cíl ujít za necelé dopoledne po asfaltovaných i dlážděných stezkách otrokovických dobrých 9 kilometrů, ne-li víc – a k tomu nyní připočítejte dalších poctivých 6 kilometrů pěšky po okresce do vesnice s názvem Traplice, a pokud se tam nedoptám a neuspěju, tak potom za hodinu budu muset odšlapat zase totéž o kolik rmutnou cestou nazpátek směrem ke kolejím a betonovému platu zastávky se známým již názvem Babice-Huštěnovice.

 

V pondělí tedy budu pochodovat ve vietnamských keckách málem celý den, aniž se mi zřejmě cokoli mé vědomí rozšiřujícího naskytne, o den posléze v úterý po obědě na mě čeká od půl jedné půlhodinová lekce masáží a rozmanitých natahování svalstva a vazů obou mých dolních končetin, poněvadž docházím třikrát týdně na dobrovolné rehabilitace zejména mých kolen, předpokládám, že tentokrát mě tahle zkušenost bude bolet více, nežli pociťuji obyčejně, poněvadž fyzioterapeutka paní Gábina mě jako ležícího klienta i bez předchozích pochodových cvičení dokáže už tak pokaždé velmi zdárně domasit.

 

Pokud koho vůbec zajímá, co zásadního v těch Traplicích s výhledem na buchlovský hrad zítra míním dělat, může se mne dodatečně zeptat, prostoru na takovéto zevlování bez účastnosti je zde dost.

 

Já předpovím, že se budu, kromě jiného, po celý den snažit získat co nejvíce zvukových ilustračních nahrávek, které by co nejúčinněji posloužily v průběhu mého hodinového rozhlasového vystoupení na téma nenalezitelnosti tamté všem prozatím neznámé otrokovické paní, k němuž jsem pozván před mikrofon ve studiu kteréhosi rádia na třetí květnovou neděli.

 

 

 

.

---